Proces s Horákovou se vrací

Prvotním impulsem pro vznik díla byla idea bývalého šéfa opery Národního divadla Jiřího Nekvasila vytvořit původní komorní dílo pro operní pěvkyni Soňu Červenou, která se jako Fénix z popele zjevila v roce 2002 na scéně ND ve Wilsonově inscenaci Janáčkova Osudu. Bylo jasné, že zamýšleným námětem se musí stát životní osud výrazné ženy české historie. Po dohodě s pěvkyní Červenou skladatel Aleš Březina a režisér Nekvasil vybrali Miladu Horákovou, a spolu s ní tedy i hlavní téma díla. Hudební příběh Zítra se bude… je v české operní literatuře snad vůbec prvním výrazně politicky laděným textem.

Základ libreta tvoří dobový text Jana Zábrany Zkřehlí vepři v betonových gigantech…, autentické přepisy ze soudního přelíčení se „zrádci národa“, policejní záznamy ze zadržení Horákové a dva dopisy. Tím prvním je prosba o milost zaslaná prezidentu republiky členy rodiny a druhým pak dopis Milady Horákové na rozloučenou, který psala v cele smrti několik málo hodin před popravou. Celou inscenaci rámuje i výstižný text Jana Vodňanského Oděvy levné… Libreto není rozsáhlé, jednotlivá slova a významy se ostentativně vracejí a vrývají do divákovy paměti. Na některých místech je jen výrazným melodickým materiálem podporujícím hudební složku, jinde nabývají fakta a údaje ze soudních spisů absurdních dosahů.

Hudební pásmo, nebo opera?

Hudební struktura díla je členěna do čtrnácti samostatných čísel. Každé má svůj vlastní rytmus a náladu. Skladatel Březina využívá vysoce rytmických prvků, dokonce do kompozice zapracoval i zvuk psacího stroje a dobový záznam z procesu. Výrazně vedle sebe souzní minimalistické postupy, chorálové náznaky i konkrétní hudební citace (Stravinského Svěcení jara). Nástrojové obsazení je skromné, ale hudebně velmi bohaté, vedle tří smyčců je to fagot, basklarinet a marimbafon či xylofon. Rytmicky náročný part s tímto souborem (v programu uveden pod názvem PurPur) citlivě a přesně nastudoval Marko Ivanović. Svou formou a melodickou bohatostí odpovídá dílo spíše podobě hudebního pásma či tzv. hudebního divadla.

Počátkem roku 2006 uveřejnil teatrolog a publicista Vladimír Just v Divadelní revui studii Teatralita politického procesu aneb „Horáková a společníci“ jako divadelní inscenace, ve které poukazuje – na základě několikahodinových filmových záznamů Státní bezpečnosti z procesu s Horákovou – na jisté divadelní prvky tohoto procesu. Just popisuje nejen aktéry inscenovaného přelíčení, ale všímá si např. i uzpůsobení prostoru, v němž se odehrávají ony „zrazující herecké a scénografické nuance“ a kde především graduje „skutečný divadelní rozměr, ostenze a teatralita celého procesu“. Režisér Nekvasil svým pohledem nepřímo navázal na Justovy podněty, přičemž záměrně nenechal zaznít možné plačtivé tóny tragédie. Vkusně a decentně zobrazil onu nepochopitelně dryáčnickou formu teatrality v její holé podstatě. Docílil tím nebývalých účinků a zesílil tak daleko více i možnosti apelace pro současný aktuální pohled.

Divákem, nebo aktérem?

Výrazného efektu dosáhla i scéna a kostýmy Daniela Dvořáka. Prostor mezi jevištěm a hledištěm protnul polopropustným zrcadlem, které patřičným nasvícením vtáhlo diváky do samotného dění, všichni jsou během představení účastni štvavého procesu. Postava Horákové vstupuje do hry o život z hlediště, kam se na konci jako pozorovatel zase vrátí. Desetičlenný sbor dívek v šedivých oděvech je nestranným komentátorem lidské masy. Sedí za soudcovským stolem a vpadává svou tíživou existencí do dění zákeřného aktu. Pětice soudců, představovaná dětmi z Kühnova sboru, je svým naivním a nadšeným apetitem po lidské pravdě jen dalším absurdním stupněm morálního vědomí. Svého představeného v roli cynického manipulátora (kontratenorista Jan Mikušek) oddaně a věrně poslouchají. Tento ďáblův advokát v kostýmu z novinových článků prochází celým dějem a tvoří protipól postavy Horákové. Výrazné herecké stylizace gest a mimiky zesilují obludnost politického procesu. K té přispěla i dualita jednajících postav, kdy se i interpretka Horákové Soňa Červená v jeden moment promění v neúprosného lidského kata.

V závěrečné části je postava hlavního soudce celým procesem natolik unavena, že pozornému divákovi neunikne jakýsi náznak osobního zpytování svědomí. Paradoxně k podobné situaci došlo koncem šedesátých let, kdy jeden z tribunů lidu soudního procesu Josef Urválek hořce litoval svého jednání.

Milada Horáková zažehla svým činem pochodeň pro mnoho pevných žen, připomeňme jen, že dva roky po jejím procesu byla uvězněna pro údajnou špionáž ve prospěch Vatikánu i univerzitní profesorka klasické archeologie Růžena Vacková. Ve věznicích strávila tato žena celých patnáct let, nezlomená, hrdě hájící čest a pravdu. Těmto hrdinkám je inscenace po právu věnovaná.

Autor je teatrolog.