Velmi mě v posledních měsících udivuje, že v ulicích Ústí nad Labem, Hradce Králové, Prahy, Olomouce a dalších měst, kde byla nebo ještě jsou divadla v ohrožení, nekráčejí průvody herců, uvaděček, harfenistek, diváků, dramatiků, opozičních politiků, papoušků, surikat a dalších občanů. Kdo jiný by se měl umět bránit veřejně, úderně, monstrózně – krásně? Kde jste, divadelníci? Proč nepodporujete barvami, zpěvy, bubnováním své vyjednavače, jejichž ústa vyprahla úředním jazykem, jímž se snaží komunikovat s magistráty? Proč? Všichni utíkáme z veřejných prostor, nejsme zvyklí hrát a hry rozeznávat, odpovídat jim. Nejen jezuité dobře věděli, že divadlem lze žáky naučit nebojácně vystupovat na veřejnosti. Tímto číslem A2 se snažíme připomenout, kde všude – kromě budov – divadlo působilo, působit může a působí: ve vězeních, na ulicích, v metru, na návsi, v kavárnách, v parlamentu. Vzhůru za ním! – Domnívám se, že v tomto vydání se lépe než jindy daří hlavní ádvojkový úkol nahlížet politiku jako součást kultury. Naši přispěvatelé přibližují teatralitu v Brazílii, hudební záliby Baracka Obamy dříve a nyní, zvláštní paměti Güntera Grasse, národní identitu ve švýcarských filmech, zmiňují polské teorie o „podváděné společnosti“ a spojování českých outsiderů divadelních se sociálními, etnickými a dalšími. Pokud se mýlím, napište.
Frenetické čtení!