Ústav Dálného východu na filosofické fakultě pražské univerzity má už půl druhého roku jen prozatímní vedení. Hledání nového šéfa této zasloužilé instituce vykazuje všechny známky dobrého příběhu. Nechybějí v něm napjaté lidské vztahy, materiální nouze, intriky, tajemný cizinec a snad i šťastný konec.
Před dvěma lety se k tehdy čerstvě zvolenému děkanovi FF UK, třicátníkovi Michalu Stehlíkovi, upínaly značné naděje, že na školu přinese energii a vize odpovídající fungování fakulty v 21. století. A skutečně: hned zkraje Stehlík nařídil vnitřní referenda, která měla potvrdit či odvolat vedení jednotlivých kateder a ústavů. Každý z vedoucích dostal šanci před zaměstnanci obhájit své představy o dalším rozvoji oboru. Jejich koncepce byla veřejná, a pokud prošla, všichni dnes mohou vidět, jak se ji daří plnit. Pokud neprošla, museli dotyční své posty opustit. „Pro mě je to jeden z mála nástrojů kontroly, který mám,“ vysvětluje Stehlík. O něco podobného se před lety pokusil již děkan Kolář a fakulta se mu vzbouřila pod rukama.
Magistr versus bakalář
S realizací plebiscitů šlo zprvu vše hladce. Ze čtyřiceti čtyř šéfovských míst jich díky vnitřnímu či veřejnému konkursu bylo záhy obsazeno třiačtyřicet. Jen v Ústavu Dálného východu se cosi zadrhlo. Tehdejší ředitelka svůj post neobhájila a o uvolněné místo neměl nikdo zájem. Instituci už delší dobu totiž užíral vnitřní spor. Lze ho s jistou mírou zkreslení personifikovat v osobě sinoložky Olgy Lomové, která ústav založila a šest let i vedla, a o generaci mladšího japanologa Jana Sýkory. Spor je možno vidět jako ideový střet mezi bakalářským programem japanologů, který je více orientován na praxi, a na vědu aspirujícím magisterským studiem sinologie. Nebo ho také chápat jako důsledek stavu, kdy vysoké školy dostávají peníze od státu podle počtu studentů, a kvůli tomu se například titul magistra sinologie nikdy nemůže v rámci systému zaplatit, kdežto silněji obsazené bakalářské studium již spíše ano. Tak jako tak se ale pracoviště, jež zahrnuje ještě koreanistiku a vietnamistiku, rozdělilo na dvě poloviny.
„Děkan zkusil zajímavou věc: když je ústav rozdělený, tak pozvat někoho zvenčí,“ glosuje tehdejší situaci bohemista Petr Bílek, který byl jedním z členů výběrové komise. Volné místo se podařilo inzerovat i v zahraničí. „Nikdo asi ale nečekal, že se nepřihlásí vůbec žádný domácí zájemce. Na post vedoucího ústavu kandidoval Američan a dva Němci,“ říká Stehlík.
Konkurs vyhrál jeden z německy hovořících kandidátů. Jeho finanční požadavky ale byly daleko od možností české školy. Jednání ztroskotala a děkan oslovil druhého v pořadí, sinologa Martina Gieselmanna z německého Essenu. Nejdříve také kvůli penězům váhal, ale Stehlíkovi se během několika měsíců podařilo usmlouvat finanční kompromis. „Měl by šestý nejvyšší plat ze všech šéfů na fakultě, ale stále to bylo únosné,“ podotýká děkan. V září oznámil ústavu, že má nového ředitele.
Když sekretářka nemluví anglicky
V květnu ale děkan přišel s tím, že se s žádným z kandidátů nedohodl. O tom, že jednání mohou pokračovat, se nezmínil. Designovaná ředitelka již nechtěla čekat, až se najde její nástupce, a rezignovala ihned. Stehlík jmenoval jako prozatímního ředitele Sýkoru. Jak vyšlo najevo později, v ústavu se předpokládalo, že prozatímnost nového ředitele je jen dočasná a děkan ho nakonec potvrdí nastálo. „Nikdo nevěřil, že to Němec vezme, když by měl plat jako Čech. Kdo však zná situaci v Německu, musí vědět, že místa kvůli vysoké nezaměstnanosti prostě nejsou,“ vysvětluje Lomová. Po oznámení nástupu cizince se proto situace rychle vyhrotila. Sýkora spolu s více než padesátkou zaměstnanců a studentů sepsal petici a vyrazil do fakultního senátu, kde žádal, aby senátoři přešetřili děkanův postup. „Přišlo mi, že koncepce, kterou vypracoval, je odborně značně mimo, a také jsem si nedokázal představit, jak bude jako člověk zvenčí ústav řídit,“ vytýkal novému řediteli Sýkora. Kromě toho mu vadil samotný postup děkana, který jeho ani zaměstnance dostatečně neinformoval. Podle zápisu z říjnového senátního zasedání se ale zdá, že i přes racionální argumenty šlo spíše o osobní řevnivost. „Bylo to velmi emotivní. Lidé z ústavu se výrazně postavili proti Lomové, vypadalo to, že ji pokládají za člověka, který bude Gieselmanna ovládat a řídit. Spíše to připomínalo vyřizování účtů všech proti Lomové, jež se Gieselmanna v jeho nepřítomnosti zastávala,“ potvrzuje dojem dlouholetá senátorka Kateřina Volná.
Děkan se rozhodl dát novému šéfovi k již dohodnuté smlouvě další podmínky: jmenuje ho ředitelem, pokud koncepci dopracuje a najde v ústavu zástupce, který by mu pomohl s administrativou a komunikací. Gieselmann na tyto požadavky přistoupil. „Několikrát přijel do Prahy a sešel se se všemi zaměstnanci. Se mnou také. Chtěl vědět, co se v ústavu děje a jaké mám další představy o své práci,“ říká doktorandka z Harvardovy univerzity Jing Čianová, jež učí na sinologii. „Podle všeho se rychle zorientoval. Nová koncepce již byla o mnoho konkrétnější a podle mě i dosti zajímavá,“ doplňuje ji Bílek. Jediným zástupcem, kterého dokázal německý sinolog najít, však byla pouze docentka Lomová. V ústavu opět zavládly nepokoje. Mohly panovat obavy, že nový ředitel by kvůli jazykové bariéře nerozuměl ani tomu, co chce sekretářka, a vše by řídila jeho zástupkyně. Děkan ustoupil a celý konkurs zrušil. „Volil jsem ze špatné a ještě horší varianty, nakonec převážilo, že jsem nechtěl jít proti celému ústavu,“ vysvětluje Stehlík.
Místo parníku Titanik
Letos v lednu Stehlík vyhlásil nový, tentokrát opět vnitřní konkurs. Do něj se už prozatímní ředitel Sýkora přihlásil. Žádný jiný kandidát není, dá se proto předpokládat, že ho děkan ve funkci potvrdí. Sinoložka Lomová se kvůli kauze vzdává proděkanského místa pro zahraniční záležitosti na fakultě: „Rozhodla jsem se stáhnout z jakýchkoli veřejných angažmá a věnovat se pouze práci na své profesuře,“ říká. Mladý děkan si vyčítá chybu v komunikaci: „Měl jsem informovat ústav, že stále jednám s dr. Gieselmannem,“ myslí si. Přijmout opatření, která by mohla zabránit, aby se situace opakovala, děkan zatím nehodlá.
Osobní spory jsou a byly v pozadí problémů i na dalších katedrách. Aktuálně na anglistice a dříve na komparatistice či slavistice. „Když bude pedagog placen v řádu třiceti tisíc měsíčně, tak bude mít chuť pracovat. Se stávajícími platy nemá co ztratit a svoji frustraci řeší i vyhledáváním konfliktů. Je to jedna z mála možností, jak se projevit,“ vysvětluje problémy trvalým finančním podhodnocením svých kolegů Bílek. Na základní provoz fakulty ovšem chybí každý rok třicet milionů a změnu může přinést snad jen školné. „Po pravdě nelze zastírat, že při osmi stech zaměstnancích a sedmi stech akademicích jsem čekal, že něco bouchne mnohem dříve či mnohem více,“ říká Stehlík. Připomíná přitom kapitána, který neví, zda se mu mírně obstarožní parník nezmění jednoho dne v Titanik.
Autorka je nezávislá novinářka.