O tom, kdo tahá za nitky

Tahar Ben Jelloun (1944) píše knihy od počátku sedmdesátých let. Pochází sice z marockého Fezu, jako většina slavnějších maghrebských autorů však píše francouzsky a publikuje ve Francii. Vydal už přes třicet titulů, které zahrnují nejen romány, kratší prózy nebo básnické sbírky, ale i esejistické texty či knihy pro děti. Pro mladší čtenáře píše klasické příběhy, ale také výchovné, osvětové svazky pojednávající o rasismu či islámu. I česky si jeden z nich můžeme přečíst – útlou knížku Tati, co je to rasismus vydalo roku 2004 v překladu Anny a Erika Lukavských nakladatelství Dauphin. Tentýž vydavatel nám péčí stejných překladatelů Tahara Ben Jellouna poprvé představil už roku 2002, a to uvedením pozoruhodné novely Tichý den v Tangeru (Jour de silence à Tanger, 1990). Teprve do třetice vytahuje zmíněný tandem největší eso. Posvátná noc (La Nuit sacrée), román oceněný roku 1987 Goncourtovou cenou a přeložený do úctyhodných pětačtyřiceti jazyků, je z českých překladů svým původem chronologicky nejstarší. Ještě jedna zvláštnost této ediční politiky: Posvátná noc v podstatě navazuje na neméně slavný Ben Jellounův román z roku 1985, Písečné dítě (L’Enfant de sable). A obálka Posvátné noci bohužel neprozrazuje, zda jen bude nutné dodržet nakročený račí směr, anebo se už další (předchozí) Ben Jelloun česky nechystá.

Na dlouhé cestě za svobodou

Písečné dítě vypráví příběh otce, který už má sedm dcer, osmé dítě proto musí být chlapec. A bude se jmenovat Ahmed, stůj co stůj. Skutečnost, že nezplodil syna, pro otce tehdy znamenala velké ponížení. Navíc ho tížilo, že nemá dědice, protože si na jeho majetek dělali nárok bratři. Popisuje je jako odporné a prolhané hyeny, které jen touží mu uškodit, okrást ho. Muž si proto zkrátka mužského dědice vymyslí a prosadí. Posvátná noc začíná zpovědí otce na smrtelné posteli, kdy se snaží dceři Zahře, kterou skoro dvacet let vychovával jako chlapce, vysvětlit důvody svého někdejšího rozhodnutí. Zpětně je popisuje jako umanutost a šílenství, které bohužel rozpoutalo vír nabalující lež za lží, z něhož se nedalo vystoupit.

Zahra vyčká otcovy smrti a pak nastupuje cestu za svobodou. Ta bude dlouhá, z našeho pohledu strastiplná, avšak pro tu, jež odmalička vyrůstala v ponížení a ve lži, jako by už nemohlo být na světě většího utrpení.

Ben Jellounův román je překvapivý z mnoha důvodů – prosakuje do něho jiná slovesnost a obraznost, než jsme zvyklí, totiž orientální tradice podání příběhů. Na velkém náměstí v Marrákeši se objevují tajemní vypravěči a poté, co odříkají svůj kus, mizí zas kdesi v poušti. Jejich podání není jednoznačné, nemá přesné kontury ani hranice, kdokoli může za chvíli navázat, přeměnit načatý děj, podat ho nově a po svém. Jeden má posluchačů celý hrozen, jiný jediného anebo i nikoho, každý dodržuje vlastní rituál a k svému vystoupení si chystá jiné propriety. Špatné je, když posluchači odcházejí, a ještě horší, když vašemu vyprávění přestanou věřit.

Na čí straně je pravda?

A přesně takový je i příběh Zahry. Ben Jelloun učí čtenáře našich krajů určité pokoře: nic ti nebude podáno přímo, a kde je pravda, se nedozvíš, protože jsou naše osudy složité a každý je vidíme jinak. Nedělej ukvapené závěry, stačí, že se otočí vítr a odhalí další stranu skutečnosti anebo přeludu. V Posvátné noci se totiž mísí pravda a lež, přelud a sen, touha a potřeba. Jakmile nabudeme pocit, že máme v Zahřině příběhu jasno, a začneme hrdince přát šťastné završení kruté životní cesty, tok vyprávění se zcela nečekaně stáčí. Osud přináší nové překážky, v jisté chvíli nad skutečností získává cosi moc. Je to předurčení? Sen? Magie? Vyšší zásah?

Román Posvátná noc čtenáře vtáhne a uhrane. Pověst krásného a silného díla si jistě získal právě tím, jak je jeho příběh vzdálený a přitom dnešní, jak je mytický i reálný, jak je blízký a zároveň neuchopitelný. Bojuje především za emancipaci arabských žen, ačkoli nijak prvoplánově a militantně; Zahra není jen kladná postava, sama se vnímá jako osobnost překračující příliš mnoho zákonů, než aby mohla být omilostněna, pochopena. Avšak i tyranský otec dostává v jistém smyslu lidskou tvář. Stejně jako na náměstí osídleném desítkou vypravěčů, ani v Posvátné noci si nakonec nemusíme být jisti, na čí straně je pravda, kdo je v právu. Už jen paradox obviňování příbuzných z okrádání a lhaní se v rodině krutě zacykluje: Zahřin otec udává své kuplířské bratry, přitom k vlastní ženě se chová jak zvíře, sedm dcer jako by neznal a osmé zničí život. A sama Zahra? Má pravdu ona, anebo ti, kdo svědčí proti ní? Na to musíme hledat odpověď v Posvátné noci každý sám.

Kniha bývá nezřídka vykládána jako traktát za osvobození žen, ovšem nabízí určitě mnohem víc. Přinejmenším tisíc a jednu noc přemýšlení o tom, co všechno je dané, zda lze překračovat hranice a bořit tabu a jestli svůj příběh píšeme a vyprávíme sami, nebo jsme loutkami v číchsi rukou. A pokud ano, pak tedy v čích?

Autorka je šéfredaktorka serveru iliteratura.cz.