Českému architektonickému minimalismu by bylo možné adresovat výrok, který pronesl Sókratés ke kyniku Antisthénovi: Děrami tvého pláště prosvítá tvá ješitnost. Podobně jako Antisthénés i český minimalista dává najevo svou askezi tak ostentativním způsobem, že se nemůže vyhnout podezření ze sebestřednosti.
Musím hned v úvodu předeslat, že si architektonické tvorby Josefa Pleskota, Ladislava Lábuse, Ivana Kroupy a jiných předních českých minimalistů vážím, jinak by mi nestáli za kritiku. Sám jsem o Pleskotově továrně Megafyt ve Vraném nad Vltavou svého času napsal, že je to stavba, která se v kontrastu k první vltavské kaskádě od Kamila Roškota chová vůči okolí empaticky. Nedávno jsme slyšeli ve filmařsky pozoruhodném dokumentu Marie Šandové o pražské novostavbě ČSOB, uvedeném na ČT, pronést Pleskota větu, která může vzbuzovat sympatie, totiž že se autor banky v Praze-Radlicích těší na to, až celou stavbu pohltí vegetace. Je však úkolem stavby vytvářet mimikry a splývat se svým „osvětím“? Srovnáme-li dramaticky gradovanou hmotu Roškotova vodního díla s Pleskotovou tovární budovou soucitně se vpíjející do krajiny, jde o dva zcela odlišné modely architektury, nebo v druhém případě o suspenzi architektury? Roškotova stavební podnož Vltavy osciluje mezi modelací a konstrukcí, mezi účelem a formou, mezi artefaktem vyšlým z dílny lidského ducha a přírodou hrozící pohltit vše, co jí přijde do cesty. Pleskotova aromatická fabrika se prohýbá pod patinou času až do neznatelnosti architektonického výrazu. Soutěží s okolní přírodou tím, že jí podléhá. Zároveň je tu vetřelcem, nepatřičným artefaktem, který na sebe bere mimikry přírody. Jde o projev úcty a askeze, nebo je to Antisthénova okázalá chudoba?
Estetika: abdikace, nebo hypertrofie?
Kdybychom se odpoutali od srovnání, které nabízí jedna lokalita (shodou okolností právě ve Vraném nad Vltavou najdeme ještě slavnou vilu od Pleskota a další projevy architektonického minimalismu od Ivana Kroupy a jiných autorů) a srovnali dva naprosté protipóly, asketický minimalismus Josefa Pleskota a naopak expresivní architekturu Zdeňka Fránka, pak bychom v této dichotomii už možná zahlédli obrysy konkrétního problému.
Pleskot si patrně zaslouží místo, které na české architektonické scéně zaujímá, a bylo by nesmyslné ho zpochybňovat, protože je v současnosti skutečností, nicméně do olympských výšin vynesla někdejšího několikanásobného vítěze Grand Prix Obce architektů přízeň porotců, kteří až umanutě preferovali právě minimalismus. Co je pak dílem talentu a co výsledkem souhry spřízněných okolností? V kontrastu k tomuto možná až příliš hladkému úspěchu můžeme sledovat téměř ve stejné době velmi pomalou až nepříznivou recepci díla originálního solitéra Zdeňka Fránka. Opět se vnucuje dichotomie architektury rezignující na výraz (Pleskot) a architektury promyšleně komponující tvarové bohatství, které je k dispozici, do nesmírně působivé výsledné kompaktnosti (Fránek). Současné české okolnosti stále přejí abdikaci na estetiku, jenže tato suspenze estetické funkce je ve skutečnosti její hypertrofií.
Dogmata české kritiky
Česká architektura se přes dnešní kulturní osmózu mezi jednotlivými kulturami stále nachází hluboce zaklíněna do svého osamělého teritoria a tuto dobrovolně nedobrovolnou izolaci udržují při životě či spíše při kulturní smrti zdejší kritici. A ti tak činí proto, že se nacházejí v roli ničím a nikým neohrožených arbitrů. Jako by i česká kritika architektury kopírovala model tuzemského popu, kde generačním obměnám stále úspěšně vzdorují Gott, Vondráčková, Bílá a spol. Kritice architektury vládne vahou břeskného jména Rostislav Švácha. Prohlásí-li patriarcha ve svém kritickém podzimu, že českou architekturu zakládá přísnost, pak se tento vágní a nevykázaný pojmový konstrukt klene jako mohutné echo od jedněch kritikových úst ke druhým. V situaci přemrštěného papouškování výroků jedné kritické instance se to pak má s kulturní diverzitou v oblasti kritiky architektury u nás podobně jako s biodiverzitou v mostecké krajině postižené těžbou uhlí. Nemá cenu zde rozebírat „českou architekturu a její přísnost“, protože postrádá jakoukoli výpovědní hodnotu, ale jako symptom hegemonie minimalismu v architektuře a pozitivismu duchovní ražby 19. století v architektonické kritice můžeme tento topos vnímat zcela zřetelně. Podotýkám, že Rostislava Šváchy si velice vážím jako znalce, ale pochybnost ve mně vzbuzuje jeho kompetence v oblasti zasazování poznaného a naučeného do širších a hlubších souvislostí.
Z vězeňské psychózy k českému minimalismu
Jako navázání na meziválečnou avantgardu s jejími purismy a vědeckými a poetickými funkcionalismy je český minimalismus reakcí autorů na léta strávená v profesních vězeních státních projektových ústavů. Arestovaní si vytvořili zcela reduktivní obrázek o meziválečné architektonické scéně, na níž nehrál prim jen funkcionalismus, ale i zcela osobité mimoběžné projevy, které bychom mohli zařadit někam mezi dávno „prošlý“ historismus a ještě nenastoupivší postmodernu. A poválečná architektura ve světě prosvítala slabými škvírkami v železné oponě jen opravdu příliš spoře na to, aby ji architekti degradovaní na „průmyslováky“ mohli u nás vnímat jako mocný a uvnitř rozrůzněný inspirační zdroj ze svobodného světa. Z této vězeňské psychózy, z přikování českých architektů k prknům státních projektových ústavů, se pak po roce 1989 zrodil český minimalismus. Po desetiletích nedobrovolného půstu se někteří pustili do opulentního žonglování s přemírou forem, které nabízela ve světě již odeznělá postmoderna, jiní se stali minimalisty z přesvědčení, architektonickými Antisthény, jejichž askezí prosvítá pýcha dokonalosti vlastního díla.
Kromě uniformity a hegemonie minimalismu je horší jeho sebezhlíživost. Minimalistický dům české provenience, ať už se jedná o některé Lábusovy či Kroupovy vily či jiné příklady, je postaven nejen na promyšleném rozvržení, ale také na propracovanosti do nejmenšího detailu. Je to však dokonalost barbarské krásy. Tato neokázale okázalá nádhera je jistým projevem panteismu, protože se dokonalost zračí v každém detailu jako panteistický spinozovský bůh v každičkém zrnku písku. Cizelérský duch minimalismu je Spinozův Deus sive natura, bůh neboli příroda. Minimalistické vily jsou emanací dokonalosti (dispozic i detailu) v nedokonalosti krajiny či okolní zástavby. Narcismus těchto vil jako by ve vzdáleném echu rezonoval vznešenou prázdnotou božstva české šváchovské přísnosti. Proto jsou tyto na dřeň estetického kánonu přísnosti osekané vily tak asepticky čisté, tak laboratorně vydestilované, tak sebezhlíživě sublimní. Spíše než pro bydlení jsou jako stvořené pro fotografický objektiv, neboť vytvářejí dokonalou symbiózu formálního jazyka staveb a kompozičních principů fotografií určených pro apartní prezentaci v architektonických časopisech. A tento proces symbiózy pak završují spříznění kritici, heroldi české přísnosti, kteří pak apoteózou této chudoby invencí vytvářejí (nikoli jen?) pomyslný realizační tým, jehož činnost slouží jako výtah do stále vyšších a vyšších pater architektovy slávy. Jenže v těch nejvyšších patrech tak trochu uměle vytvořeného českého architektonického Slavína se tvorba mění v nimbus rozostřující ostré vidění kritiky. Narcis pohrdl láskou nymfy Echo a zrcadlí už jen sám sebe. V narcistních stavbách se nebydlí, neboť jsou určeny k adorování dokonalé oproštěnosti od břemene funkcí a ornamentů.
Ztuhlé vazby jako závaží
Ještě jednou chci zdůraznit, že si vážím tvorby Josefa Pleskota, Ladislava Lábuse, Ivana Kroupy a jiných minimalistů. Pouze mě znepokojuje onen aseptický prvek jejich tvorby a daleko více pak mechanismus prezentace, v němž spříznění kritici stále dokola oslavují stále tytéž architekty a stále tytéž stavby ve stále týchž časopisech. To je veškerého odéru a miazmatu zbavená česká architektonická scéna, kde platí ve vztahu architekt – kritik téměř až pravidla klientelismu, skoro jako ve vztahu český novinář a český politik. A především to by se mělo změnit.
Autor je výtvarný publicista.