Kdo si hraje, nezlobí. Toto heslo lze s velkým úspěchem aplikovat nejen na děti, ale i na zaměstnance. Důkazem jsou teambuildingové akce, postavené na principu hry a prožívání hrané postavy. Jde vlastně o propracovanější varianty táborových bojovek, které mnozí pamatujeme z dětství. Marek Lichtenberk je spolumajitelem firmy, která se teambuildingu věnuje.
Co vás přivedlo k této práci?
Na úplném začátku byla legendární hra Dračí doupě, která se u nás objevila krátce po revoluci. Jednalo se o tzv. RPG, role-playing-
-game, kdy se každý hráč vžívá do zvolené postavy a snaží se jednat v souladu s jejím charakterem a světem, ve kterém se pohybuje. Mne od počátku bavilo dělat pána jeskyně, tedy toho, kdo vymýšlí zápletky hry pro ostatní, stojí v jejím pozadí. Byli jsme skupina přátel a spolužáků, postupně jsme spolu začali dělat i amatérské divadlo, a i když nás Dračí doupě postupem času přestalo bavit, zúročili jsme to v roce 2001 založením firmy.
Je těžké přesvědčit firmy, aby sáhly po něčem tak netradičním?
Sice se stále potýkáme s českou realitou, kdy nejčastější forma stmelování kolektivu je společné popíjení, ale situace se zlepšuje. Dá se říci, že se na nás obracejí firmy, které už různé formy teambuildingu vyzkoušely a chtějí něco víc. Toho jídla a pití se s námi ostatně dočkají také, stejně jako dalších oblíbených kratochvílí, adrenalinových sportů, paintballu a podobně. Vše je ale začleněno do komplexního prožitkového programu, založeného na metodice hry, kterou každý účastník svobodně a s fantazií rozvíjí.
Opravdu to takhle funguje? Přece jen administrativní pracovníci velkých korporací nebývají vzorem spontánnosti a kreativity.
Máme s tím výborné zkušenosti. Důležitá je samozřejmě komunikace. Firma a její zaměstnanci si musí ujasnit, co přesně po nás chtějí a která z našich her jim bude nejvíc vyhovovat. Naše scénáře se odehrávají od pravěku až po vzdálenou budoucnost a lze je zasadit do nejrůznějších prostředí. Ať už se bojuje s mimozemšťany, o oheň nebo vyšetřují případy Sherlocka Holmese, každý má naprostou svobodu zapojit se podle své chuti a schopností. Používáme systemickou metodiku, konzultujeme naše postupy s psychology a vše je vymyšleno tak, aby nikdo nic nemusel. Samozřejmě se snažíme lidi vést a motivovat, ale když se někomu nechce na laně přes řeku, nenutíme ho. Může třeba jít pět kilometrů k mostu nebo si řekne, že k vyřešení úkolu vůbec nepotřebuje vědět, co je na druhé straně.
Jde o to vytvořit lidem atmosféru, naladit je a strhnout. Pak už se sami chovají podle logiky příběhu a můžete vidět třeba bělovlasého profesora, jak kolem sebe mává paintballovou pistolí a drtí mezi zuby nadávky na Marťany. Používáme nejrůznější kostýmy, rekvizity a herce. To je ale otázka peněz. Firmy se řídí podle nákladů rozpočítaných na hlavu. Není problém uspořádat historický spektákl na zámku, zakončený jízdou v kočáře a hostinou. Nebo honbu za pokladem, jejíž součástí bude let balonem. Jenže firma si pak řekne, že za ty peníze může poslat zaměstnance na čtyři dny k moři. Je ale otázka, co je pro pracovní vztahy lepší.
Používáte profesionály?
Moc ne. S těmi je totiž problém, chtějí text, kterým by se mohli řídit. Naše koncepce je ale postavena na improvizaci, vcítění se do postavy a reakci na vývoj hry. Takže klíčové postavy příběhu musíme hrát my z kmenového týmu. Někdy také použijeme představení našeho souboru The Divadlo jako součást hry; například Fragmenty ze Saturnina nebo Akta X.
Takže vaše hry s lidmi opravdu zacloumají?
Ano, pro mnohé z nich je to podobně silný zážitek jako noční bojovka pro desetiletého kluka. To má kladný vliv na spolupráci v týmu. Lidé mají společný intenzivní zážitek, ke kterému se vracejí a který je sblíží. Proto také někdy děláme společné akce pro firmy a jejich zákazníky. Taková čtvrthodinka strávená v hradní kobce s katem vás s vaším obchodním partnerem velmi sblíží. Dochází tak k opravdovému stmelování týmu, najednou si uvědomíte, že ta vaše kolegyně není zas tak nemožná, jak jste si myslel, a něco jí jde docela dobře. Zároveň jsou lidé chráněni rolí, postavou, za kterou se mohou trochu schovat.
Není to tedy jen zábava nebo odměna pro zaměstnance, máte i konkrétní pozitivní výsledky ve fungování pracovních týmů?
To je otázka zadání, které dostaneme. Někomu jde třeba o odstranění nějakého napětí v týmu, zlepšení komunikace. Někdy se předem dozvíme, že tenhle si nerozumí s tamtou, tady vázne spolupráce a podobně. Na konci každého dne je společné zhodnocení, kde se mohou řešit případné konflikty, a probírá se, co to komu dalo. Občas se opravdu stane, že to někoho posune; dojde třeba k většímu sebepoznání.
Býváte někdy průběhem překvapen? Objeví se třeba v týmu skrytý neformální vůdce, stává se, že selže ředitel a zazáří sekretářka?
K tomu nedochází. Měli jsme možnost pracovat pro mnohé velké společnosti, třeba Microsoft, našich akcí se účastnily i známé tváře, jako Pavel Bém. A musím říct, že úspěšní manažeři bývají úspěšní i v našich hrách. Chvíli třeba pozorují, jak se ostatní trápí, a pak to vezmou do svých rukou.
Marek Lichtenberk (1969) vystudoval v Praze na VŠE finance a politologii. V roce 2001 spoluzaložil firmu Qam, jež se specializuje na přípravu teambuildingových akcí. Je aktivní v občanském sdružení The Divadlo, v němž působí jako režisér a autor her.