Všichni jsou vaši nepřátelé

V roce 1988 jste se během vojenské služby na okupovaných územích stala svědkem mučení Palestinců, téměř o dvacet let později přicházíte s dokumentárním filmem, kde se o brutalitě izraelských vojáků hovoří velmi otevřeně. Byla vaše osobní zkušenost důvodem, proč jste se rozhodla natočit tento film?

Je to už podruhé, kdy se podobnému tématu věnuji. Nejprve jsem režírovala hraný film Sob Skirt a nyní tento dokument. Byla to pro mě velmi traumatizující zkušenost, se kterou jsem se dlouho vyrovnávala. Stala jsem se součástí reality na okupovaných územích, viděla jsem, co se tam děje, ale tehdy jsem nebyla dost silná na to, abych dokázala nahlas protestovat.

Bylo vám osmnáct a probíhala první intifáda, asi by nebylo pro nikoho snadné otevřeně kritizovat armádu...

Mládí se často uvádí jako omluva, ale i přesto je hodně smutné, že jsem mlčela. Snažila jsem se tomu tehdy porozumět, ale co se stalo, jsem opravdu pochopila až mnohem později. V Izraeli panuje velmi silné přesvědčení, že není vhodné kritizovat armádu, protože ochraňuje zemi. Vojáci kvůli nám nasazují vlastní životy a skutečně v Palestině umírají. O armádě se proto nepřemýšlí jako o problému. Osobně se ale nedomnívám, že armáda je instituce, která je odpovědná za to, co se děje. Příčinou všeho je samotná situace, která je závislá na politických rozhodnutích vlády.

Jakým způsobem tedy lidé v Izraeli o armádě přemýšlejí?

Služba v armádě je opravdu něco, na co jsou lidé hrdí. Je to jeden ze symbolů naší nezávislosti. Lidé si spojují armádu s mnoha pozitivními věcmi. Když pocházíte například ze sociálně nižších tříd, pak vám armáda zaručí vyšší společenský statut. Najednou jste se všemi rovnoprávný, což jinak není tak samozřejmé. Je to prostě lidová instituce, slouží v ní každý. Také ženy chodí do armády, a pokud se nějaká žena chce stejně jako muž dostat do akce, tak může. Díky armádě lze získat i vzdělání.

Vy sama máte na vojenskou službu také nějaké dobré vzpomínky?

Poznala jsem tam spoustu přátel. Bylo to poprvé, kdy jsem se dostala do kontaktu s tak rozdílnými lidmi. V armádě se hodně pěstuje kolektivní soudržnost v pozitivním slova smyslu, a když je člověk mladý, připadá mu to skvělé. Navíc vás všechny spojuje velká zodpovědnost a realita, které čelíte.

Dívky ve vašem filmu, které se do Gazy nebo na Západní břeh dostaly během druhé intifády v roce 2000, často hovoří o adrenalinu, vzrušení z akcí, o pocitu moci, který najednou máte. Můžete prstem kývnout na kohokoli, a ten musí udělat, co chcete...

Lidé v armádě se do jisté míry snaží, aby to tak nebylo. Jedna z dívek ve filmu působila v armádě jako vzdělávací důstojník. Když ji školili, řekli jí otevřeně, co se děje, a kladli jí na srdce, že musí být něčím jako morálním kompasem vojáků. Říkali jí, že když zjistí, že někdo dělá něco špatně, musí to hned oznámit svým nadřízeným. Vzala to velmi vážně, a tak na svém prvním působišti nahlásila, že vojáci z její jednotky plundrovali ve vesnici jménem Qalqilyah a brali si osobní věci místních jako suvenýry. Kvůli svému postoji se ale stala terčem nenávisti.

Až se vrátím do Izraele, čeká mne schůzka s důstojníky, kteří chtějí můj film promítat vojákům jako součást vzdělávání. Chtít ale mít morální armádu uprostřed nemorální situace je prostě nemožné.

Libi Abramovová, která sloužila na checkpointu v Gaze, ve vašem filmu vypráví o dni, kdy se dozvěděla, že zastřelili její kamarádku. Šla do služby a během ní zatkla osmdesát Palestinců, protože všichni ti muži jí připomínali, co se stalo. Nechala je stát bez vody na slunci celý den, museli běhat, dělat kliky a ona na ně jen křičela: „Proč jste zabili Hanah?“ Nikdo jí v tom nebránil, ostatní vojáci chápali, jak se cítí.

V armádě jsou samozřejmě psychologové, kteří se snaží lidem pomoci, aby se vyrovnali se stresovými situacemi. Zvlášť, když je zabito hodně lidí. Ale stejně jako u jiných velkých institucí to funguje jen částečně. Jste tam v pozici, kdy máte hodně moci, a najednou se ocitáte v situacích, které jsou extrémní, a začnete dělat věci, které byste normálně nikdy nedělali. S velkou mocí má přijít také velká odpovědnost, ale když jste mladý, tak nevíte, jak s odpovědností nakládat. Dívky ve filmu jsou velmi kritické k tomu, co dělaly. Myslím si, že odpovědnost ale padá na ty, kteří posílají mladé lidi do naprosto nemožných situací.

Mladí lidé slouží v Izraeli všude. Prohlížejí vás na letišti, kontrolují před vstupem do veřejných budov a vždy jsou velmi striktní.

Vojáci na kontrolních stanovištích mají v hlavě myšlenku: všichni Izraelci, které někdo zabije, půjdou na můj účet, pokud neodhalím toho, kdo chce projít s bombou. Stres způsobuje, že to nejen na přechodech vypadá takto. Všichni jsou pro vás nepřátelé, i ten, kdo je příjemný, může být nakonec tím, kdo nese bombu.

Bylo těžké najít ženy, které by byly ochotné hovořit otevřeně o službě na okupovaných územích?

Jak jsem již říkala, pokud je člověk jednou součástí izraelské armády, je k ní obvykle velmi loajální. Je třeba velké síly k tomu promluvit, zejména bezprostředně poté, co v armádě sloužil. Potkala jsem mnoho žen, které měly za sebou podobné příběhy. Chtěly mi s filmem pomoci, ale jedině pod podmínkou zachování anonymity. Jde o velmi osobní příběhy a říci je veřejně znamená stát se předmětem kritiky. Tak dopadlo i těch šest dívek.

Někdy se mi zdá, že izraelská společnost z přemíry opatření, jež přijala kvůli svému bezpečí na úkor druhé strany, postupně onemocněla. Ať už mluvíme o okupaci, výstavbě zdi mezi Izraelem a Palestinou, tajné policii, která působí v Palestině, druhořadém statutu, jejž mají Arabové žijící v Izraeli, a podobně…

Když se soustředíte na vlastní přežití, nezajímá vás příliš utrpení těch druhých. Samozřejmě, že za to platíme špatným svědomím. Lidé ale nevědí, co dělat. Všichni asi souhlasí s tím, že okupace není dobrá, že potřebujeme politické řešení. Ale často si myslí, že nemáme na výběr a nemůžeme odejít z teritorií.

Když jste uprostřed dramatu, nemáte šanci s odstupem analyzovat věci, o kterých mluvíme. Izraelská společnost žije pod trvalým tlakem. Mnoho lidí vnímá konflikt s Palestinci jako válku o přežití, jsou tu sebevražedné atentáty, ostřelování vesnic a měst. Ve společnosti panuje zlost a strach.

Kritických filmů vzniká v Izraeli řada, váš snímek ale vyvolal mnoho pozornosti. Vysílala ho televize a na konci loňského roku jste s ním vyhrála festival dokumentárních filmů v Haifě. Co ho podle vás od podobně laděných děl odlišuje?

Myslím si, že je jiný hlavně tím, že je zaměřen na většinové publikum, a ne jen na lidi s levicovými názory, kteří obvykle s podobnými filmy souhlasí. V Izraeli existuje skupina lidí, kteří bojují proti okupaci. Jsou naštvaní a radikální. Většinová společnost už ale odmítá ty, kteří pořád tolik křičí, jak moc je špatná. Není takto podanou kritiku schopná přijímat. Řekla jste, že vám země připadá nemocná, cítím něco podobného, ale je těžké sdělit to lidem tak, aby vás poslouchali. Snažila jsem se proto natočit film, který není prvoplánově angažovaný. Sloužila jsem na okupovaných územích a jsem spoluodpovědná za to, co se tam děje. Nemohla jsem ukazovat, jak jsem morálně čistá. Na to jsou lidé už alergičtí, tak jsem se to snažila udělat jinak.

Vybrala jste si jako vypravěčky ženy právě proto, že dokážou lépe zprostředkovat to, co cítí?

Síla tohoto filmu spočívá právě v tom, že ženy dokážou srozumitelně vyjádřit i silné emoce. A mají pořád i tu trochu naivní víru v to, že okupace skončí, když nahlas řeknou, co se děje. Tenhle film nevznikl z mé iniciativy. Vyprávěla jsem o své zkušenosti z teritorií a dostala nabídku dělat film o ženách v armádě. Nejprve jsem odmítla, protože je to pro mne opravdu obtížné téma a nechtělo se mi ho už znovu otevírat. Pak jsem o tom ale přemýšlela a došlo mi, v čem by šlo uchopit jinak. Souhlasila jsem tedy a strávila nad ním poslední čtyři roky.

Překvapil vás ohlas, který film vzbudil?

Čekala jsem sice kritiku, ale sama jsem byla překvapena, kolik jí bylo. Ti zprava politického spektra říkali, že lidé si nepřejí kritiku armády. Kritici zleva, a to jsem nečekala, mi zase vyčítali, že ukazuji dívky, které dělají příšerné věci. Měli pocit, že je tím nějak adoruji. Filmem zkouším nabourat zažité obrazy. Ukazuji opravdu milé dívky, aby si lidé mohli říci: Když se to stalo jim, může se to stát komukoli. A to je zasáhne.

Jak je dokument přijímán v zahraničí?

Snímek je určen především izraelskému publiku. Chybí v něm kontext, nevysvětluji nijak situaci, to, jak je nejednoznačná. Mám proto občas strach, že film bude vykládán jednostranně, když je promítán mimo Izrael. Existuje mnoho názorů na to, co se děje v Izraeli, a lidé obvykle nechtějí přemýšlet o komplikovaných věcech. Chtějí jednoduché pravdy, tihle hoši jsou dobří a tihle špatní. Izraelci jsou špatní a Palestinci dobří nebo naopak.

Snímek Jestli se usmívám byl natočen s podporou izraelské vlády a cestu do Prahy vám platí izraelská ambasáda. To je vzhledem k jeho obsahu trochu paradoxní, ne?

Vláda v Izraeli dává peníze do zvláštního fondu na podporu kinematografie. O penězích pak rozhodují odborníci z filmové branže. Posuzují jednotlivé projekty a rozdělují částky. Jsem hrdá na to, že jsem ty peníze dostala. Je to ukázka otevřenosti vůči kritice ze strany státu. Jeden z důvodů, proč si lidé občas myslí, že izraelská okupace je jediná na světě, je ten, že my sami o ní mluvíme hodně hlasitě. Izraelská média obecně jsou velmi kritická a já také. Dívám na věci jinak než ostatní, to by měl dělat každý umělec.