Hru Pařeniště E. F. Buriana provázela řada komplikací už v době jejího vzniku, stejně je tomu i při jejím vzkříšení téměř o šedesát let později v brněnském HaDivadle.
Četné novinové rozhovory poskytované před premiérou kvůli „skandálu“ s pozdním zajištěním autorských práv, jímž se uvedení hry zdrželo o čtyři měsíce, naznačovaly, že inscenační tým zajímá zřejmě více situace avantgardního režiséra, který se po návratu z koncentračního tábora zcela přikloní na stranu militantního komunismu a napíše hru na podporu politických procesů s levicovými intelektuály, k nimž před válkou sám patřil, než drama samotné. Jméno režiséra J. A. Pitínského pak dávalo tušit, že bude, jak je pro jeho tvorbu typické, narušovat pravidelnou stavbu dramatu a vytvoří spíš jakousi montáž z nejrůznějších textů. O to větší překvapení pak budí fakt, že přestože Pitínský text doplňuje například úryvky z her V + W nebo protinezvalovským pamfletem Socialistická láska, ve výsledku nevznikla extenzivní dobová freska, ale intimní tragédie rozpadu jednoho manželství.
O zpátečnících a lidech
Hlavním hrdinou Burianovy hry je Ivan Hoder, proletářský synek a bojovník od Dukly (Zuzana Štefunková ho nechá nosit vojenskou uniformu, jak to činil i E. F. Burian ve svém Armádním divadle), který se svou pílí a politickým přesvědčením dostal k prestižnímu pracovnímu místu. Jako ukázkový reprezentant nového zřízení se nedokáže smířit s chováním své ženy Růženy, lehkovážné paničky z vyšších kruhů, komunistky pouze salonní, která se svou společností prvorepublikových intelektuálů jaksi nepatří do nové doby. Konflikt mezi manžely vznikne v okamžiku, kdy je jeden z Růženiných přátel, dr. Pavel Fiedler (jehož předobrazem byl někdejší Burianův přítel Záviš Kalandra), zatčen. Hoder jakožto uvědomělý partajník chce okamžitě dojít na SNB a prozradit na Fiedlera vše, co ví. Růžena se udavačství brání, až se rozkol jejich manželství dokoná, a ona utíká se svým milencem do emigrace. Je však chycena, a její manžel pak sebekriticky lituje své politické neprozíravosti, když proti své záškodnické manželce nedokázal účinně zakročit mnohem dřív.
Burian napsal čistě schematickou hru, jež se od dobové konvence výrazně liší jen tím, že se nejedná o tehdy převládající komedii, a částečně také atypickým námětem z prostředí levicové inteligence. Pitínského pak uchvátila skutečnost, že z dnešního pohledu má drama bez jakýchkoliv zásahů do stavby dialogů zcela opačné vyznění – partajníci se ukazují ve své militantní nenávisti a zpátečnická inteligence vyjadřuje více než oprávněné obavy o další směřování společnosti. Je ovšem otázkou, zda se na tomto efektním zjištění dá vybudovat téměř dvouhodinová inscenace. Schéma se totiž jen obrátí a nic se nezmění na příliš jednoznačném rozložení „sil dobra a zla“, které Pitínský podtrhuje i obsazením hlavních rolí. Růženu hraje hostující Helena Čermáková, Pitínského někdejší Kostelnička a Hippodamie, takže z lehkomyslné a frivolní paničky se stane tragická heroina. Do role Hodera pak obsadil Jána Sedala, z něhož monologická rigidnost a machistická arogance přímo sálá. Jejich manželství je na první pohled dávno vyhaslé, i svou stranickou příslušnost bere Růžena spíš jako jakýsi pozůstatek předválečných časů. Díky ztepilé, oduševnělé Čermákové je Hoderová silná žena pronikavého intelektu a není jasné, proč od svého muže už dávno neodešla. V průběhu děje za ní pak přichází jako na běžícím pásu jedna postava za druhou, aby ji zpravily o situaci zatčeného Fiedlera, Růžena ovšem jen pasivně poslouchá. Zde se nejvýrazněji projevuje dramatikova nemohoucnost: postavy vyjadřují své postoje jen slovem, a kvůli absenci účelného jednání pak vyjde i Pitínského pokus o tragédii naprázdno. Navíc se po Růženině odchodu ze scény ještě složitě dohrává příběh jejího manžela, který byl do té doby vnímán jako vedlejší postava, až inscenace ztrácí veškeré napětí a rozpouští se v několikerých natahovaných koncích.
V + W jako soudní zřízenci
Přesto se jaksi nechce inscenaci označit jako uměleckou prohru. Alespoň v první polovině večera se daří vybudovat řada silných, dramaticky vypjatých situací, jako když za Růženou přijde bývalý surrealistický básník Šatra (Jiří Hájek), po převratu odsouzený k psaní básní pro děti, a zoufale zvažuje, má-li spáchat sebevraždu, nebo se vzdát, provést přísnou sebekritiku a jít poznávat pracující lid do dolů. Na několika místech se také v ryzí podobě ukáže nejcennější z Pitínského talentu, tedy schopnost lyrické, ale přesto dramatické metaforické zkratky. Je jí například závěrečný obraz téměř nahého, vychrtlého Šatry, jak stojí v temném průchodu a hraje na dětské leporelo jako na harmoniku, doprovázený optimistickou budovatelskou melodií. Jindy se zas představuje Růženina společnost veselým pěveckým variováním sousloví minimální byt, které v první řadě odkazuje na jejich teoretická tlachání, zde reprezentovaná funkcionalistickými hypotézami architekta Nečase o minimální ploše potřebné k bydlení, aby pak v atmosféře dalšího dění divákovi došlo, že takový minimální byt může být také třeba vězeňská cela.
Pitínský všemi výrazovými prostředky podtrhuje dojem stahující se smyčky kolem krku odsouzenců k životu v nové společnosti. Nejvíce mu pomáhá čistě šedá scéna (Tomáš Rusín) tvořená malým pódiem představujícím byt Hoderových, zařízený jen několika (kriminalistickými popisky důkazního materiálu opatřenými) židlemi, stolem a lampou, jejíž stínidlo se v naddimenzované podobě vznáší i nad hlavami postav, které jsou tak v ostrém světle vystaveny zvědavým pohledům nejen diváků, ale i ostatních právě nehrajících osob, sedících kolem pódia a sledujících probíhající „proces“ s manžely Hoderovými. Dění v soudní síni pak organizují dva zřízenci stylizovaní do klaunských podob Voskovce a Wericha jakožto ironický odkaz k jedné z tváří, již na sebe po převratu vzalo dříve tolik vzývané zdravě myslící plebejství.
Vyjma stabilně přepjaté Kamily Kalousové překvapí také vzácně vyrovnané herecké výkony. Vedle Čermákové v hlavní roli vynikne pedantická komunistka Vítová Marie Ludvíkové, na pokraji zhroucení balancující Hájkův Šatra a především Marek Pospíchal, jehož snaživý student lidové univerzity Stodola má až zrůdné rysy člověka, který čím míň je vzdělán, tím víc je přesvědčen o své pravdě.
O to víc zamrzí, že takto slibně se rozvíjející práce narazí na nepřekonanou bariéru nekvalitního textu. Přesto je pro soubor Pařeniště úspěchem, protože se zdá, že spolu s Indiánem v ohrožení ze začátku ledna se po řadě jalových let do HaDivadla vrací opět divadlo.
Autorka je studentka bohemistiky a divadelní vědy na FF Masarykovy univerzity v Brně.
HaDivadlo – E. F. Burian: Pařeniště. Režie J. A. Pitínský, dramaturgie Vendula Borůvková, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková, hudba Petr Hromádka.
Premiéra 14. 2. 2008.