„Kdo ovládá přítomnost, ovládá i minulost,“ napsal George Orwell v románu 1984, a že to platí i v populární hudbě, mě napadlo při sledování snímku Control, filmového zpracování života a smrti Iana Curtise z rockové kapely Joy Division (více viz A2 č. 13/2008). Film je důkazem, že kulturní dějiny podléhají stejnému přepisování jako ty velké, politické. Tak jako u jiných slavných a předčasně zemřelých rockerů byla Curtisova sebevražda z roku 1980 zabalená do podoby popkulturního mýtu o rozervané hudebníkově duši a dodala hudbě Joy Division punc autenticity. Pozici rockového mučedníka Curtisovi zajistily texty ke skladbám Isolation a The Eternal, v nichž se za slovy o nemožnosti intimity a úplného pochopení druhého člověka podle fanoušků Joy Division skrývá dopis na rozloučenou k plánované sebevraždě. Slova hitu Love Will Tear Us Apart, napsaného těsně před smrtí, jsou vyryta na Curtisově hrobě a pravidelné reedice singlu (1983, 1995 a 2007) obraz zpěvákova existenciálního utrpení jen přiživují. Když herec Sean Harris ztvárnil Curtise ve filmu 24 Hour Party People (2002), kronice manchesterské hudební scény, pojal ho coby nesvéprávného šílence, jehož trhaný tanec na pódiu jako kdyby rovnou přecházel v epileptické záchvaty. Jedním ze strůjců mýtu je i fotograf Anton Corbijn, jehož videoklip k písni Atmosphere je plný symboliky mučednické smrti a přispěl v roce 1988 k úspěchu kompilace singlů Joy Division, nazvané Substance.
Už na konci osmdesátých let se objevily hlasy, že mýty kolem Curtisovy smrti jsou přinejmenším přehnané. Nicméně příběh si už žil po svém, stejně jako v případě nových rockových mučedníků Kurta Cobaina a Richeyho Jamese z Manic Street Preachers. Když v polovině následující dekády vydala Curtisova manželka Deborah knihu vzpomínek Touching from a Distance, fanoušci Joy Division ji šmahem odsoudili jako zkreslující vyprávění ženy, která o Curtisovi vlastně vůbec nic nevěděla. Corbijnův filmový projekt Control však vychází právě z této knihy a podařilo se mu Curtisův osud z dřívějších mýtů částečně vysvléci. Film místo obrazu rozervaného mladého umělce podává obraz muže, který je zmítán láskou mezi dvěma ženami (manželkou a milenkou Annik) do té míry, že se rozhodne vzít si život. Pohled Deborah je vyčítavý a zároveň tak trochu soucitný a dělá z Curtisova původně mytického příběhu vlastně docela tuctové drama milostného trojúhelníku.
Zatímco se čeští diváci dojímají nad Curtisovou sebevraždou, za oceánem se začal natáčet film Notorious, který vypráví příběh rapera Notoriouse B.I.G. Scénář snímku se dostal do rukou redaktorovi The New York Magazine, a tak už dnes víme, že těžkotonážní raper, který zemřel v roce 1997 násilnou smrtí, bude na plátně vystupovat jako milující syn matky, která porazila rakovinu prsu. O válce s hiphopovými konkurenty, která ho stála život, a problematických vztazích se ženami se dozvíme jen v častých rozhovorech rapera s jeho manažery. Ano, hádáte správně, na scénář a produkci Notorious dohlíží raperova matka Voletta Wallaceová a jeho dva bývalí manažeři.
Zatímco smrti hudebních hvězd a filmy o nich jsou mediálně vděčné, skon jazzového producenta Tea Macera (zemřel 19. února ve věku 82 let) česká média až na výjimky nezaznamenala. Původně tenorsaxofonista a skladatel vstoupil do dějin jazzu jako studiový technik na klíčových deskách Charlese Minguse, Dave Brubeck Quartetu a hlavně Milese Davise. Spolupráce s Milesem trvala bezmála třicet let a Macero je podepsaný pod alby Kind Of Blue, Sketches Of Spain nebo Bitches Brew. Pro Milese byl však vždy více než jen technik. Počínaje přelomovým albem In a Silent Way (1969) to byl právě Macero, kdo desky sestavoval v náročné postprodukci z několika hodin studiového jamu. Student a obdivovatel pionýra elektronické hudby Edgara Varése jako jeden z prvních aplikoval do jazzu progresivní metody evropské avantgardy, ať už šlo o stříhání a lepení pásek či tónové generátory.
Macero byl vlastně jazzovou obdobou George Martina nebo Briana Wilsona. Zatímco v jazzu se postprodukce ukázala být příliš radikálním narušením tradice improvizace, jeho metody měly velký vliv měl třeba na Briana Ena, Holgera Czukaye z Can a nespočet hiphopových či elektronických producentů. Dluh, který hudební svět vůči Macerovi má, se chystají splatit dva dokumentární filmy. Nemají takový mýtotvorný potenciál jako Control či Notorious a Macero sám by určitě byl proti nějakému překrucování. Když v polovině minulého desetiletí začala firma Columbia vydávat kompletní záznamy Milesových nahrávacích ses,sions, Macerovi se to vůbec nelíbilo. „Neničte původní nahrávky,“ říkal v rozhovorech, ale víc nezmohl. Jeho poselství bylo jasné: ať za nahrávky mluví jejich vnitřní integrita, zakonzervovaná v minulosti. Velké dílo nepotřebuje dodatky a přepisy ani berličky v podobě mýtů. A platí to v jazzu stejně jako v popu.
Autor je hudební publicista.