Přinášíme nové práce básníka a výtvarníka Viktora Špačka, úpornou bilanci konanou pod pohledem nesoustředěného pozorovatele na střeše.
Zavěsit se za cíl
Ten podivný fígl vodních lyžařů.
Za něco se zapřáhnout
a přes tu nebezpečnou hlubinu
se prostě nechat přetáhnout.
Mezi
Takže tohle je život, který jsi chtěl?
Ale co vlastně žiješ?
Pořád mezi centrem a periferií,
mezi domovem a prací,
mezi mládím a stářím,
tohle mezi je jako kouř bez vůně a chuti
v bezrozměrné, bílé barvě nebe doby
mezi podzimem a zimou,
zimou a jarem,
v typické barvě tohohle
sice nepojmenovaného,
ale zato nejdelšího ročního období…
A v tomhle nezodpovědném,
mlhavě nedokončeném stavu
to musí jednou všechno skončit?
Ve službě
V knihovně, naproti výdeji ze skladu,
kde pracuješ,
jsou dveře se skleněnou výplní,
v jejichž odrazu se vždycky vidíš,
když neseš nějakému čtenáři jeho
objednávku.
U sebe doma v předsíni máš zase zrcadlo,
kde se vždycky vidíš,
když si neseš do pokoje na tácu jídlo,
které sis uvařil.
V obou případech vypadáš stejně.
Stejně shrbeně se hrabeš
nějakou temnou chodbou
zadního traktu života,
a neseš cosi někomu,
kdo netrpělivě klepe
prstem
na prázdný stůl.
Jaro
Secesní malíři jaro většinou znázorňovali
jako
mladičkou dívku, kterou někdo zrovna
roztočil a pustil
a ona takhle vlítla do obrazu,
z výstřihu vykasaná buclatá, rozkomíhaná
ňadra
jako odpověď na všechno.
A její výraz znamená,
že už nemusíš hledat k životu žádný
mandát,
protože je spousta světla
a že odteď už se neumírá.
Věřit tomuhle dětskému úsměvu nemůžu.
Jenže jsem taky někde četl,
že když se usměje dítě,
není v moci nikoho,
aby to neopětoval.
…
A někdy je jako člověk
co přehodil batoh na druhou stranu plotu
a potom zjistil
že nahoru nevyleze
A teď úporně vzpomíná
co tam všechno měl
být někdy znamená
sám sobě chybět
…
Uklízet
opečovávat se
zvenčí
i zevnitř
s vášní bonsainisty.
Jako by pořádek
stál mezi mnou a rozpadem…
Ale odkdy se obličej vlkodlaka
odráží jinak
v naleštěném zrcátku
a jinak v kaluži?
Rezignace
Nemusíš se obviňovat.
Každý tak dopadne.
Každý nakonec pustí z ruky ten ocásek
života
a sedne si sám do hospody
před sebou dlouhý
zbylý
zbytný
večer
a v něm všechny zbývající
roky
jemně se vlnící
jak vrstvy kouře z cigaret…
Nemusíš se obviňovat..
Každý tak dopadne.
Tak proč tak uhranutě zíráš
na
s každou hodinou
houstnoucí účet?
Fronty
Tyhle chvíle bez obsahu
kdy se život zakoktá
a ty popuzeně čekáš
kdy už se vymáčkne
Tyhle únavně zbytečné chvíle
trýznivě vmezeřené
mezi to, co bylo
a to, co bude
Tyhle chvíle ani tady ani tam
tyhlety pomlky
pomlky bolestivé
jako vyražený dech
Ve frontě
A najednou jsem jasně viděl,
jak ho ukolébalo to čekání ve frontě,
ten nekonečný proud věcí,
pomalu postupujících po gumovém pásu,
ty robotické pohyby člověka u pokladny,
to pravidelné pípání,
jak vypnul,
jak se poddal a zanořil
do měkké nicoty,
do teplého moře,
které se rozlévá těsně
pod naším povrchem
a o kterém nikdo neví,
odkud a kam až dosahuje
a kolik času v něm za život strávíme…
Do tmy
Jak slepice
starostlivě
naklánět hlavu
natahovat krk
a házet to tam všechno
děti
milenky
pilulky
jak slepice
natahovat krk
a házet to do té tmy
jak minci pro štěstí –
a potom
starostlivě
kvokat
koukat
jedním okem
druhým okem
kdy to štěstí vyleze.
…
Ve výseči okna
se mihnul pták.
Je to jen výřez.
Nevidíš, kdo ho vymrštil,
ani kam dopadne.
Ale nezdá se,
že by na tom záleželo.
Tak opravdové je to tmavé,
těžké mávnutí,
ten jediný vláčný pohyb.
Tak je to hotové a nerozdělitelné
a nepřepočitatelné
na vteřiny, hodiny a roky.
Zrcadlo
Obličej? Mohl by být kohokoliv.
Ale když se podíváš do očí
kohokoliv…
Ten samý chrchel představ, žádostí
a hlavně nejistoty,
když se udiveně díváš
do těch cizích vlastních očí,
které pomalu
rozevírá
údiv…
…
Ve vzpomínkách?
Stromy, lidi, náměstí –
a místo mě jen bílé místo.
Bůhví, co se tam kdy dělo.
Ale drží to.
Svět trvá
a drží.
Jako když sádrový límec drží
polámaný krk.
Teď a tady
Teď, tady,
nevím, neřeknu,
víří to všechno,
nevidět pro prach…
A až se to usadí?
Třeba ve vzpomínce?
Tak to už vůbec,
je to ten prach…
…
Odsuď pocuď, můj pokoj – tvůj pokoj?
Možná spíš jeden skrz druhého,
jako když se přepouští čaj
skrz kostku cukru mezi zuby –
anebo skrz hroudu soli.
A prostory?
Pořád mezi Prahou, Londýnem a Paříží
zvenčí to vypadalo jako na dálky bohatý
život.
A přitom to celé strávila
v těsném prostoru
mezi jeho dobrou a špatnou náladou.
Ale už žádné
…dupání po chodbách,
chechtání v předsíni,
podivné převleky,
veselé večírky
je ticho
a všemi věcmi pokoje
jako otlak
promodrává
přechozený život.
Člověk na pavlači
Zatímco pracuju na dvoře,
nade mnou na pavlači stojí nějaký člověk.
Nevím, co vidí,
když se na mě dívá.
Ani nevím, co si o tom myslí.
A nebudu to nikdy vědět.
Ale přesto se najednou přistihnu,
že s tím kolečkem jezdím rychleji,
lopatou hážu razantněji,
že se prostě tvářím jako ten,
kterému to jde všechno pěkně od ruky
a uvědomím si,
že mu vlastně dělám představení
a že si ho patrně
děláme navzájem.
To poslední ovšem není až tak důležité.
Podstatnější pro mě je,
že na té pavlači
(anebo kdekoli jinde)
pokaždé někdo je.
A že já se tady,
patrně už navždycky
(a patrně tak jako všichni)
budu stále pro něho o cosi snažit
pod jeho záhadným,
neproniknutelným,
nepochopitelným pohledem.
…
Ale ať ho bereš zdola nebo shora,
ať měníš clonu a dobu expozice,
to křoví má tak divné větve,
že to nevyfotografuješ –
vždycky je ostré jenom zčásti
a z druhé části rozmlžené.
Ale není to v tobě,
a ani v technice,
je to v tom samém.
Tak se s tím smiř.
Tak to tak nech.
Na světě jsou zřejmě věci,
co prostě jsou rozostřené.
Hala
Ta hala, když se do ní vešlo,
vždycky úplně duněla plechovým prázdnem.
A vždycky jsem měl pocit,
jako by se na mě s nedůvěřivým,
skeptickým očekáváním dívala
a ptala se,
tak čím mě zaplníš?
Tak co mi předvedeš?
Ale dnes, když jsem otevřel dveře
a vešel,
téměř mě hned zase vystrkal
nepříčetný řev.
Kolega s někým telefonoval.
„Můj zapalovač!
Koukej ho vrátit,
to byl
můj zapalovač!“
A hala byla plná
A co teprve on.
A já jsem se podivil,
čím vším se dá také zaplnit
taková plechová hala,
uštěpačně dunící velikým prázdnem
jako mých pětatřicet let.
Nový začátek
Kolem poledne na mě někdo zvonil
ale otevřít jsem nešel
nikdy neotvírám na neohlášené návštěvy
ani když se náhodou probudím
což se mi teď bohužel stalo
bolel mě přeleželý krk
Ale pak jsem zaslechl na chodbě hlasy
asi to bude sousedka
řekl jsem si
zase bude slídit
jestli jsem ji nevytopil
Tak jsem tedy otevřel a šedivé poledne
se překvapivě rozzářilo
jako umělý vánoční stromeček
bodrostí dvou padesátníků
Stáli tam restituenti našeho domu
viděl jsem je poprvé
měli v tváři výraz jako učitel
co zrovna nastoupil
a ještě si myslí
že to s žáky půjde po dobrém
Říkali že je rozbitý zámek
ale že ho nechají vyměnit
že to příští den k večeru bude v pořádku
a že nechají všem klíče ve schránkách
že je to první věc
co tu chtějí zařídit
abychom spolu dobře vycházeli
že je to náš společný začátek
že mě rádi poznali
vypadali
že mně chtějí třást rukama
dal jsem ruce do kapes županu a
díval jsem se na souseda
byl z toho roztřesený stejně jako já
díval jsem se na něj a říkal jsem si
tak takhle vypadá kašel za zdí
Potom odešli a já zalezl do postele
a díval jsem se na tapety
ale druhý den jsem se šel přece jen podívat
schránky byly prázdné
je už jsem nikdy neviděl
a zámek nikdo nikdy nevyměnil
Převrhla se květina
Možná měla malý květináč.
Anebo moc rostla.
Kdo ví, co se tu dělo
v tomhle tichém pokoji,
kde se čas neměří hodinami,
ale narůstáním tíhy.
Teď leží napříč pokojem
jak železná závora.
Jako tvoje tichá slova,
že se mnou nemůžeš dál žít.
Kdo ví,
co se tu dělo,
když jsme tu nebyli.
…
Ten okamžik
kdy kajakáři pochopí
že to proti proudu skutečně nepůjde
a unavení
prázdní
ukolébaní
tím náhlým tichem
jen mlčky sedí
a oddechují
a sledují
jak začínají couvat
jak si je ten pomalý
tmavý
těžký proud
začíná stáčet
a rovnat podle sebe.
Viktor Špaček (nar. 1976 v Praze) je básník a výtvarník. Vystudoval sochařství na VŠUP (ateliér Kurta Gebauera). Vystavoval na skupinových i samostatných přehlídkách v Česku i v zahraničí. Vydal sbírky Zmínky a případky (Literární salón 2007, v A2 č. 19/2008 recenzoval Tomáš Samek) a Co drží Nizozemí (Agite/Fra 2011, v A2 č. 7/2011 recenzoval Jan Štolba). Jednotlivé básně mu vyšly ve francouzštině, italštině a angličtině, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore (Petr Král, překladatel Antonio Parente, Mimesis 2010). Pracuje jako knihovník.