„Člověk žije díky své hlavě, ale hlava nestačí,“ prohlásil německý dramatik Bertolt Brecht. Máme tedy tělo, a oděv je jeho kulturní metaforou. Je materiálem, kterým „kreslíme“, „vpisujeme“ symbol těla do našeho kulturního prostředí. Ve změti jazyků a kultur kosmopolitních měst může oděv zprostředkovávat neverbální komunikaci. Je možná víc než jazykem, ztělesňuje kulturu a společensky nás zařazuje, ale také nám pomáhá se od společnosti distancovat. Ukazuje, kdo jsme nebo kým bychom chtěli být.
Termín postmodernismus se začal všeobecně používat od 80. let (v 90. letech se stal nepostradatelný) jako zkratka k pojmenování jakéhosi „ducha doby“. Možná právě v souvislosti s koncem století (a tisíciletí) by se dala vystopovat určitá analogie mezi pojmy postmodernismu a dekadence. K tomuto srovnání vybízí výstava uskutečněná v roce 1986 v Paříži a rok předtím ve Vídni, která srovnává obě města na sklonku 19. a 20. století. V kritické stati k této výstavě se píše: „Nezadržitelně směřujeme k ,fin de siècle‘. Nehýbají námi ostré sociální protiklady jako při rozbřesku průmyslového věku, nýbrž problémy a komplikované vazby našeho vzájemného spolužití. Nedusíme se jen ve znečištěném životním prostředí, ale v znečištěné komunikaci. Jsou na nás kladeny nadměrné požadavky.“ Přibližování se bodu, který je koncem a začátkem současně, vyvolává stísněné nálady a touhu hledat dominantní námět. Velké množství diskusí na toto téma se stalo jednou z cest, jak se vyrovnat se změnami, ke kterým na konci 20. století došlo. Hrozba ekologických katastrof, vyčerpávání přírodních zdrojů, rozpad východního bloku, následná vlna nacionalismu, politická nestabilita, strach z globalizace a ekonomie nadbytku charakterizovaly postmoderní scénu.
Móda a styl
V době, kdy se přestalo věřit, že dějiny světa jsou „velký příběh“ historie západní civilizace, který nezadržitelně směřuje k nějakému ideálnímu cíli, ať už na nebi nebo na zemi, kdy „velká vyprávění“ a překlenovací teorie schopné vysvětlit cokoli byly shledány znásilňujícími a zavrženy, došlo k zmezinárodnění hromadných sdělovacích prostředků. Reakcí na bombardování informacemi z nejrozmanitějších zdrojů byl masivní kulturní eklektismus. Společnost prožívala jakési morbidně kýčovité vzrušení. „Halucinační euforie“, povrchní nablýskanost a svět zbavený citu, to vše poskytlo živnou půdu k přijetí i nejkýčovitějšího a nejpokleslejšího do oblasti umělecké tvorby. Současně byla do hlavního proudu umění zahrnuta „parazitující populární kultura“ a s ní i móda. Rozmařilá, extrémní, posvátná. V minulosti uměním pouze inspirovaná a zároveň od něj přehlížená, nyní sama za umění považovaná a nekriticky glorifikovaná.
Postmodernismus poskytl ochranu těm, kteří se rozhodli brát populární kulturu vážně. Sice se děsil destruktivních výstřelků západní konzumní společnosti, ale ve chvíli, kdy byl tento strach estetizován (např. kolekce „Panenka“ od britského návrháře McQueena), byly tyto výstřelky ospravedlněny. Tak se mnohdy dostávalo nejvulgárnějším projevům komerční kultury nezaslouženého uznání; krutost a deformace, pokud nebyly oslavovány, byly trivializovány. Například po událostech 11. září 2001 se na přehlídkovém molu v Paříži (na veletrhu mladé módy Who is next) objevily arabské ženy s tepanými šperky a muži připomínající svým oděvem Bin Ladina. V zápětí je vystřídali vojenští vysloužilci opírající se o berle v luxusním námořnickém kompletu, za jejichž zády na plátně explodovaly válečné lodě. V reklamě na kolekci návrháře Paula Smitha si vojáci v maskáčích vzájemně líčí tváře značkovou kosmetikou pod nápisem: „V této sezóně je to barva khaki, pro kterou se zabíjí.“
Přehlcení informacemi nevedlo pouze k eklektismu, ale také k nepřehlednosti, k pocitu, že informace nelze zpracovat do smysluplného celku. Příkladem v oblasti módy je odklon od módního diktátu a nástup stylů. Každý návrhář si začal hýčkat své „ego“, prosazovat svůj vlastní názor a postoj k oblékání a oděvu. Příkladem je naprosto rozdílná tvorba špičkových tvůrců tohoto období, hýřivý až kýčovitý Gianni Versace, minimalisticky elegantní a barevně puristický Giorgio Armani, experimentátorský Issey Miyake, ekologický Martin Margiela, surrealistický Franco Moschino apod. Móda, která vždy vypovídala o době a jejíž hodnota byla závislá na čase, byla nahrazena styly, které již o době spolehlivě nevypovídaly. Dalo by se také říci, že módu můžeme chápat jako přijatou normu, zatímco styl je spojen s osobními, individuálními rozdíly – ale tato definice nevylučuje předchozí, tedy souvislost obou těchto pojmů s časem.
V rámci globalizace bylo zřetelněji vidět, jak se „lidé tradic“ změnám vzpírají. Příslušníci různých etnik, Indiáni, Afričané, si zakládají na neměnném zdobení těla, venkované zase na svých po staletí stejných lidových krojích, společenské elity na uniformách. Jedním z příkladů je „preppy“ styl (uniforma amerických studentů, pocházejících z bílé anglosaské vyšší třídy, na drahých přípravných školách, které předcházejí studiu na lepších univerzitách). Jejich oděv zůstává po generace beze změny. Změna je tu hodnocena negativně. Naproti tomu v oblasti módy po celé období modernismu byla považována za nevyhnutelnou. Dokladem jsou nejen ulice velkoměst, Paříže, Londýna, New Yorku, které se proměňovaly až do 80. let podle módního diktátu. Délky sukní klesaly a stoupaly, výraznou růžovou nahrazovala zelená, modrá či černá.
Od 70. let na sebe výrazněji upozorňovali svým oblečením příslušníci subkulturních hnutí, jejichž oděvy vypovídaly nejen o postoji ke společnosti, ale také o hudbě, kterou poslouchali. Nebyli to jen punkové, ale i rockeři a jejich odnož Hell’s Angels, skini, rastafariáni a další. Ti všichni, stejně jako africký náčelník, měli svůj styl, který se vyznačoval stálostí a protimódností. Byl to tedy styl punkerů, a ne móda punkerů, neboť právě móda se vyznačuje proměnlivostí od sezóny k sezóně. Těžko si představit postpunka předvádějícího novou módu pro jaro/léto 2008.
Postoj ke změnám
Při pohledu na módu 20. století je patrné, že až do 70. let byla změna chápána pozitivně, nové barvy, materiály a tvary byly vítány a nepřizpůsobit se jim znamenalo zůstat mimo dějiny a pokrok, být vyvržen ze společnosti. Dokladem je i přístup konzervativní britské královny k mladistvé módě 60. let. Na čas se tato dáma rozhodla, že ukáže svá kolena, aby předvedla, jak jde s dobou. Vše se zdálo jasné a neměnné. Sama historie dokládala, jak lineárně se tato „touha po novinkách“ vyvíjela.
Prvopočátek střídání módních cyklů by se dal vystopovat již v renesanční Florencii. V roce 1529 se přestaly nosit kápě a již o tři roky později v ulicích nebylo možné zahlédnout jedinou. Nahradily je módní klobouky a čepice.
V druhé polovině minulého století se frekvence změn natolik zrychlila, že módní svět byl doslova uštván neustálou proměnlivostí scény. V 70. letech se však kola modernismu jaksi zadrhla. Móda, která si udržovala kontrolu a měla vliv na přístup většiny lidí k oblékání, „vyšla z módy“. Změna pro změnu začala být podezřelá, začala se zkoumat hodnota změny a současně se místo soustředění na jediný směr otevřela plejáda možností. Od osmdesátých let již nikdo nechtěl být „obětí módy“, ale „stratégem stylu“. Informovaní vyžadovali nadčasovou klasiku, nikdo už nechtěl tancovat na stejnou melodii jako ostatní. Posun od módy ke stylu, od měnícího se námětu k široké škále výrazných rukopisů, pokračoval velmi intenzivně v devadesátých letech a hnal se plnou parou kupředu i do dalšího tisíciletí. Byl odstartován oním diskutovaným posunem od modernismu k postmodernismu.
Místo jednotného jasného směru nastoupilo bludiště, šílení, chaos. Dalo by se tedy říct, že ono horečnaté a zrychlující se střídání módních trendů bylo projevem modernismu. V době postmoderní, pomatené z různosti, z přemíry informací a balastu, je oděv výsledkem individuálnějšího a intuitivnějšího přístupu k oblékání, je potvrzením naší identity, ať již skutečné, nebo nereálné, hravé. Chceme-li, můžeme vypadat jako oxfordský profesor nebo jako vesmírná šlapka; nikoho již nebudeme šokovat. Škálu bizarních možností, jak se obléknout, je vidět v mnohých ulicích New Yorku, Londýna a dalších kosmopolitních městech. Život je maškarní bál, je to surfování minulostí. Světy „vysazené ze své doby“ koexistují vedle sebe a rozlévají se do nekonečna. Lineární historie je k nepotřebě.
Pluralismus stylů je slabou ozvěnou „konce velkého příběhu“ a oděvní tvorba posledního dvacetiletí je mnohdy odrazem schizofrenní prázdnoty, ztráty citu. Je demontáží kulturních vzorců poznamenaných fluktuací významů. Možná je to jen uvláčená touha po tom, aby člověk nebyl rušen „objektivní realitou“. Postmoderní doba skoncovala s módním diktátem a nahradila ho možností osobní volby z frenetického kolotoče módních směrů. Výrazný a nepřehlédnutelný rukopis návrhářů ovlivnil i módní fotografii. Nejasný fotografický obraz odmítal zachytit jak oděv, tak tělo a spoléhal na to, že oko spotřebitele dobře zná, co obnáší značka designera.
Zajímavou proměnou prošla v „postmódní“ době i subkulturní scéna mladých, která se z ulice posunula do klubů. Dříve příslušníci subkultur lpěli na své ideologii a stylu v oblékání. Na klubovní půdě, mnohdy obývané sémiology, kteří dobře vědí, co znamená tričko „Smiley“, rastafariánská čepice „tam“, stejně jako „rychlé brýle“ chlapců z Jamajky nebo kozí bradka beboperů, se náhle vynořuje promiskuitní rozmařilost. Jazyk oděvu vytvořený z otřepaných klišé starého světa. Klubovní země je místem, na kterém se probouzí k životu „rockebillies“, „swinging London“, stejně jako „mod“ nebo rocker z 60. let. Je pozoruhodné, jak spolu v klubech tito příslušníci dříve naprosto nesnášejících se subkultur, které mezi sebou vedly válku stylů, náhle tančí: pseudorockerka s pseudomodem, postpunkerka s posthippiem. Postmoderní doba zbavila symboly jejich původních významů, ustoupily fascinaci, chameleónství, hravosti a často i nepůvodnosti.
Zatímco mladá generace v této hře radostně účinkovala, zkušenější poukazovali na kontaminaci významů zasazených do různých souvislostí. Nelze přehlédnout ani to, že příslušníci subkultur v minulosti módou a módními návrháři doslova opovrhovali. V devadesátých letech minulého století se u italských rapperů, dříve se tolerantně a přezíravě usmívajících nad italskou módní scénou, začaly v textech objevovat slavná návrhářská jména jako Armani, Dolce&Gabbana, a to po vzoru amerických rapperů, kteří byli „hadry“ doslova posedlí a italské návrháře přímo zbožňovali.
Postmodernismus – exodus módy?
Upíří žena na reklamě italské firmy Franca Moschina z roku 1990 a pod ní slogan „Zastavte módní mašinerii“ možná poukazuje na skrytou ambivalenci vůči módě, ale v zemi tradičně módě nakloněné se spíše jedná o provokaci. Antimódní nálady a znechucení módou byly spíše signifikantní pro Velkou Británii – tedy až do šedesátých let minulého století. Tento stav však mnohem déle setrval v Americe. Stačí si jen uvědomit, s jakou nechutí zde byly právě v šedesátých letech přijímány minisukně. V letech sedmdesátých se velice střízlivý, maskulinní kostým navržený pro ženy francouzským návrhářem Y. S. Laurentem zdál Američanům výstřední, nepřijatelný. V Jihoafrické republice byly dokonce v 60. letech minisukně zakázány, právě tak jako muzika od Beatles. V Kongu to nebyly jen minisukně, ale i pánské kalhoty. Nebyla to jen móda pro ženy, která byla napadána ve 20. století. Ani nebozí muži, tak věcní a nudně střízliví ve svém šedém obleku, neušli kritice. Levicově orientovaní žurnalisté odsoudili dvouřadový oblek údajně proto, že jej nosí byznysmeni a že tato svěrací kazajka rozděluje společnost do tříd.
Reformátoři 19. století nazývali módu nestvůrou, která se snaží degradovat lidstvo, a zejména pak ženy. Jeden viktoriánský autor dokonce napsal, že věrnou sestrou módy je hloupost. „Móda je pobídkou k nemravnosti,“ poznamenává ve svém článku Fíkový list a francouzské krajky Lucy Holerová roku 1874. Ve stejné době američtí puritáni nabádají své dcery, aby nepodlehly hříšné Francii a její ďábelské módě, která je podbízivá a stvořená z nízkých pudů a zvířecí žádosti. Naproti tomu francouzští kněží v 19. století směli tolerovat ženy sledující módu, pokud tak činily pro potěšení svých manželů.
Na počátku 20. století se objevují názory, že móda znamená ztrátu peněz a času, výstřednosti v oblečení pak marnotratnou hloupost. „Být čistý a netrpět zimou, to stačí,“ prohlásil kvaker William Penn. Nástup moderní pracovní etiky pak podpořil tvrzení, že času a peněz lze využít jinak než na sebekrášlení.
Argumentace proti módě vedená především levicovými režimy a feministkami upozorňovala (kromě toho, že móda lidi třídně rozděluje, ženu staví do pozice zboží a fyzicky ji deptá) i na psychické následky módy. Ti, kteří nejsou vybaveni dokonalými těly, údajně strádají při pohledu na módní výstřelky, které si nemohou dovolit.
Obviňují módu, že zapříčinila anorexii? A co zapříčinilo vzrůst obezity? Elizabeth Wilsonová ve své knize Adorned in Dreams (Zkrášlena ve snech, 1985) podotýká, že kritiky vedené proti módě jsou založeny na konceptu vidět ji jako záležitost pouze funkční a věřit, že to jediné ji může ospravedlnit. „Šaty nejsou nikdy primárně funkční, tak jako lidské bytosti nejsou přirozené,“ píše Wilsonová. „Žijeme ve zkonstruovaných kulturách a móda se stává nepostradatelná díky své iracionálnosti, vyumělkovanosti a zbytečnosti. To vše posiluje fantazii.“
V době postmoderní, kdy se přestalo rozlišovat mezi uměním a masovou kulturou, ale také mezi uměním a řemeslem, se otevřel prostor pro diskusi o módě. Povýšila ze svého podřadného postavení a přestalo se na ni nahlížet jako na něco, co je výhradně ženskou doménou. Začala se analyzovat jako nejbezprostřednější každodenní projev a zkoumaly se její sociální významy. V západní společnosti je odívání paradoxní. Pokud se člověk obléká podle módy, snaží se o konformitu a individualizaci současně. Oděv člověka činí kulturně přijatelným, společensky jej zařazuje. Uzpůsobuje tělo tak, že je společensky přijatelné. Utváří tělo a současně vyslovuje nitro. Oděv je nástrojem tvorby identity. Například Skotům Angličané zakázali nosit v 18. století (po porážce Stuartovců) tartanové kilty, neboť vyjadřovaly keltskou identitu. Afro účesy a afro styly, které nemohli bílí dost dobře napodobit, posilovaly slogan „černé je krásné“.
Svou roli ve zdůraznění módy (stylů) sehrála společenská elita yuppies v 80. letech. Oblečení až příliš výrazně vyjadřovalo étos podnikatelské kultury. Posedlost po značkovém zboží neznala mezí. Mistrně tak bylo předvedeno, jak se do oděvu promítají hodnotové systémy. Za povšimnutí stojí i to, jak se právě subkulturní styly, vyjadřující svůj odpor ke společnosti a negující její hodnoty, např. punk, jehož hlavním námětem byla otrhanost a zesměšňování uctívaných norem krásy, propasírovaly do hlavního proudu díky návrhářům, kteří v postmoderní době byli ochotni zmocnit se čehokoliv. Tak se punk stal punkem de luxe (příkladem jsou Versaceho černé šaty s pozlaceným punkerským harampádím, zavíracími špendlíky). Původní myšlenka společnost oděvem pokořit a distancovat se od ní byla obrácena proti svým stvořitelům. Prostřednictvím šatů od Versaceho získali jejich nositelé možnost vyšvihnout se mezi společenskou elitu, zařadit se.
Šíření módy (stylů) v době postmoderní pomohlo oděvu vymanit se ze stereotypu pohlaví a rasy a vedlo feministky k přehodnocení názoru, že je pouze sexuálním vábidlem.
Autorka je historička módy.