Nebezpečí politického divadla

Divadelní kritici často dávají českým inscenátorům za vzor zahraniční divadlo, zejména to politické, společensko-kriticky angažované. Mnoho českých režisérů by se mohlo jezdit učit do maďarského divadla Krétakör Színház, co znamená účinná divadelní metafora nebo ony slavné „zcizovací“ postupy Bertolta Brechta. Důvod je prostý. Mnohé teze, které angažované divadlo vždy obsahuje, se totiž neobratným či přespříliš doslovným převedením na scénu mění v duté moralismy a působí ne-li mentorsky, pak alespoň nevěrohodně a vyspekulovaně.

Je pravda, že i u nás vzniká snaha o politické divadlo, přesto se zdá, že mu chybí onen stěžejní přesah, kontroverzně zpracované téma, které se přenese přes rampu a pichlavě zasáhne, vyprovokuje či rovnou zdeptá nebo rozčílí přihlížející publikum. Netvrdím, že na vině jsou pouze inscenátoři. Možná otrlého českého občana-diváka, který má někdy dojem, že si bez korupce nekoupí ani suchý rohlík, již nic nevyvede z míry.

Dobře upletený marketingový bič

Mnohé z toho platí i o nové inscenaci hry Friedricha Dürrenmatta Komplic v Divadle Na zábradlí v režii Davida Czesanyho. Téma a obsah hry, který se v Komplicovi, pět pater pod zemí v jakémsi nevzhledném, prostorném sklepení s dopravním výtahem uprostřed jeviště, předvádí, je vysoce aktuální. Sledujeme dělení moci mezi organizovaný zločin a ještě organizovanější vládní třídu, reprezentovanou zde na první pohled zkorumpovaným policistou Copem. Způsob, jakým se tato ožehavá politická groteska inscenuje, je obsahově poněkud polopatistický, dialogicky mnohomluvný a nedramatický. Divák příliš brzy rozluští zápletku, ve které dominuje nevinný vědec Doc, stávající se zcela náhodně komplicem celé zločinecké mašinérie díky svému vynálezu na rozpouštění mrtvol, a následuje již jen variování jeho dialogů s ostatními postavami.

Mnohem větší bič si ale na sebe inscenátoři upletli již dávno před premiérou, když svoji inscenaci věnovali Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu pod vedením Jana Kubiceho. Dokonce ho přizvali, a jeho kolegy taktéž, na čtenou zkoušku, aby se dozvěděli něco o hantýrce a praktikách českých zločineckých organizací. Jako marketingový tah s cílem přilákat zájem novinářů a potažmo diváků či dokonce „potrefených“ politiků je to geniální, v důsledku ale zcela kontraproduktivní akt. Předurčuje totiž vyznění celé inscenace, a ačkoliv o Kubicem a spol. nepadne během představení jediné slovo, stává se z trefného, nenápadně aktuálního politického divadla nejapná, navíc velmi špatně zahraná skoro agitka. Copak si v Divadle Na zábradlí skutečně myslí, že diváci jsou úplní, naivní hlupáci, kteří se nedovtípí, o kom že se to přeneseně v Dürrenmattově hře a Czesanyho inscenaci mluví? Musíme přetrpět onu téměř pohádkovou mediální předehru, kdy se z tisku dovídáme, jak hodný policista s kolegy informuje během přípravy inscenace partu po právu a spravedlnosti toužících inscenátorů, aby jim sdělil, jak to tenkrát vlastně bylo? Inscenátoři sice mají bytostné právo věnovat inscenaci, komu chtějí, přesto je podobné vytváření přednázoru pro divadlo angažovaného typu vražedné a pro inteligentního diváka příliš plakátové nadbíhání.

Vyřeší to Colombo?

I když ponechám stranou předchozí výtku s tím, že angažované divadlo vždy někomu trochu straní a brání určitou „ideologii“, nelze pominout, že je třeba vše do důsledků inscenačně obhájit, a obávám se, že v Divadle Na zábradlí se to daří jen velmi málo. Politické divadlo zde krachuje především divadelně. Inscenace postrádá rytmus, jednotlivé scény nevytvářejí ani komplexnější celek, ani nejsou zřetelně oddělovány do jednotlivých výseků, podobných Tarantinovým Pulp Fiction – Historkám z podsvětí. Dialogy jsou vesměs klišovité a zdlouhavé, herecké výkony nesoustředěné. Herci snad plní režisérovo zadání, pohybují se mezi rovinou psychologické charakteristiky a nezávazným, nemotivovaným jednáním, vypadají ale, jako by nevěnovali pozornost tomu, co se děje kolem nich. Často se něco říká, ale obsah uniká pryč, mizí výtahovou šachtou. Snaha po kontroverzním vyznění kouká z každé kulisy. Chvíli se psychologicky rozjímá a mluví o spravedlnosti, div se srdce nerozskočí, za pár minut se s odstupem ironizuje, unylé jednání střídá výbuchy agresivity. Do jisté míry je vinen i Dürrenmattův text, který nepatří k nejlepším a dramaturgie se mohla některých povšechných frází o zkaženém světě zbavit. Herecky se dá věřit málokomu, snad pouze Leoši Nohovi jako mafiánu Bossovi, který však předvádí spíše veksláka lepší kategorie, či jeho milence Anně Kristiny Maděričové. Její milostné vzplanutí k Docovi Igora Chmely patří k tomu nejlepšímu, protože absurdně tragickému a zároveň citovému, co lze ve sklepení plném mrtvol vidět. O Copovi Marie Spurné je těžko něco říci, v baloňáku à la Colombo je tak necharismatickým, špatně slyšitelným, příliš do svého nitra pohrouženým detektivem, že se ani nechce věřit, že právě on tahá za nitky podsvětí, aby nám v mnohomluvném závěrečném sebeobětování, kde byl zásah dramaturga více než nutný, osvětlil nečekané důvody svého jednání.

Naši milí politici

A tak „rozruch“ způsobí až poslední filmová dotáčka, která vtipně a zároveň i trpce dává do souvislosti některé naše současné politiky s bývalou či nynější mafiánskou honorací. Jejich výběr není náhodný, téměř všichni zobrazení figurují v policejních odposleších a jistě se tam neocitli jen tak čirou náhodou. Není to však na politické divadlo málo?

Autor je teatrolog, působí na FF UK.