Ukradli nám iluze
Školník Pycman sundal Kláře pouta a vypustil ji po devíti natvrdo odsezených letech v základní škole Agáty de Bore na svobodu. Venku ji nikdo nečekal, a když se vrátila domů, našla z rodičů jen kosterní pozůstatky a na stole v kuchyni ležela obálka s byrokratickou zprávou: Pokud si nenajdeš do 14 dní práci, je s tebou amen!
Kláře ve škole nezapomenutelně vštípili, že kapitalismus nemá s obyčejným člověkem slitování. Tržní ekonomika je pouze pro silné. To je však blud, slouží k oblbování, s realitou nemá nic společného. Kláře však nepřináleželo soudit tyto osudové detaily a ihned se rozběhla na vlak, kde zjistila, že nemá ani floka na zakoupení jízdenky. Propadla panice, nikdo jí nepodal pomocnou ruku. Spíš lidi otravovala a našlo se několik teenagerů, kteří ji zbili a znásilnili.
Takto uběhl Kláře první den na svobodě. Vyspala se venku pohozená ve škarpě. Ráno ji probudil chlad. Vydala se tedy na úřad práce pěšky. Na Snětín to bylo slabých deset kilometrů. Měla žízeň a hlad. Zaklepala na dveře jedné staré dřevěnice. Čekala mírumilovné a solidární stáří. Namísto toho se objevila zlatá mládež z hlavního města. Fetovali drahé drogy, byli dobře oblečení a podle poslední módy na kost vychrtlí. Klára neřekla ani slovo a už ji začali mlátit, u čehož na celé kolo vřeštěli:
„Nesnášíme vesničany!“
Vidláci na to tupě civěli zpoza záclon svých příbytků. Za čtrnáct hodin tvrdé každodenní dřiny obdrželi misku šlichty s hrnkem hnoje, které je udržovaly při životě. To jim muselo stačit. Neměli nejmenší naději, že by se jejich postavení mohlo jakkoli zlepšit. A sami pro to neudělali nic. Byli apatičtí a naprosto normálně pasivní.
Klára už toho měla dost a spustila pronikavý křik. Pukla lebka prvního z nich a pukaly i všechny ostatní. Netrvalo dlouho a Klára se ocitla po kolena v mozcích. Brodila se tou kejdou a toužila zmizet pryč od lidí. Starosta osady za ní obecním rozhlasem zvolal:
„Stůj, nemáš šanci. Buď půjdeš jako ostatní do továrny, nebo tě uštvou.“
Na Zeměkouli už drahně staletí neexistuje žádné soukromí. Klára sice vstoupila do přeludu lesa, ale neuběhla snad ani hodina a mohla zaslechnout smečku speciálně za tím účelem cvičených psů. Ve vzduchu se vznášela helikoptéra a všechno snímaly televizní kamery, které zprostředkovávaly hon v přímém přenosu. Klára se pokrčila v kolenou, zacpala si dlaněmi uši a spustila křik. Jekot otřásl samými základy jsoucna, zem pukla, hlína explodovala a následovaly i celé kusy horniny. Kolem Kláry vznikla měsíční krajina. Klára v té pustině osaměla, Slunce zapadalo za obzor a ona se cítila po dlouhé době v bezpečí…
Škoda jen, že to nebyla pravda. Lidé se utápějí ve vzdušných zámcích a tvoří si choromyslné iluze. Jejich bytí je permanentní halucinace. Konečně se před ní na cedulce rozsvítilo zelené: VOLNO.
Klára vstoupila a úřednice ji přivítala kyselým šklebem. Klára se posadila a úřednice vyštěkla:
„Kdo ti to dovolil, mrcho?!“
Klára se znovu postavila, přiložila si ruce k uším a všechno to začalo nanovo. Co vycházelo z jejího hrdla, byla čirá metafyzická podstata veškerého zoufalství. Už to nedokázala déle vydržet, snášet bez ustání, že s ní zacházejí jako s hadrem, neživým předmětem, věcí, pomůckou, výrobním prostředkem sloužícím k uspokojení sobeckých potřeb. Klára vykřikla:
„Ptáš se, kdo jsem?“ Při té příležitosti vyskočila na stůl, uchopila zmatenou úřednici za vlasy a dodala: „Jsem tvůj konec!“
Klára věděla, že násilí nemá smysl, a jenom z toho důvodu ji neprohodila oknem a nepodřezala jí střepem hrdlo. Nechala ji žít. Pouze ji zhypnotizovala a vsugerovala jí, že je blb, a přinutila ji kvokat jako slepici.
Její problém to sice nevyřešilo, ale bylo to pořád lepší než nic.
Pro Kláru se nakonec našla práce v zahraničí, v jednom nóbl nevěstinci pro politiky. Neměla tam žádné soukromí. Pokud ji zrovna někdo nešukal, seděla vystavená za vitrínou. Jednou za čas ji poslali na embryonální výškrab. Její klienti jí dávali jasně najevo, co pro ně znamená, a otevřeně ji informovali, že až přesáhne třicítku, půjde na orgány.
Klára se občas vracela do té pustiny připomínající měsíční krajinu. Někdy ji vnímala naprosto zřetelně, jindy tonula před ní rozložená v mlhách. Ta zdevastovaná krajina se stále rozrůstala. Časem se měla zmocnit beze zbytku celé planety. Klára se transformovala v jakýsi nejasný artefakt. Byla jistým způsobem věčností. A když bylo vše mrtvé, počaly se objevovat nové formy života.
Klára ze sebe vysílala intenzivní varovné signály, jimiž se těm tvorům v jakémkoli stadiu jejich momentálního vývoje snažila sdělit, že jejich počínání je zhola zbytečné a směřuje pouze k tomu, co v současnosti nazýváme fyzickou bolestí a psychickou trýzní.
Kláře funěl do tváře nějaký kytovec. Vypouštěl u toho sliny a slastně poulil oči. Kolem byly čtyři sloupy s barokními andílky, kteří se laškovně usmívali a vypadali spokojeně.
Jsme automaty
Můj šéf se na mě díval poněkud uhranutě a nebylo se čemu divit. Vždyť měřím bezmála dva metry a přistihl mě u sebe v bytě jen v červeném spodním prádle. Dorazil nečekaně z práce dřív, v ruce držel sekeru a v hlavě měl umístěné podezření. Právě jsem vycházela z ložnice, kde jsem se milovala s jeho starou, když tu jsem ho potkala. Řekl mi:
„Nenávidím vás,“ a několikrát do mě sekl.
Udeřila jsem ho pěstí a houkla na Mařenu:
„Vrátil se ti manžel, tak se zatím měj.“
Odešla jsem, tak jak jsem byla. Uznávám nahotu, hlavně pak, když venku svítí slunce. Lidé na ulici se na sebe usmívali a všichni byli veskrze pozitivní. Koupila jsem si zmrzlinu a uvažovala o tom, že bych mohla dneska vyrazit na výlet, když je tak hezky. Poslední dobou je neustále krásně a všechno mi vychází. Mám senzační milenku a vydali mi básnickou sbírku, kterou jsem i sama ilustrovala. Byla jsem na sebe pyšná a všude jsem se chlubila svými nezanedbatelnými úspěchy, které mi stouply do hlavy a provokovaly závist.
Shodou okolností jsem se nalézala právě před vlakovým nádražím. Koupila jsem si jízdenku do Povolených Svěračů, to je jedna vesnice na Valašsku. Na peróně jsem se poprala s nějakými gaunery, co na mě lascivně civěli. Ignorovala jsem to, ale jakmile mi jeden ten hovád sáhnul na kozu, tak to už jsem se neudržela. Byli tři a všechny jsem je brutálně zkopala. Pak jsem si smotla špeka trávy a v klidu vyčkávala svůj vlak.
Cesta samotná ubíhala dobře. Po dvaceti minutách jsem vystoupila a spatřila vidláky. Lidé z vesnice jsou ohromní burani. Neudržela jsem se a musela na ně béknout:
„Hej, idioti, vyšla mi kniha poetických básní!“
Otevřeli kudly, povytáhli si umolousané montérky a rozběhli se mě zabít. Trocha sportu nikoho nezabije, a tak jsem před nimi začala prchat. Ani jsem se nemusela nijak zvlášť snažit, měla jsem, co oni ne, kondici. Já byla krásná, vysoká a hubená. Oni měli panděra plná sádla, křečové žíly a byli znavení těžkou prací v lese. Ničili přírodu. Bavilo je to a vydělávali si tak na obživu. Dva z toho stádního davu dostali akutní zástavu srdce – nejspíš se jednalo o infarkt.
Takto jsem se dostala do sousední vesnice. Na ceduli jsem se dočetla, že se jmenuje Pozdní Zdechlina. Zaujal mě tam jeden frajer. Vypadal celkem k světu, a protože jsem nesmírně přátelská a družná, přistoupila jsem aktivně k němu a se slovy „Nazdar, primitive“ jsem mu uštědřila pořádnou herdu do zad.
Bohužel mu zapadl jazyk a on bez pomoci zemřel. Prošacovala jsem ho a našla klíče s peněženkou. Z dokladů jsem zjistila, že je ženatý a má jedno dítě. Vyptala jsem se místních na jeho bydliště a šla jsem jeho družce oznámit tu ohromně smutnou novinu.
Zamilovaly jsme se do sebe na první pohled. Stála ve dveřích a kojila. Jakmile jsem jí řekla, co za tragédii se přihodilo, viditelně si oddychla a pozvala mě dál. Děcko hodila před počítač, ať si hraje hry. My dvě si sedly do kuchyně ke stolu. Vytáhla láhev vodky a pronesla:
„Stejně to byl hrozný blb.“
Navrhla jsem jí, že pokud chce, zůstanu s ní. Dokonce jsem byla ochotná si tu najít i nějakou práci. Nadšeně přikývla a šly jsme se pomilovat. Já zaujímala roli muže a ona ženy. Přímo nádherně jsme se doplňovaly, a aby nám jejího zesnulého chlapa nic nepřipomínalo, zbavily jsme se i toho dítěte. Strčily jsme ho do balíku a poštou ho poslaly do dětského domova.
Jmenovala se Lugena a řekla mi:
„Hempo, ale nějakého potomka bychom přeci jen mít měly.“
Souhlasila jsem. Koupila jsem v místním koloniálu nějaké IQ testy a ruku v ruce jsme se vydaly do hospody. Tam jsme je rozdaly chlapům, a abychom je motivovaly, sdělila jsem jim, že kdo přesáhne 150 bodů, může nás vyšukat. Sice se snažili jako zběsilí, ale nakonec se nám podařilo najít jen jednoho čtrnáctiletého výrostka. Podala jsem mu to tak, že má štěstí a alespoň se zbaví panictví. Byla to s ním sice příšerná nuda, ale jsme teď obě těhotné.
Začala jsem tu psát knihu o historii veverek. Pojala jsem to populárně naučnou formou a těšila se, že až mi ji vydají, stanu se slavnou a bohatou. Šťastná už jsem. Mám nádhernou oduševnělou ženu. Jsme mladé a pozitivní. Kdybych byla notorický imbecil, klidně bych už jenom kvůli tomu založila sektu. Jsem však racionální a mám osvícený rozum.
Taky se intenzivně zajímám o realitu.
Petr Měrka se narodil ve Vsetíně v roce 79.Svítilo slunce, mamka s taťkou ho měli rádi a on se potácel v prapodivných halucinacích; odněkud na něj volaly hlasy, aby se vrátil. Znělo to takto: „Petře, vrať se.“ Vážou se k tomu tři autorovy vzpomínky. První: Jde s mamkou parkem a vystrašeně se kolem sebe otáčí. Ty hlasy jsou všude a doléhají na něj odkudsi z výše. Druhá: Hučící zelená hala u řeky Bečvy, která tam nikdy nebyla. Třetí: Konfrontace s dechem; hoch je šokován, že se tak děje – je mu 8 let. Vzdělání autor absolvoval základní a středoškolské. Vydatný čas strávil na socce a též po jistou dobu relaxoval v choromyslnci mezi příjemnými sadisty v bílém. Psaní se věnuje od základní školy a mnozí ho považují za grafomana. Momentálně se snaží o lásku a další tvůrčí pokrok.