Chachaři a ruiny

Kolem roku 1934 překvapí Hitler mladého architekta Alberta Speera první velkou zakázkou: na Zeppelinské pláni v Norimberku má být provizorní dřevěná tribuna nahrazena kamennou stavbou. Speer se s projektem trápí, práce se mu nedaří tak, jak by si přál. Až v jedné osvícené hodině dostává spásný nápad: dlouhé a široké schodiště, uzavřené sloupovou halou ukončenou dvěma kamennými křídly! Je v tom bezpochyby vliv pergamonského oltáře, jen čestnou tribunu je nutné umístit dominantně do schodiště. Mladý architekt tak jde za meze udělené zakázky. Jeho stavba má měřit – na tehdejší dobu neuvěřitelných – tři sta devadesát metrů, a přesahovat tak i délku Caracallových lázní v Římě téměř dvojnásobně.

Hitler si v klidu prohlíží model. Mlčí. Nedává na sobě znát emoce. Mladého Speera téměř nezná. Obchází návrh z každé strany, odborně ustupuje na správnou vzdálenost pohledu, pak beze slova studuje výkresy. Speer zažívá ten nepříjemný pocit každého architekta, když si investor prohlíží jeho model. Připomíná mu to prohlídku intimních míst u lékaře. Velmi mu na zakázce záleží. Ví, že Vůdce první návrhy architektům pravidelně odmítá a i během stavby vyžaduje detailní změny.

Einverstanden.

Hitler se rychle loučí a odchází. A s neuvěřitelnou rychlostí se i staví. Zeppelinské pláni ustupuje norimberské depo: je odstřeleno, demolici řídí samotný Speer. Speer, který je nyní šťasten, cítí se být inspirovaný a jeho duše má sílu, kterou dlouho hledala a nenalézala. Zbavuje se závislosti na svém otci, architektovi a majiteli tradičního maloměstského ateliéru. Odstřelem starého depa se natrvalo osvobozuje od rodinných pout.

Mladý architekt se prochází kolem změti železobetonové konstrukce. Železné tahy visí ven a po několika dnech již začínají rezivět. Tváří v tvář tomuto bezútěšnému výjevu nelze nepřemýšlet o rozpadu a zániku. Albert Speer při pohledu na zničenou stavbu depa vymýšlí něco, co nemá v dějinách architektury obdobu: „teorii hodnoty ruiny“. Werttheorie Ruinen. Vybírá si vhodné materiály a seskupuje je tak, aby jeho stavby byly v době svého rozpadu působivé a krásné jako jejich antické vzory. Ve svém ateliéru vyhotovuje romantickou kresbu toho, jak bude Zeppelinská pláň vypadat poté, co ji příští generace již opustí.

Za šedesát let se vše beze zbytku naplňuje. Němci se za rozpadající se slavnostní stadion stydí. Je potřeba jej opravit – úkol je svěřen zavedené mnichovské firmě. Jako zednický polír v ní pracuje i český Němec, ludgeřovický rodák Bernard Bunček. Dobrý pracovník: tichý, mlčenlivý, pokorný. Německy trochu mluví, za války se jako dítě něco naučil. Rád pije, ale německé pivo mu samotnému nechutná, k pití potřebuje svou společnost. A tak zařídil svým dvěma kamarádům práci u stejné firmy: těší se, jak spolu budou chodit na bavorské pivo do příjemných mnichovských hospod.

Co se da robiť!

 –

Walter nemůže v noci spát. Bojí se o Bunčka. Doma o Bunčkovi nikdo neví. A tady v Německu se nemohou nic dozvědět. Jazyková barié­ra je nepřekonatelná. Bez Bunčka se cítí být ztraceni. Nešťastný stavbyvedoucí neví, co s nimi. Walter se s ním každý den snaží dorozumět.

Majn Her Baumajster, Bunček? Přijede hir? …Nevite, kaj je Bunček? Co se s nim stalo? Was Bunček? Bunček? Bunček?

Stavbyvedoucí pouze krčí rameny. Domnívá se, že se ho Walter vyptává na nějaký pracovní problém. Co může znamenat slovo „bunček“? Že by se chtěli spojit s nějakým českým svazem? Bund Tschek? Že by se domáhali odborů? Ale proč českých odborů? Je si vědom toho, že pokud se situace nezlepší, bude muset oba pracovité zedníky propustit. Nakonec se rozhodne napsat své obavy na mnichovské ředitelství.

Herr Direktor, unsere zwei neuen Maurer aus Tschechischen, Walter Kluczka und Kurt Hofrichter, können kein Deutsch sprechen… pravděpodobně se snaží spojit s českými odbory a stěžovat si… domnívám se, že trpí jen obvyklým stresem z cizojazyčného prostředí… ale považuji za důležité na tento fakt upozornit.

Walter s Kurtem to dnes na stavbě vzdávají.

„Fajrumd!“

„Ja! Fajrumd!“

 –

Kurt a Walter se převlékají v potem páchnoucí šatně. Je stejná jako ty, na které si zvykli na stavbách doma, jen skříňky tady nemají barvu šedou, ale modrou. Na vnitřní straně svých šatnových dvířek objevuje Walter nalepený ženský akt: obrázek z loňského kalendáře 1994, na němž si nahá blondýnka tenisovou raketou zakrývá klín.

Do šatny vchází hlučná skupinka německých dělníků. Svlékají špinavá trička a společně nadávají na těžkou práci. Dva mladí zedníci, jejichž šatní skříňky sousedí se skříňkou Waltrovou, obestupují malého a starého Slezana. Ten se tak ocitá mezi nimi, ale zedníci se na něj ani nepodívají, jako by jejich hovoru nikterak nepřekážel.

„Das war heute eine schwere Arbeit!“¹

„Schwere Arbeit! Scheiße!“²

„Scheiße!“³

„Wir müssen schnell auf ein Bier gehen.“⁴

Jeden z nich je mohutný, svalnatý, hustě potetovaný muž, postavou připomínající trénovaného kulturistu. Když se otočí zády, spatří Walter na jeho šíji obraz nahé ženy podobající se té ze dveří jeho šatní skříňky. Walter si jej prohlédne a potom pomalu sklouzne zrakem dolů až na bílé kulturistovy hýždě. Ty jsou prosty jakéhokoli vyobrazení a Slezan si potichu úlevou vydechne. Kulturista zatím oponuje svému kamarádovi.

„Ich möchte lieber zum Fitneßraum gehen.“⁵

„Bist du verrückt?! Bier! Sicher Bier!“⁶

Nakonec rezignovaně souhlasí:

„Ja. Bier!“⁷

Otáčí se zpátky a teprve až teď si na okamžik povšimne divného malého muže. Ale nevzrušeně pokračuje v započatém hovoru – je to pro něj jen nějaký ruský či polský gastarbeiter, kterých je tady kolem plno. Walter si zatím udiveně prohlíží kulturistův penis. Ten je ozdoben kovovým piercingem vycházejícím ven močovou trubicí. Vyděšeně se zadívá na Kurta, a zjistí tak, že i jeho přítel je přitahován tímtéž předmětem. S ručníky v rukou mizí oba Němci ve sprchách.

„Kurta, viděls?! Co tu su za věci…“

„Puděm na ubytovnu, umyjem se rači až tam. Je to přeci kusek. Za chvilu možna přidě Bunček. Popovědame se.“

„A vypijeme teho ferneta, co sme se přivezli! Dněska to byla fakt češka robota.“

„Ja, ja, Walter.“

Rychle balí věci do tašek a ve špinavých montérkách vycházejí do ulic. Na chvíli si připadají jako doma. Ale Waltrovi nejde z mysli ona kovová ozdoba mladého německého kulturisty. Zato Kurtovi se honí hlavou, proč je stavba stadionu zděna z pískovce, který přece brzy zvětrává, a je mu divné, že mezi jednotlivými pískovcovými kvádry jsou tak nezvykle široké spáry, z nichž bujně rostou různé traviny a keře. Jak je možné, že je tenhle stadion tak neudržovaný?

„Walter, ti vychodni Němci, to je stejna komuna jak my.“

„Kurta! Norimberk – to je Německo zapadni!“

„Ale, Walter, přece enem – tak se něstarať o stadion či keho ďabla to je, to se tak hned něvidi.“

„Asi něpotřebovali mět taky stadion. Zda se to velke, ale možna, že ho postavili maly. Mysliš, že by se tu něvliz travnik na fotbal?“

„To ni. Dyť přes stadion vede cesta a parkoviště tu maju… Na ja, na fotbal male tribuny se zrobili.“

„Čemu to stavjali tak male, ti Němci?“

„Možna to je stare. A fotbal se kdysi něhral. V Markvartovicach byl Ajax založeny hned, jak sem vyšel ze školy. A hned se zrobil travnik. Ne jak u vas, v Ludgeřovicach, škvara.“

„Ty, Kurta, viděls teho synka v šatni, jak měl v chujovi naušnicu?

„To musi byt cyp jak lampa.“

„Nebo buzerant.“

„Oboji.“

„Musime se davať pozor, je to tu možna samy chachar.“

„Ale chovaju se k nam dobře, ni?“

„To ja, bo umime robiť.“

„Ale oni tež robja.“

„Dyť su to Němci.“

„Jako my.“

 –

Norimberský stavbyvedoucí přijíždí do své kanceláře vždy v předstihu. Dříve než stavební mistři, dříve než řemeslníci. Včera telefonoval do Mnichova, že přislíbený český zednický mistr stále ještě do práce nenastoupil. V kanceláři prohlíží harmonogram práce, rozdává úkoly, posléze volá znovu na vedení. Zednického mistra nutně potřebuje! Snad dnes konečně nastoupí? Potřebuje instrukce, jak se chovat k těm dvěma českým Němcům, kteří jsou zjevně dobří pracovníci, ale bez elementární znalosti němčiny nemohou na stavbě pracovat. Jeho myšlenky přivolávají telefonát z Mnichova. Volá mu bavorský šéf:

„Dobré ráno, pane inženýre… už nastoupil ten jejich mistr Bernard Bund…Tschek, …Bundtschek?“

„Nein. Bund…? Ja!? Schon klar!“⁸

Smějí se vysvětlení záhady.

„Bundtschek!“

Pane řediteli, ten Bunček musí přijet!

 –

Hned po práci, ještě špinaví a v montérkách, sedají si Walter s Kurtem na terasu známé norimberské restaurace Wanner am Dutzendteich. Je od stadionu vzdálena pouze několik minut chůze. Posezení je příjemně situováno u největšího z tuctu norimberských rybníků, u Grosser Dutzendteich. Je to rybník veliký rozlohou, ale velmi plytký. Před léty, během hudebního festivalu, do něj naskákalo několik opilců a zabilo se či vážně poranilo. Walter s Kurtem pijí norimberská piva Tucher Bier a Weizen Bier. Kvasničáky z pšeničného sladu. Francké Švýcarsko jim najednou připadá příjemné a úžasné. Nefiltrované pivo je svěží a voní po banánech.

Walter s Kurtem se těší na příští týdny a měsíce. Na Vánoce a velikonoční Volkfest. Na pivo pod Bierzeltem. Na ženy v dirndlech. Na Norisring – bývalý Zeppelinfeld –, na němž se pořádají automobilové závody. Ale je teprve podzim a jaro ještě daleko. Kurt zvedá spokojeně hlavu k nebi. Jeho zrak posléze přitáhne moderní Frankenstadion. Místo, kde hrává fotbalový tým Norimberku. Těší se, jak se zajde podívat na nějaký zápas Bundesligy. Nejlépe na souboj s odvěkým rivalem Mnichovem.

Zedníci na zahrádce vychutnávají podzimní slunce a dopíjejí francké pivo, na jehož chuť si již zvykli. Za chvíli odejdou do nově najatého bytu v panelákovém sídlišti Langwasser. Do čtvrti zaplavené v těchto dnech vlnou ruských emigrantů. Jen v několika zbylých bytech ještě žijí zdejší chudší lidé. A také Kurt s Waltrem.

Osvětlovací věže moderního prvoligového stadionu. Kurt od nich nemůže odtrhnout zrak. Mlčí s přivřenýma očima. Pak je otevře dokořán a řekne:

„Ty, Walter, je pozdě. Ten fajny Oktoberfest v Mnichově už byl! A ostatni slavnosti su pry až po Velikonocach.“

„Ja. A buděm tu tak dluho? Bez Bunčka?“

„Čemu ni. Robota je.“

 –

Zasněžená oranice. Jedu tryskem na svém koni. Uniforma SS se prodírá tichem. Bažant nad sněžným polem kopíruje trasu koně. Nevnímám. Mám rád tohle nic, tuhle neexistenci, ticho, které je tak rychlé a tak spolehlivé. Moje ticho.

Válka je prohraná. Bažant se vznáší nad mým koněm. Nedýchám. Teď bych chtěl být zastřelen! Jedu na koni a nemůžu dýchat. Měl bych zastavit a projít se po poli. Ale ženu se tryskem dál. Necítím své čelo, mrazivý vítr je dokonale znehybnil v pouhý bod. Dýchám tím bodem. Měl bych umřít? Otáčím koně a vracím se.

Vezmi život a bude ti vzat. Nevím, kolik lidí jsem zabil. Duší se bojím. Prohrávám. Měním se? Jsem jemnější? Jemný tak, jak budu jemný po smrti? Strhat koně, letět tak, abych neviděl! Mimo zčernalé Německo! Nechci už ten rytířský pocit, ošklivý svět předmětů, který se rozpadl. Zničil jsem skutečně vše?

Snad Jutta? Ale už mě nebaví žít. Prohrál jsem válku? Ztratil ženu? Ne! Byl jsem jenom ponížen. Co s takovým bytím? Úkolem muže je udržovat své bytí ve stabilitě!

Jsem přece jenom ten rytíř. Temný rytíř. Zatím jsem nezradil.

Už jsem u stájí… z dálky volám na podkoního:

„Los!! Nehmen Sie es! Schnell!“⁹

„Ja, Herr Kammler! Selbstverständlich!“¹⁰

Pouštím uzdu, seskakuji a spěchám po schodech do berlínského jezdeckého klubu.

V POLÍCH SEDÍ SMUTNÝ DRAVEC,

zastavím a on se dívá

jak svá antidepresiva

jemu sypu na podstavec.

U TANTE HEDVIGY,

na oběd byli jsme doma,

v kočárku vezla mě

stará Oma

podél kostela a podél rovů,

led měnil chodníky v planetu z kovu

a Oma mě vezla,

rohlík mi dala,

pak sama se sebou si povídala.

AMTSVOSTEHER SE PTÁ NA HEINRICHA

A LEA:

„Frau Kluzcka, vrátili se Vám domů?“

Oma odpověď nemá,

pláče alejí lipových stromů.

„Nein, nein“, křik krve v krku.

„Nein, nein“, v Amtsberzirku.

„Nein, nein, rakev k rakvi lehá.

„Nein, nein, mein Amtsvorsteher!“

POD JABLONÍ SEDÍ OMA

a modlí se růženec.

Klid jako když peníze jsou doma

nese jí smuteční věnec:

„Pro mrtvé přinesl jsem Vám dárek,

ať se jim lépe spí,

orlové neletí, přilétnou jen supi.“

„K mym synkum?“ „Ja, k nim,

k mrtvolám německým.“

MYSLEL JSEM SI, ŽE JIM DĚLÁM RADOST,

ale Omy mlčí

jak nápis Ost!

Ost!

Die Omas schweigen!

Die Omas schweigen!

SLEZSKEM SE DÁ JEN POKOVIT

duši selat.

Co se dá dělat,

co se dá robit?

Was machen Sie, meine Schlesien?

Köberwitz, Petershofen, Ludgersthal, Sandau, Deutsch Krawarn, Strandorf,

Hultschin, Zauditz, Schillersdorf, Schepankowitz, Rohow, Antoschowitz, Záwada,

Bobrownik, Buslawitz, Wreschin, Schreibersdorf, Kauthen, Bolatitz, Koblau,

Beneschau, Hoschialkowitz, Klebsch, Gross Hoschütz, Kuchelna, Weidenthal,

Gross Darkowitz, Klein Darkowitz, Klein Hoschütz, Markersdorf, Kosmütz,

Schlausewitz, Odersch, Bielau, Elgoth, Haatsch, Thröm, Oppau.

^{1 To byla dnes těžká práce!}

^{2 Těžká práce! Na hovno!}

^{3 Na hovno!}

^{4 Musíme rychle na pivo!}

^{5 Já bych šel raději do posilovny.}

^{6 Blbneš?! Na pivo! Určitě na pivo!}

^{7 Jo. Pivo! Na hovno!}

^{8 Spolek… Český? Český spolek?}

^{Ne. Aha, už je mi to jasné!}

^{9 Rychle! Vemte si ho! Rychle!}

^{10 Ano, pane Kammlere! Samozřejmě!}