Kdybych nutně potřeboval utratit tři miliony amerických dolarů, už bych měl po problémech. Americký sběratel hudby Paul Mawhinney nabízel před týdnem v internetové aukční síni eBay svoji obří sbírku čítající tři miliony vinylových desek a tři sta tisíc CD nosičů. Jeho sbírka je podle všechno největší svého druhu na světě. Majitel obchodu s hudbou v Pittsburghu sbíral desky od svých deseti let a nebál se investovat do raritních nahrávek, jejichž cena časem stoupla. Měl například nikdy oficiálně nevydanou kolekci raných singlů Rolling Stones smíchanou v mono, která by sama stála zhruba pět tisíc dolarů. Mawhinney před léty po mrtvici částečně ochrnul a rozhodl se svých milovaných desek zbavit. To ale není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Knihovna Kongresu, která vlastní zhruba milion nosičů, se sbírku snažila koupit, ale kvůli škrtům v rozpočtu neměla dost peněz. Stejně dopadli i další zájemci, které sběratel oslovil, a tak musí přijít na řadu veřejná dražba. Mawhinney trochu překvapivě nezvolil kamennou aukční síň, jako třeba Sotheby’s, která je na podobné exkluzivní prodeje běžnější, a desky chtěl prodat na internetové eBay. Také veřejně projevil přání, aby s nejvyšší nabídkou přišel filantrop, který sbírku následně věnuje nějakému muzeu, které se postará o katalogizaci a digitalizaci nejohroženějších nahrávek.
Podle odborníků měla sbírka před lety cenu zhruba třicet milionů, tedy desetinásobek výchozí částky v aukci. Špatné časy, které postihly hudební průmysl, se podepsaly i zde. Podle Mawhinneyho to zavinili internetoví piráti, ale také zákony, které dovolují velkým řetězcům prodávat hudbu pod cenou a soustavně tak ničit malé soukromé obchody, které si slevy nemůžou dovolit. V důsledku to znamená také smrt specializovaných obchodů a bazarů, kde sběratelé hledají rarity. I tak se ale zdálo, že na eBay padne historický rekord, který zatím drží úspěšně prodané soukromé tryskové letadlo za téměř pět milionů. Když necháme stranou aukční rekordy, fascinující je už samotný fakt, že takovou cenu má sbírka populární hudby, tedy kulturní artefakt, který je v okamžiku svého zrodu považován za sezonní produkt. Jako kdyby s rostoucí cenou, kterou jsou sběratelé ochotni zaplatit za půl století staré vinyly s vánočními písněmi v podání Elvise, stoupala i cena populární hudby. Možná je v tom ukryto poznání, jak jsou pro nás tříminutové popové banality vlastně životně důležité. Letos šedesátiletý americký hudební publicista Geoffrey O’Brien věnoval tomuto fenoménu knihu Sonata For Jukebox (Counterpoint 2004). Velmi osobní zpověď zabalil do vzpomínek na hudební nahrávky, které ho doprovázely klíčovými momenty osobních epifanií. Je to vlastně meditace nad silou hudby, která má schopnost vkrást se do našeho nejniternějšího života. A nezáleží na tom, jestli hraje ze stařičkého elektronkového rádia nebo iPodu.
O’Brien se shodou okolností narodil ve stejném roce, v němž se začaly masově prodávat vinylové desky přehrávané na 45 a 33 1/3 otáčky za minutu, tedy dodnes nejpoužívanější formáty pro singl a dlouhohrající desku. U vinylů stejně jako u jiných sběratelských rarit platí, že čím méně se vydávají, tím lépe se sbírají. Navíc mají na rozdíl od CD nosičů (údajně) nekonečnou životnost a jsou nepopiratelně více sexy než kterékoliv jiné hudební médium. Ve Velké Británii už od osmdesátých let vychází ve slušném nákladu měsíčník Record Collector, který informuje o novinkách v oboru sběratelství populární hudby. Pokud má pro vás sbírání vinylů pachuť snobství, protože hudba se nesbírá, ale poslouchá, tak vězte, že úctyhodné sbírky vlastní třeba Thurston Moore ze Sonic Youth nebo DJ Gilles Peterson, tedy lidé, které lze těžko obvinit z toho, že své vinyly neposlouchají.
Jak aukce nakonec dopadla? Sbírku získal kupec z Irska vystupující pod jménem Jopsoup, a to za tři miliony a dva tisíce dolarů. K obrovské kolekci se dostal vlastně „za hubičku“. Když jsem pak druhý den na jednom hudebním serveru četl reakce čtenářů na zprávu o aukční blamáži, našel jsem tam sarkastickou poznámku. „Tři miliony dolarů za šest milionů skladeb? Když budu chtít, tak si stejné množství hudby stáhnu za dva týdny z internetu. A zdarma.“ Bylo mi trochu smutno. Nastává s Mawhinneyho odchodem do důchodu soumrak generace sběratelů fascinovaných kusem černého asfaltu? Naštěstí jsem byl hned vzápětí vyveden z omylu. Týž den jsem totiž ve svém oblíbeném krámku s deskami potkal postaršího muže, kterému majitel obchodu pouštěl čerstvé přírůstky od českých interpretů. Když došlo na vinyl jedné pražské undergroundové kapely, stačilo říct, že deska vyšla v limitované edici, a zmíněný muž po ní sáhl, aniž by ji chtěl slyšet. „Podívejme, sběratel,“ pomyslel jsem si. Kdo ví, jakou může to elpíčko mít za pár let cenu.
Autor je hudební publicista.