Bůhví jak dlouho jedno kolo

...

V kolika podobách.

Ale teď

vyplivnutý

do temna pokoje

jak židle po hostech

Posečeno, holé pole.

A rozpačití zajíci, najednou odtajnění,

srna nebyla?

S cigaretou po životě,

tohle, zdá se, nelže,

nebylo tam nic.

Těžiště

Nová práce

samá ženská

trojí hospoda

kruhy

víry

mávání rukama

marná

snaha

nad hladinu rybníka

příliš nakloněného těla.

Pohyb

Proč zrovna tohle město, tyhle lidi.

Ale kdyby jinak, kým bych byl? Byl bych?

Kdo mě kam sune, koho já?

Co jsem?

Součást nějaké zaklíněnosti?

Předávaný pohyb?

Bujení

Jenže nastupující život

tím zapomínáním přece roste!

Mrtvý z dálky.

Mladí o svém.

Rozhovor

Ani já,

ani ona,

ale rozhovor.

Jsem prostoupený tím rozhovorem,

jako je člověk,

který zabloudil,

prostoupený cizím městem.

Místo pro krutost

Ale na dědečkově podzimní zahrádce

ani nad babiččiným koláčem

není místo pro krutost.

Zatím hrabe, nech ji,

ať zatím hrabe, tu chvíli nech.

Když ona k tobě rozzářeně,

uděláš obličej, legračně krkneš,

nemusíš se přemáhat!

Dělej, co chvíle chce,

nebo co unese.

Bílá

Zeď, bíle natřená,

ráno sluncem nazlátlá,

v poledne červená,

večer modrá,

bílá vlastně není.

Anebo vždy.

I ...

Skácelovsky

Dětství

Vlastně nemám, co bych dodal

není toho moc, o čem nyní vím

a neřekl jsem se sem z nějakého dávna

jsem sem narostlý

Pro příště

Já, teď...

Svět čerstvě po nehodě.

Ze starého už venku,

v nové ještě ne.

Odněkud vystěhovaný oblak čehosi

jak nějaký měkký, mořský živočich

rozpačitě, nedůvěřivě, s děsem

ohmatává tvrdé hrdlo

nádoby

svého pro příště

jediné možnosti

co mu dá tvar

kam bude muset.

Naproti

Padesátníci na podzimní zahrádce hospody

jeden k druhému poponášejí

pitím zmatnělé oči.

Naproti plný park dětí.

Prohánějí se na kolečkových bruslích,

jako by je tyhle židle nečekaly.

Příběh

Nechávám na světle jak na ubruse,

číhavý dopis. To je celé.

A není! Leží si na stole, lampa si ho čte,

okna si ho podávají.

To je celé. A není!

Když se v noci vracím,

cítím

užasle

– chalupa uhelně setmělá

vrata dokořán

a cítím, že cizí starost rázuje

po silnicích...

Ticho

Starý v tramvaji,

přistoupí vyzývavá holčička.

Nějaký zákmit.

Odněkud do ticha něco sem propadlo,

jako když se otřepe zaprášený pták

nad mraky, nad jejich nepropustnou hladinou.

Zvuky odněkud

pokoušejí jeho, dědkovo, ticho.

To se napůl nechá

a pak zvuky zalije

jak strom kůrovce smolou.

Otázka do sebe

Na otázku zvenčí neodpovídá zeď,

matná, struhadlová, poznamenaná nehty,

bílá obálka,

co něčím duní, zaznívá,

pes, co štěká si dovnitř...

Občas ruka ulítne,

divné slovo lítne zevnitř. Co mě čeká?

Na co je zaděláno v tomhle „semeništi“?

Všeho tak zrovna

Ukazuje na svého psa a ptá se trafikanta,

stojícího s koštětem na střeše trafiky.

Co mu říkáš? Nó, šmudla.

Pomalu, trpělivě štěká pes.

Kolem procvrká cyklista.

Daleko je sem odevšad,

kraj světa ale nikam nepospíchá.

Je jen to, co tu je.

Všeho tak zrovna.

Nevejde se strach.

...

Bůhví jak dlouho jedno kolo

nebýt nikde

a být všude

nikde doopravdy

všude na otočku

nakonec nezůstane nic

po spánku beze snů.

Do tmy

Ale to je jen kalendář!

Lucie

noci upije. Je mi třicet.

Dne nepřidá.

Jsem snad já

nějaká svá pranostika?

Hmatám do tmy

jak hmota stromu

když hledá svoje léta.

...

Tajuplný život

slepého ramene...

V akváriu v prázdném domě

popoleze

šnek. Zabrblá bublinka.

Zbytečná rána nová a nová rána

nicota chybuje. Nevydrží v jednom tvaru,

přetéká a přepadává.