Frederik Peeters
Modré pilulky
Přeložila Hana Zahradníčková
Mot 2008, 196 s.
Modré pilulky jsou rozhodně tím nejzajímavějším, co u nás letos zatím z komiksové produkce vyšlo. Silný autobiografický příběh vtáhne od první stránky a pustí až u té poslední. I potom ale vlastně zůstává. Hledat k němu analogie se jeví hloupě, a pokud tu nějaká je, tak snad jen ta, jež si všímá podobností s Padoucnicí Davida B. Oba tvůrci kreslí a píší, co žili, přičemž autor Modrých pilulek také knihy využil k vysvětlení toho, o čem se mu těžce mluví a o čem jeho rodiče až do vydání komiksu netušili: je totiž zamilovaný do dívky, která je HIV pozitivní a jejíž dítě se s diagnózou HIV už narodilo. Peeters se nestydí za své počáteční předsudky ani za lásku a servíruje nám obé bez obalu jen proto, aby v posledku zbavil předsudků nás. Jeho introspektivní úvahy, bez nichž by bylo dílo poloviční, mají navíc přesah a platí obecně. Autor jako by uměl definovat lásku i to, co je na ní tak návykové, lépe než ti, co podobnou zkušenost nemají. Jako by mu situace, do níž ho láska vtáhla, umožnila vidět hlouběji a pregnantněji formulovat pocity, které zná každý, kdo miloval. Jeho definice vlastního prožívání lze srovnat snad jen s prozaickými díly, u komiksu by člověk něco podobného asi nehledal. Peeters tedy skrze Modré pilulky vysvětlil sebe a svůj život svým nejbližším i čtenářům a tak trochu se utvrdil v tom, co cítí. Navíc dokázal své pocity přenést i na nás!
Lukáš Rychetský
Dagmar Steinová
Vzpomínání
G plus G 2007, 236 s.
O významu paměti pro utváření lidské identity vědí své nejen spisovatelé, filosofové a psychologové, ale jedinečná a někdy klamavá síla vzpomínek je tím, co provází každého z nás. Autobiografická kniha české překladatelské a redaktorské legendy je důkazem, jak pevně může být nepřerušená vzpomínka provázána s osobnostní integritou. Autorka prostřednictvím knihy vede dialog se svým synem, čas od času ho oslovuje, ujišťuje se o tom, co si on může ze svého dětství pamatovat a co ne. Ovšem takovéto paměti zcela samozřejmě přesahují intimní rodinně-genealogický rámec. Lze je vnímat jako věcný a bohatý dokument o malých osobních dějinách ve stínu těch velkých – o životě v období 20.–50. let 20. století – pokrývající řadu klíčových událostí, mj. válečnou emigraci a následný pobyt nejen v Londýně, ale i v Moskvě nebo proces poválečné obnovy. Knihu můžeme číst také téměř jako román, jako na různé peripetie neuvěřitelně bohatý příběh židovské dívky, mladé levicové intelektuálky, která o mnoho let později stála u zrodu jednoho z nejvýznamnějších českých nakladatelství – Odeonu. K čtivosti přispívá i autorčin styl – vyrovnaný, uměřený, disciplinovaný, vzdálený jakémukoliv exhibicionismu, s citem pro konkrétní detaily, který po celou dobu příjemně plyne a nikdy nesetrvává u podružností. Vzpomínání končí rokem 1959; zbývá jen doufat, že na další díl nebudeme muset čekat příliš dlouho.
Ondřej Kavalír
Simona Racková
Přítelkyně
Literární salon 2007, 87 s.
Konečně nekonečný odvrat od lyrického egoismu a teatrálních muk, dramatizovaných patetických výrazů!, prohlašuji s úlevou při čtení knihy poezie Simony Rackové. Zřejmě se blýská na časy – metafory pocházejí z plynutí hovorové řeči: „zřejmě mi chcípl počítač“, takže si lze představit, jak se ze zdechlé elektronické mrchy linou střívka drátů a puch zamřelé izolace; poezie prostá, přímá, nepouštějící si přes kritickou vzdálenost k sobě významový chaos „hromadných sdělovacích prostředků“, neboť poezie hromadným sdělovacím prostředkem je vprvu, dávno před vynálezem televize. Poezií jako příběhem i lyrickou zkratkou ve skladbě Simona Racková dosáhla současné úrovně básnictví tam, kde se „lyrické subjekty“ ještě babrají v harampádí „experimentálních výpadů“. Sympatické je, že autorka poezií skutečnost neproblematizuje – umění není problémem, ale metodou poznání. Svým způsobem si lze poezii – všechno umění – představit buďto a) jako vybírání kontejnerů s veteší a tahání se s modely, dokud se nerozpadnou věkem, nebo b) jako tvorbu, kreaci, creatio, neboť „umění“ je od slova „umět“. Simona Racková zvolila obtížnější cestu: namísto pocení metafor žije poezii a zaznamenává tu část skutečnosti, kterou lze poetickým způsobem získat – a že jí mnoho není, a ještě si z ní chtějí hamouni urvat, je nasnadě!
Vít Kremlička
Josef Škvorecký
Timeo Danaos a jiné eseje
Literární akademie 2007, 226 s.
Editor Michael Špirit připravil 30. svazek spisů Josefa Škvoreckého, které tvoří jedenáct textů z let 1986–1997. Škvoreckého texty se zde týkají společensko-politických otázek, vesměs polemizují s dezorientovanými západními levicovými intelektuály bez praktických zkušeností s totalitou či pranýřují loajalitu s komunistickým režimem. Máme před sebou příspěvky poněkud účelového charakteru, ale Škvorecký považoval tuto nevděčnou práci za svou přirozenou povinnost, za boj o základní definice pojmů a pojmenování pravého stavu skutečnosti. Články z polistopadového období se věnují otázkám spolupráce s StB (v nichž byl autor osobně angažován s ohledem na nařčení jeho ženy Zdeny Salivarové), vztahům domova a exilu, fenoménu amerického feminismu, reaguje též na torstovské vydání Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce z roku 1995. Škvorecký se hlásí ke konzervativním pozicím, zastávaným bez sebemenšího náznaku agresivního vnucování, jen pouhým důsledným trváním na elementárních faktech. Jeho esejistický styl se vyznačuje typickou lehkostí, názorností a ironií. Škvoreckého spisy nyní získaly výtečnou grafickou úpravu Petra Babáka; v rozsáhlých komentářích, tvořících knihu v knize, přijímá Špirit úlohu vševědoucího průvodce bludištěm historie, který vyčerpávajícím způsobem do posledního detailu odpoví i na ten nejzáludnější dotaz. Škvorecký i čtenář si nemohou přát více.
Jiří Zizler
Tomáš Lindner
Čekání na období dešťů – zambijská mozaika
Doplněk 2008, 152 s.
Českých dobrovolníků, kteří se dostali v rámci různých humanitárních programů na delší dobu do exotických končin světa, jsou za posledních dvacet let již desítky nebo spíše stovky. Mezi nimi se našlo i pár těch, kteří se dokážou podělit o své zkušenosti a zážitky s domácím publikem. Autor původně publikoval své reportáže a komentáře v českých médiích (včetně A2) a nakonec z nich podstatnou část zapracoval do knihy (ovšem bez odkazu na původní publikace). Čtenářům se tak dostává místy sice poněkud repetitivní, avšak pozoruhodně pestrý kaleidoskop mnohdy nečekaných postřehů. Jsou jimi nejen psychologické sondy do života bílých farmářů, místních aktivistů či vesničanů, ale i analytické pohledy na dopady globalizace (např. Číňané v Zambii či politiky Měnového fondu a Světové banky). Tomáš Lindner přitom ve svých textech nijak nezastírá svůj emociální vztah k lidem a humanitární ohledy, přitom je však schopen vykreslit obraz pestrý, v neotřelých perspektivách a s hloubkou. Kniha tak plní nejen osvětovou funkci, kvůli které ji finančně podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí.
Filip Pospíšil
Astrid Lindgrenová
Já ještě nechci jít spát
Přeložila Jarka Vrbová, ilustrovala Marie Tichá
Albatros 2007, 36 s.
O švédské autorce dětských knížek se říká, že dokáže z velkého tématu udělat příběh pro děti, aby se malí čtenáři zbytečně nevyděsili, ale velké téma zůstalo. Ale co když si Lindgrenová zvolí malé téma? Drobný text vychází ze známé situace, kdy na jedné straně stojí rodič, který bezpečně ví, že nastal čas, aby jeho dítě šlo do postele, a na druhé straně vzdorující potomek. Autorka tuto „mezní“ situaci řeší za pomoci třetí osoby, ale protože je to Lindgrenová, čtenář se nedočká kouzelného zaklínadla od nadpřirozené pohádkové bytosti. Řešení přichází od obyčejné sousedky. Ta však má prazvláštní brýle – takže přece jen čáry a kouzla –, kterými může pětiletý Lasse nahlédnout do domova medvěda, králíka, ptáčka, veverky a myšky, kde děti vědí, co se večer sluší a patří. Už jen to stačí, aby ukřičený, zlobivý kluk prozřel a poslechl. Na Lindgrenovou až příliš jednoduché řešení a navíc téměř bez humoru, vyprávěno striktně prvoplánově a popisně. Navíc ilustrace jsou jen doslovným obrazovým vyjádřením téhož. Jistě, ani Lindgrenová, navíc v tak omezeném prostoru, nemůže pokaždé napsat Děti z Bullerbynu, ale i na malé ploše je místo pro vtip, překvapení, nečekaný zvrat, peripetii a zejména uvěřitelný důvod, pro který hlavní hrdina pochopí, proč je třeba své jednání změnit. Vydavatel tuto drobničku připravil ke stému výročí autorčina narození – ale je právě tento text tou správnou oslavou?
Magdalena Wagnerová
John Lloyd, John Mitchinson
Kniha všeobecné nevědomosti
Přeložila Veronika Lásková
BB art 2008, 237 s.
Myslíte si, že víte, kde je nejvyšší hora? Nebo která hora je na světě nejvyšší? Zajímalo by vás, kolik mají Eskymáci výrazů pro sníh? Přesně tyhle „nevědomosti“, z nichž mnohé se proměnily téměř v legendy, se snaží kniha vymýtit. V krátkých odstavcích je vše vysvětleno a dozvíte se i něco navíc. Nedivte se však, že některé odpovědi jen využívají špatně položené otázky, popřípadě jsou čirou spekulací. Nejvyšší hora tak leží na Marsu a ta nejvyšší na světě se měří nikoliv nad mořem, ale od svého podmořského úpatí. Pak už vlastně ani nemůže překvapit, že největší Napoleonova prohra se uskutečnila, když ho při lovu napadli domácí králíci v domnění, že přišel jejich chovatel, nebo že bezhlavá slepice přežila dva roky v plné síle a spokojenosti a zvládla zobat zrní jen za pomoci krku. Houbaři pak budou u vytržení, když zjistí, že největším organismem na světě je podhoubí václavky obecné, rozkládající se na 860 hektarech kdesi v Oregonu! Tato kniha je tedy spíše než seriózní encyklopedií jakousi příručkou pro nudící se společnost na večírku, nebo poslouží k zábavě pro partu kamarádů v hospodě. Snad poté nezkusí házet kočku z vyššího než sedmého patra, odkud je to údajně nejbezpečnější. Ti, kteří opravdu touží dozvědět se něco smysluplného, by měli sáhnout po jiné knize. Až totiž astronomové zjistí, že nejvyšší hora se nachází v galaxii NGC 3953, promění se nabyté „vědomosti“ v „nevědomosti“.
Jiří G. Růžička
Garri Kasparov
Jak život napodobuje šachy
Přeložil Libor Dvořák
Argo a Dokořán 2008, 300 s.
Bývalý mistr světa v šachu Garri Kasparov už aktivní kariéru ukončil před pár lety, přesto je však pro širší veřejnost stále nejznámějším šachistou vůbec. Napsal mj. několik knih; už druhý překlad do češtiny se objevil v době Kasparovovy návštěvy ČR. Jak život napodobuje šachy ale není jen knihou o šachách, o šachistech či pro šachisty. Tento materiál, vlastní zkušenost i odbočky do šachové historie zde slouží spíše jako odrazový můstek. Kasparov se snaží principy fungující v šachu zobecnit a nějak je přenést do dalších životních situací v podobě jakési teorie rozhodování; v první řadě mu jde o individuální pracovní kariéru včetně „sebepoznávací psychologie“, řízení firem, ale i o fungování politiky. Text se čte příjemně, autor je zjevně inteligentní (a mnohdy dává nepokrytě najevo, že si je toho vědom) a vzhledem k cílové skupině lze českému vydání odpustit i nepřesnosti v šachové terminologii. Kniha obsáhne řadu témat, hodně se věnuje světu počítačů, tu autor zabrousí do neurověd a tu zase do historie leteckého průmyslu. Zbývá jen otázka, zda lze šachové zkušenosti opravdu tak úspěšně přenést do jiných oborů – ať tak či onak, třeba Kasparovovy politické aktivity se alespoň zatím za úspěšné považovat nedají a autor sám přiznává finanční ztráty, které utrpěl při investicích do internetových firem. Na čtivosti a zajímavosti to ovšem knize neubírá.
Pavel Houser
Bruce Lawrence
O Koránu – biografie
Přeložila Gabriela Weberová Babulíková
Dobrovský-Beta 2007, 238 s.
První část knihy amerického profesora islámských studií nepříliš záživně a bez jediné známky distance či pochyby rekapituluje děje, jež jsou popsány v posvátné knize spojené s počátky islámu; v následujících kapitolách pak autor přibližuje odlišné způsoby interpretace tohoto textu. Jestliže se v Bibli rozlišovaly čtyři odlišné roviny významu, tak i v případě Koránu jeden jeho raný vykladač rozlišil znamení jednoznačná a znamení víceznačná, jejichž význam zná v úplnosti jen Bůh; pokud se ale nějaký vykladač chtěl pustit na tenký led víceznačných znamení, měl napřed ovládnout výklad těch jednoznačných. V jedné z kapitol autor chválí podle něj „geniální“ latinský překladu Koránu od Roberta z Kettonu, který při své práci čerpal i z dlouhé tradice komentářů ke Koránu, a mohl tak projevit velké pochopení a vhled. Další kapitoly se týkají Koránu v moderním světě: některé z interpretací se snaží Korán uvést v soulad se současnými přírodními disciplínami, pro jiné je inspirací pro terorismus; pozoruhodné jsou pak metody, které magickou kombinací Božího jména a veršů Koránu usilují o uzdravení z nemoci AIDS. Autor při svém líčení není nestranný: bin Ládin má v jeho podání s Koránem jen máloco společného. Korán je totiž pro Lawrence, který se na své internetové stránce označuje za „abrahamovského pluralistu“, „zdrojem naděje pro děti Abrahámovy“.
Jan Lukavec
Jan Kilián
11. 12. 1617 – zboření kostela v Hrobu. Na cestě k defenestraci
Havran 2007, 169 s.
Kuriózní konfesní poměry v zemích Koruny české vsazuje historik Regionálního muzea v Mělníku do dvou základních rámců, do širších evropských souvislostí a do mikrodějin Hrobu a Broumova. Obě obce sehrály v náboženských zápasech přelomu 16. a 17. století značnou úlohu. Autor příliš neřeší otázku, do jaké míry mohl sehrát den zboření kostela v Hrobu úlohu v dramatických defenestračních dnech a následně mohl mít i podíl na iniciaci či průběhu třicetileté války. Kilián operuje s tímto datem s patřičnou historiografickou obezřetností. Popisu neúspěšného zápasu protestantů o vlastní kostel a predikanta předchází podrobný a nutno říci, že vyvážený popis politických a náboženských poměrů v intervalu od husitských válek až po vládu Matyáše. Autor se nestaví apologeticky na stranu evangelíků, ukazuje, nakolik byl právně sporný jejich výklad české konfese i Rudolfova majestátu. V pasážích o jagellonské religiozitě si asi každý historik položí otázku, do jaké míry jsou poplatné práci Josefa Macka. O to více pak překvapuje, že jeho základní práce k tomuto období, Víra a zbožnost jagellonského věku, není v soupisu literatury. Ještě podivnějším opomenutím je absence syntetické práce Jaroslava Kadlece Přehled českých církevních dějin. V popisu obou případů konfesních sporů, sporů o kostel v Hrobu a Broumově, však autor neopomenul ani jinak opomíjené prameny a hlavně regionální literaturu.
Michal Janata