Jaká mohou být úskalí radikální aktualizace klasického textu Ladislava Stroupežnického? Poslední premiéra Národního divadla v Brně proběhla v duchu současné tamější dramaturgie.
Nové vedení činohry Národního divadla Brno ve své dramaturgii, jak o tom svědčí letošní sezona i plány na sezonu příští, vsadilo na tituly světové klasické literatury: Dumas, Verne, Goldoni, Shakespeare, Wilde, Molière... Na konci května došlo i na klasiku českou – David Drábek inscenoval svou adaptaci Stroupežnického Našich furiantů.
Stejně jako naposled premiérované Goldoniho Náměstíčko, i Furianti 2008 jsou důsledně zasazeni do dnešních dnů, aby tak v komediální nadsázce ukázali „život soudobé vesnice“. Stroupežnického zápletka ovšem zůstává téměř do detailů zachována, aktualizace probíhá především v jednotlivostech, takže ústřední spor nevzniká kolem snahy získat místo ponocného, ale kolem konkursu na obecního strážníka, Habršperk se místo ševcoviny živí prodáváním obuvi vietnamské provenience a z karbaníka Šumbala se stal gambler závislý na hracích automatech.
Nejpříjemnější z příjemných
I Furianti 2008 se stali především příležitostí k celosouborovému komediálnímu řádění. Herectví asi nejtrefněji opíše přívlastek „příjemné“. Nejsme svědky žádných propadů a stejně tak ani nezapomenutelných výkonů. Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že soubor působí na poměry v Mahenově činohře nezvykle kompaktním dojmem. Mezi kreace „nejpříjemnější“ pak patří Habršperk Bedřicha Výtiska jako poťouchlý pozorovatel a glosátor, v ovšem ví, kdy se vložit, aby dosáhl svého cíle a pomohl svému horkokrevnému příteli Bláhovi. Díky své dobré komediální a konverzační technice si nenechá uniknout jedinou pointu. Zdeněk Dvořák jako zbohatlík Bušek, majitel bankovního účtu s několika miliony a parcely s benzínkou, je ve svém zelenomodrém nevkusném saku a se svými bodrými panovačnými způsoby ukázkovým zástupcem divokého trhu počátku devadesátých let. Asi nejzdařileji aktualizovaná je Dubská, členka spolku Jihočeské matky. Tato vesnická štěkna v podání Terezy Grygarové drží svého manžela pěkně zkrátka a kompenzuje si na něm své politické ambice, na něž není maskulinní vesnická společnost zvědavá. Je ovšem také dotěrnou pečující matkou, jež neváhá vodit svého dospělého syna na toaletu, protože se na něj nezdravě upjala po smrti svého staršího syna, který zahynul během vojenské mise v Kosovu. Zaujme ještě Terezka Jany Štvrtecké, jež je při shánění místa četníka pro svého postaršího manžela schopná použít jakýchkoli prostředků od citového vydírání svými sedmi potomky přes urážky až k sexuálním nabídkám. Pro dnes neobvyklý počet jejich dětí se pak nabízí implicitní vysvětlení, že svých ženských zbraní využívá poměrně často a nejen k ovlivňování svého manžela.
Aktualizace na půl plynu
Úprava dala nejvíc vyniknout komediálnímu rázu textu. Někdy sice jednotlivé vtípky působí samoúčelně, většinou ovšem podtrhují smysl situace. Například ve scéně, kdy se Habršperk nechává přemlouvat Buškem, aby neudal jeho pytlačení policii, zkouší švec bohatému obecnímu zastupiteli pitomoučké infantilní plyšové papuče v podobě pejsků, čímž velmi nenuceně demonstruje svou momentální převahu. Stejně tak si Drábek utahuje z obecného povědomí o Stroupežnického textu, když nechá Dubského v nejslavnější scéně, kdy se při dohadování sňatku svých dětí s Buškem furiantsky trumfují v objednávání alkoholu, rozmáchlými gesty a patetickým hlasem poručit pět lahví punče, načež hostinský opáčí, že punč už strašně dlouho nevede, takže se Dubský musí rychle přeorientovat na tequilu.
Se zasazením do dnešních dnů se funkčně vypořádala i scéna Martina Černého, veškerý děj se odehrává buď ve čtyřkové hospodě, polepené odshora dolů „hanbatými“ plakáty, mezi kterými se občas objeví Marilyn Monroe nebo růžoví plameňáci, či před ní na fotbalovém hřišti. Méně zdařilé je pak kostýmní řešení Zuzany Štefunkové-Rusínové, které komplikuje charakterové i dobové zařazení postav. Dubský s Buškem mají v prvních scénách černé kalhoty, bílé košile a tmavé vesty, s nimiž by obstáli i v silně tradicionalistické inscenaci, Kristýna má moderní leginy a Bušková je jako vystřižená z módního žurnálu padesátých let. Stejně tak Terezka po vsi chodí v elegantním kostýmku a spíš než jako ordinérní matka kupy dětí vypadá jako sekretářka.
Aktualizaci se nepodařilo Drábkovi a dramaturgům Martinovi Kubranovi a Mojmíru Weimannovi „dotáhnout“ ani v tematické rovině. Celou dobu se na horizontu rýsuje velká malovaná šedivá koule jako odkaz na protiraketový radar v Brdech, Bušek Bláhu nazývá cizákem, takže se zdá, že tvůrčí tým chtěl především podpořit xenofobní prvky původního textu. O zřetelném záměru konfrontace světovosti Bláhy a Habršperka s českou vesnicí, která nevidí dál než za humna, svědčí i fakt, že do role Markýtky (u Stroupežnického je to prodavačka dřevěného náčiní hovořící chodským nářečím) byla obsazena slovensky mluvící herečka angolského původu Mara Lukama. I z hudební složky inscenace – české lidovky jsou aranžovány za pomocí afrických bubnů a píšťal – jasně vyplývá vztah mezi „tím naším“ a „tamtím venku“. Jaké povahy tento vztah ovšem je, zůstává divákovi utajeno, protože tento motiv zůstává jen nedomyšleným náznakem. Neodůvodněné výstupy Markýtky, kdy se vždy zpomalí pohyb na scéně a nejen změnou světel je vzbuzován dojem jakési symbolické osudovosti, pak působí zbytečně jako pouhý dekor a pokus o ozvláštnění za každou cenu.
Autorka je studentka divadelní vědy a bohemistiky na FF MU v Brně.
Národní divadlo v Brně – Ladislav Stroupežnický, David Drábek: Furianti 2008.
Režie David Drábek, scéna Martin Černý, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba a hudební nastudování Darek Král, dramaturgie Martin Kubran a Mojmír Weimann, pohybová spolupráce Rostislav Novák ml. Premiéra 30. 5. 2008.