Krize české literatury

Kde je krize, tam je dobře. Ferdinand Peroutka psal o krizi české literatury v roce 1922, na počátku jednoho z mála období, kdy česká literatura přestala klopýtat za světem a šla s ním ruku v ruce. Arne Novák popisoval krizi lyrického básnictví vedle Tomana, Dyka, Šrámka a Gellnera, krizi české prózy těsně po Švejkovi a znovu za Čapků, Vančury a Durycha. Ve třetím ročníku svého Zápisníku rozebral F. X. Šalda krizi inteligence a stýskal si, že intelektuálové jeho doby už nehýbou společností jako za Palackého. Netušil, že dnes budeme Masarykův stát pokládat za příklad demokracie vedené inteligencí. Jan Grossman uveřejnil zásadní stať o krizi v literatuře v roce 1956, kdy se konečně začala trochu uvolňovat svěrací kazajka režimu a rozkvétala generace sdružená kolem časopisu Květen, a tentýž text jako aktuální otiskl Host do domu v roce 1964, když se naše literatura nadechovala k jednomu z největších rozmachů ve 20. století.

Proč psát o krizi

V roce 1928 si vzal Ferdinand Peroutka na paškál soudobou literární kritiku slovy, která tehdy zněla jako provokace, zatímco dnes by mohla viset v záhlaví kteréhokoliv literárního časopisu: „Kamarád píše o kamarádovi, lhostejný referent o lhostejné knize, nula o nule. Nechce se nic, všechno se připouští. Tvoří se papírové pyramidy a publikum se krmí referáty, které laskavě napsal ten nebo onen, jenž je ve styku s nakladatelem. Mizí měřítka. O podprůměrné knize se píše touž terminologií jako o díle mistrovském.“ Na hozenou rukavici odpovídal a krizi kritiky připouštěl v prvním čísle prvního ročníku Zápisníku i Šalda, přičemž ani jeden z nich netušil, že za osmdesát let se bude díky nim dvěma, Arne Novákovi, Václavu Černému, Bedřichu Fučíkovi, Františku Götzovi a spoustě dalších psát o kritice jejich doby v superlativech.

Nemylme se, František X. Š., Ferdinand P. ani ostatní zmínění pánové nebyli tuponi, kteří nevědí, co se kolem nich děje. Je to zákon, že každá velká doba se má za úpadkovou. Alžbětinská Anglie byla plná tvrdé společenské kritiky a nikde nevzniklo tolik nářků a rozhorlených kázání jako u nás za Karla IV. Skutečná krize nastává tam, kde není nikdo, kdo by ji dokázal, směl nebo měl podmínky zaznamenat; tedy tam, kde se o ní mlčí.

Přesto – píšeme-li dnes o krizi české literatury, není to proto, že bychom byli přesvědčeni o její skvělé kondici. Tam, kde literatura dostane podmínky k růstu, resp. kde jí v něm nic zásadního nebrání, tam podle zákonů lidské tvořivosti roste. I u nás roste a je radost to sledovat, škoda jen, že její výhonky a růst jsou mnohem pomalejší, zakrslejší, paťavější a jaksi uskřípnutější než všude jinde kolem. Radost z dnešní české literatury je napůl soucitná, asi jako když sledujete opožděné štěně, které se tři týdny po svých sourozencích konečně staví na útlé panožičky.

Domácí versus Hosté

Současná česká literatura vychází v desítkových mininákladech. Literární časopisy živoří, šéfredaktor prestižní tištěné revue pracuje jako učitel a přiživuje se korekturami. Básníky dneška kromě ghetta kritiků, redaktorů a vybraných akademiků bohemistických kateder nikdo nezná, zahrnuje v to „nikdo“ i středoškolské učitelky češtiny. Žijeme v tak nekulturní době? Nastala postliterární apokalypsa? Přestávají lidé číst?

Nepřestávají. Knih se vydává víc než kdykoliv předtím. Na pražském Václavském náměstí se uživí tři obří knižní supermarkety. Levné knihy mají samostatnou obchodní síť a vydávají vlastní brožované edice klasických titulů. Knihkupci nekrachují, a kdo se podívá na cestující jakéhokoliv vozidla hromadné dopravy, vidí, že se čte ozlomvaz. Čte se sci-fi, fantasy, čtou se marketingové příručky, esoterické návody na život (šestáková literatura dneška), čte se cizí klasika a moderní světová literatura (překladatele máme díky bohu pořád ještě výtečné). Dokonce i ten zpropadený internet podporuje čtení, většina jeho obsahu je textová.

Jediné, co se nečte, je současná „vysoká“ česká literatura. Právem. Žije si svým vlastním životem, je od čtenářů odtržená skoro tolik jako literární věda od literatury. Nedokáže přinášet témata. Zahraniční spisovatelé mají pro české čtenáře přitažlivější a bližší texty než ti domácí.

Michel Houellebecq nastoluje ve svých vizích chytlavé téma kolektivní sexuální diskriminace. Shazuje nedotknutelný mýtus šedesátých let a popisuje zvrácenost Západu obrazy, nad kterými se tají dech. Haruki Murakami řeší osamělost jedince v boji s pozlátkem světa, ukazuje, jak se v nekonečné pestrosti ztrácí svoboda. Juli Zehová píše o drogách a mezinárodní politice, popisuje souvislost války na Balkáně s životem naším líp a přesvědčivěji než televizní zpravodajství. Politicky korektní Yann Martel promítá do jednoho dítěte tři velká světová náboženství a půvabně brojí za multikulturní společnost, Chuck Palahniuk odkrývá nečekaně sebedestruktivní tendence generace, která momentálně vládne světu. Dokonce i takové mašiny na peníze, jako jsou Paolo Coelho nebo Dan Brown, dokázaly vytáhnout na světlo boží a geniálně zpracovat nějakou kolektivní touhu, ať už po pseudomystické vyrovnanosti à la Buddha z Hollywoodu, nebo po velké teorii spiknutí a zasvěcení, sahající až k základům západní civilizace.

S čím z toho se může měřit současná mladší česká literatura? Dokonce i to nejlepší z ní jen převařuje prošlé problémky, omleté až na brňavku. Svatava Antošová, Jakuba Katalpa a Petra Hůlová řeší to, co americké feministky před dvaceti lety. Emil Hakl, snad nejnadanější ze všech, rozdává jen další a další střípky asfaltové poezie. Kolegia patafyziků, surrealistů a další paskupinky ustrnuly v dohánění estetiky vlastních dědečků. Miloš Urban se z naštvaného aktivisty změnil v nudného moralistu, a dokonce i chudák Viewegh se zacyklil v psaní o sobě samém, a neparoduje-li cosi, vydělává peníze novými a novými zprávami o tom, jak stárne a impotentní. Možná aspoň Jan Novák se díky své americké zkušenosti pokusil příběhem o Mašínech poškrábat páteř obecenstvu širšímu než tisícovému, a částečně se mu povedlo vybudit jakous takous společenskou debatu. Jinak je publikum po neuskřípnuté české knize vyprahlé tolik, že dokonce i tak nanicovatá novelka, jako je Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše, okouzlila mládež obzorem širším aspoň, než je hráz Krkonoš (Grandhotel už podobnou sílu nemá). Snad jediná pozoruhodná skupina českých píšících intelektuálů, vědečtí okultisté kolem Zdeňka Neubauera, Ivana M. Havla, Václava Cílka atd., postrádá literárně múzickou osobnost a přes všechnu snahu Stanislava Komárka zůstává silná jen v esejistice. Vlastně to ani nevadí, non-fiction literatura se dnes čte stejně víc než beletrie.

Podobné soudy z pera jednoho pseudopublicisty jsou samozřejmě jen bohorovně nadutým blábolením. Problém je, že je většinou podkládá čtenářský (ne)zájem. Publikum nemá jediný důvod, proč by mělo upachtěné domácí beletrii dávat přednost před atraktivnější zahraniční (zvlášť když první liga překladatelů vládne kolektivně lepším stylem než první liga prozaiků). Rozdíl v třídě mezi hosty a domácími je příliš zřejmý. Dokud nebudeme psát tak, abychom se mohli srovnávat s tím nejlepším ze světa, a to ze současnosti i minulosti, nedá se čekat, že budeme někoho zajímat. Čtenářstvo žádné země už roztřeseně nečeká na to, co mu jeho vavřínem ověnčení spisovatelé řeknou. Je třeba bojovat o čtenářovu pozornost, unášet ji, dokázat ji ukrást. Pozoruhodných textů je tisíckrát víc, než může jedinec fyzicky zpracovat, a k tomu, aby si přečetl zrovna to, co mu předkládáme my, musí existovat zatraceně dobrý důvod. Ve chvíli, kdy je většina současné domácí produkce čtenářsky méně chytlavá než reklama na jogurt, je skoro škoda tu produkci tisknout. Utěšovat se tím, že tiskneme pro budoucnost a jednou naši skrytou genialitu někdo objeví, je pitomost, textů ubývat nebude. Každé velké dílo je časové, a co nezaujme dnes, skončí za sto let nejvýš v antologiích příštích Wernischů.

Literatura ve stínu

Ke čtení domácí literatury čtenáře nevychovávají ani literární časopisy. Nikdo je nečte (a opět to není vinou publika). Česká reflexe literatury, ať už naší či cizí, je snad ještě slabší než původní tvorba.

Výmluvným příkladem situace literární publicistiky je časopis Reflex. V jeho kulturní sekci má vyhrazenu svou stránku televize, film, výtvarné umění, hudba i divadlo. Texty o nich jsou živé, nabité a obvykle k přečtení stáhnou i čtenáře, který není hudebním, výtvarným nebo televizním nadšencem. Literatura je v téhle společnosti také, ale jen totálně do počtu, jaksi se sluší ji tam mít. Už dlouhá léta je zdaleka nejmíň zajímavou stránkou časopisu, na frak jí dávají i nově zavedené recenze jídla. Zatímco všechna ostatní kultura v časopisu žije, vymýšlí nové rubriky, pohledy, má vždycky čím zaujmout, literatura je pokaždé vhodná jen k přeskočení, a to i pro člověka, který se jí profesionálně zabývá. Jediná aspoň dočasná exhumace nastává, když na ni jednou za čas vyjde rubrika Never more.

Specializovaná literární (nebo obecně kulturní) periodika jsou kapitola sama pro sebe. Jak se píší v cizině? Podívejme se na titulky článků o literatuře v zahraničních kulturních časopisech:

„Mohla by J. K. Rowlingová dostat Nobelovu cenu za literaturu?“;

„Dnešní romanopisci jako narcisové – hodnocení románů podle stránky Obsah“;

„,Pitomé a nudné‘ – posudky nakladatelských editorů, kteří odmítli Nabokova, Orwella, Kerouaka, Plathovou a Borgese“;

„Jsou-li USA dnešním Římem, kdo budou dnešní Vandalové?“;

„Duchampova Fontána byl v době vzniku vtip dobrý, v půlce 20. století vtip starý a dneska je to vtip blbý“;

„Proč nesníme domácího mazlíčka, kterého přejelo auto? – kapitola o morálce buržoazie“

Následují příklady z časopisů českých:

„Co si četli kamarádi během dlouhých chvil“ (Tvar 16/2007);

„Nechtěl jsem narušit pocit rovnováhy (s Antonínem Kostlánem hovoří Mirek Kaufman)“ (Revolver Revue č. 68),

„Jak jsem chodil do kina, na venkově i v Praze“ (Dobrá adresa 8/2007);

„Ruralismus a regionalismus pro exil“ (Souvislosti 2/2007)

„Divoké víno, divoké roky (rozhovor s Ludvíkem Hessem)“ (Host 5/2007)

„Když oranžová zešedne“ (A2 kulturní týdeník 41/2007);

„Ejbarabybájčubčubugy“ (Tvar 16/2007).

Rozdíl je zřejmý.

Titulky jsou jen symptom, schopnost českých literárních časopisů přitáhnout někoho ke čtení je mizivá. Jejich redaktoři sotva stačí naplnit stránky nějakým obsahem, než padnou vyčerpáním. Nemají čas, rozhled (tato slova píše autor rovněž coby redaktor jednoho z časopisů) a především prostředky na to, aby mohli žádat po autorech kvalitní články na aktuální a poutavá témata, aby mohli texty vracet k přepracování, aby je mohli pilovat a zdokonalovat k detailu, aby se spisovatelé museli prát o to, kdo se do tisku dostane a kdo ne, aby měli povinnost zaujmout. Nedokážou sledovat širší evropskou, nebo dokonce světovou kulturní scénu, aby se mohli inspirovat v zahraničí. Literární podhoubí, které časopisy a kruhy jejich autorů tvoří a ze kterého teprve může vyrůstat širší spektrum dobré literatury, vzniká improvizovaně, bez zajištění, v zásadě amatérsky i u těch nejprestižnějších titulů. Místo aby redakce literárních časopisů nastolovaly společenskou agendu, stály na špici veřejné diskuse a v předstihu před ostatními kladly otázky na tělo, místo aby zajišťovaly kontakt se světem a přinášely do země nové nápady, živoří a povlávají za vývojem společnosti, kultury a dokonce i literatury jako takové. I internetu se často ještě pořád bojí.

Všude a nikde

Podle Václava Bělohradského či Jana Sterna stojí poezie před stejným osudem, jaký postihl operu – stane se mrtvým žánrem, který bude pěstovat skupinka podivínských staromilů a snobů, bez kontaktu se světem okolo. Bělohradský a Stern se mýlí i nemýlí. Poezie není žánr, jako se jím stala opera. Poezie je umělecké uchopení světa, podobně jako jím je hudba. Hudba nezmrtvěla s operou, žije a vyvíjí se v myriádě forem. Totéž se děje s poezií.

Poezie žije v internetových diskusích, kde vzniká její úplně nový, kolektivní druh. Poezie je k dočtení na blozích, pokud víte, které číst. Poezie visí v metru a sprejeři jí znečišťují zdi. Poezie je v písňových textech kvalitních kapel a písničkářů. To je poezie, která má živé a mohutné publikum. Poezie neumírá, je skoro všude. Kromě sbírek dnešních básníků.

Básnická produkce vydávaná v Hostu, v Protisu a v dalších nadšeneckých nakladatelstvích je obvykle neprodejná. Není to ignorancí publika, to si v naší kotlině dovede instinktivně najít to, co stojí za přijetí, a dnes už za to rádo i zaplatí. Obvykle prostě neexistuje jediný důvod pro to, aby vydávané verše četl někdo jiný než autorovi kamarádi. Stýskání na domácí poetickou produkci slyšíme poslední dobou ze všech stran, naposledy od Petra Boháče ve Tvaru a od Milana Kozelky v Psím víně. To, že něco říká každý, ale neznamená, že je to hloupost.

Čtenáři se naučili, že hledat poezii v moderních českých básnických knihách je ztráta času. Přijměme to. Začněme se hledání poezie věnovat tam, kde je, a ne tam, kde si tak říká.

Poststrach reflexe

Literární vědci už to občas dělají. Ti chytřejší dohánějí svět, zkoumají okraje a hranice toho, co je ještě literatura, dívají se skrz disciplíny. Na bohemistických katedrách vycházejí knihy o majoru Zemanovi a Jamesi Bondovi. Potíž je v tom, že jde pořád jen o dohánění.

Petr A. Bílek věnoval svůj hutný opus Hledání jazyka interpretace tomu, aby českému čtenáři zprostředkoval kontakt s naratologickou tradicí, který je ve světě samozřejmý. Literární historici zuřivě doplňují dějiny české literatury o teritoriální pohled, objevují vzájemné vlivy české a německé větve domácí literární tradice či analyzují společenský kontext literatury, dejme tomu v době totality padesátých let. Dělají to, co má svět (řekněme Německo) už hotové. Teoretici se snaží absorbovat kulturální smršť, kterou světová literární věda poslední tři desítky let prochází, přenášejí do domácího kontextu aspoň genderové přístupy, pro další oblasti (postkoloniální studia, queer theory) nejsou lidi.

Ve světě obvyklý či dokonce už opuštěný teoretický náhled se do domácích odborných diskusí dostane zpravidla tehdy, když v Teoretické knihovně nakladatelství Host vyjde překlad nějakého shrnujícího svazku (třeba o novém historismu). Debata se světem u nás obecně probíhá na podkladu přeložených základních děl, shrnujících svazků a výborů studií (kognitivní přístupy, teorie fikčních světů, kostnická škola recepční estetiky…), kontakt s živým podhoubím světových debat a odborných časopisů je spíš výjimkou než pravidlem (Ústav pro českou literaturu AV ČR se aspoň snaží překládat aktuální stati světových teoretiků ve své edici Theoretica). Domácí literární věda nadále funguje v obrozenském modu, její podstata je recepční, zachycuje zbytky odhozené od ohniště, místo aby se vydávala na lov.

Ve třicátých letech 20. století stála filologie a literární věda na pražské filosofické fakultě na špičce světového vývoje. Čím obohacuje a posouvá aktuální vývoj dnes? Přišli jsme na něco nového, vymysleli něco, co by stálo za pozornost?

Pochlubit se můžeme leda tím, že Lubomíra Doležela občas cituje Umberto Eco. Ani to by se pravděpodobně nedělo, kdyby Doležel nepracoval v Kanadě. Určující postavy domácí literární vědy konají obrovský kus publikační i ediční práce v otevírání světových dveří (Bílek, Jiří Trávníček…) i v obraně a rozvíjení domácí tradice (Pavel Janoušek…). Budují základy, na kterých se dá růst. Mladí, kteří by měli pomalu přeskakovat práh světové pozornosti, to však nečiní. Někteří z nejtalentovanějších se uzavírají do dutých slonovinových věží žargonu a sami si zabouchávají dveře širší recepce. Další opouštějí pole literatury, případně přijmou za svůj jeden teoretický model a na jeho základě úspěšně zblbnou. Mnozí pak prostě přežívají v chudém, ale bezpečném akademickém povijanu, kde je nejdůležitější povinností vykázat zdání činnosti ve schváleném grantu. Anglicky dokáže publikovat málokdo, ostatně není co.

Dobýt svět

Přijít v Česku na literární večer je obvykle zážitek depresivní. Ve zbytečně zahulených prostorách se na nepohodlných židlích tísní partičky špatně oblečených literátů, kritiků a jejich známých, kdesi před nimi čte kdosi nezvyklý veřejné pozornosti cosi úplně zbytečného, ve tvářích přítomných se mísí nuda, strniště a přednasranost, a nad tím vším se s dýmem vznáší žluklá beznaděj. Dokonce i ze Slam poetry, která je v německy mluvícím světě velkou show, jsme u nás dokázali udělat ušmudlanou hospodskou zábavu, v níž se prvním šampionem stal Marian Palla, patlavý lesní bůžek stylizovaný do parodie na lidového mudrce.

Nejde o to nahnat české a moravské spisovatele do solárka a vyrobit z nich kravaťáky s binárním myšlením. Nejde bohužel už ani o to sehnat někde spisovatele a kritiky ranku F. Xavera Š. a dalších prvorepublikových borců, kteří ovládali průměrně pět jazyků a v kontaktu se světem byli denně, i když neměli ADSL. Není to už možné, spisovatelé jsou (samozřejmě s výjimkami) jen takoví, jaká je jejich doba.

Kdokoliv se po delší době vrátí do Česka z ciziny, všimne si, jak šediví a do sebe uzavření pořád ještě jsme. Stačí se projet tramvají a přečíst si noviny, aby člověk zaznamenal rozdíl mezi myšlením naším a dejme tomu německým, francouzským, holandským nebo britským. Když někdo píše knihu ve Francii nebo Nizozemsku, automaticky počítá s mezinárodním, nebo aspoň multikulturním publikem. My jsme mezi své hory uzavření jako do dětské postýlky, která nás chrání a ze které se bojíme vylézt ven. Naše povědomí o světě za mřížkou je stejně chabé jako zahraniční zpravodajství našich médií.

Tvrdí se, že nezajímáme svět. Nezajímáme ho z jediného důvodu: nejsme dost zajímaví. Svět nemá žádný zájem nás ignorovat, pokud ho budeme mít čím obohatit. Neignoruje (jak dokazují Nobelovy ceny) ani literaturu maďarskou, rakouskou, jihoafrickou či trinidadskou a tobagskou. Pokud nic zajímavého nemáme, ztrácí naše samostatná existence smysl a je načase položit si znovu schauerovské otázky. Ti chytřejší z nás by možná měli vplynout do širokého proudu anglickojazyčné magistrály a my ostatní se můžeme v klidu chystat na službu v montážních linkách schopnějších, kreativnějších, a tedy nadřazených národů Evropy.

Zdá se, že momentálně nemáme (kromě Václava Havla, který se stal spíš veřejnou autoritou, a Milana Kundery, který už do proudu vplynul) spisovatele, který by byl výrazněji schopný oslovit dnešní svět. „Exportního spisovatele“, jak posměšně psával Jaroslav Durych, dokud jsme ještě takové měli a mohli se jim po česku posmívat.

Nemá cenu se snažit svět napodobovat, to je vždycky jen dohánění a toho jsme si od obrození po Jiřího Kratochvila užili dost. Jak trapně taková snaha dopadá, dokazuje naše kinematografie, nejjasněji Svěrákův Tmavomodrý svět, určený na export a selhavší v něm. Chceme-li se znovu stát výraznější píšťalou světových varhan a nabýt tím jakéhos takéhos literárního i národního smyslu, je třeba z naší vlastní zkušenosti, možná dokonce i z těch zaplivaných literárních večerů a špatně padnoucích kalhot, ze vší naší domácí zaprděnosti, jak tomu říká Petr A. Bílek, udělat hluboce zakotvenou, ale právě proto obecně srozumitelnou a univerzálně esteticky působivou výpověď. To, v čem žijeme, má existenciální a důležitý základ, nabízí materiál pro velkou literární frašku i tragédii, jenom je napsat. Tak jak to dokázal Hašek, jak to uměl Hrabal, jak to pro Rakušany udělal Bernhard a nedávno pro Poláky mladá Masłowska. I ze zkušenosti německy mluvícího pražského Žida žijícího v zanikajícím ghettu a pracujícího v pojišťovně se dá udělat všeobecný lidský problém. Až se to povede nám, možná nás (dá-li Bůh) konečně začnou číst i domácí čtenáři.

Autor všechno zná, všude byl a všemu rozumí.