potřebujeme Obec spisovatelů?

Debata Kritického klubu A2, která na konci dubna konfrontovala představitele největší české literární profesní organizace se zástupci odborné veřejnosti, skončila nedorozuměním. Místo abychom se s členy Obce spisovatelů bavili o možnostech zlepšení pracovních podmínek literátů i prestiže samotné organizace jako suverénního a respektovaného kulturního subjektu, setkání vyústilo v absurdní představení, za něž by se nemuseli stydět ani tvůrci České sody. Obrozenecký tón, neustálá defenziva a naprosté odtržení od aktuálního dění v literatuře poukázaly na to, v jak hluboké krizi se Obec nachází. Jakákoliv obroda, která by z této instituce udělala fungující odborovou organizaci, už zjevně není možná. Zda se Obec přejmenuje na Spolek přátel literatury a přenechá svou roli nějaké funkčnější organizaci, nebo pomalu zanikne, je zatím ve hvězdách. V tematických textech aktuálního čísla panuje shoda v jedné věci: být spisovatelem není hobby, ale povolání. To mimo jiné znamená, že si zaslouží finanční ohodnocení. Petra Hůlová píše, že touha po profesním spolku mezi autory určitě je, a jako vzor uvádí Kanadskou unii spisovatelů. „Snad se nakonec podaří vytvořit novou organizaci či alespoň stabilně fungující iniciativu, která bude hájit zájmy a potřeby spisovatelů vůči státu i komerčním subjektům,“ doufá Karel Piorecký ve svém eseji. Pro začátek se můžeme inspirovat radou německé umělkyně Hito Steyerl: „Potřebujeme o něco méně lásky a trochu více infrastruktury.“