V posledním měsíci roku 2007 nás média konfrontovala se dvěma útoky připisovanými teroristům napojeným na celosvětovou džihádistickou „síť“ al-Káida. K prvnímu útoku došlo 11. prosince v severoafrickém Alžíru, zatímco druhý se odehrál o sedm tisíc kilometrů dále v pákistánském Islámabádu. Obě události od sebe oddělovala nejen velká vzdálenost, ale velký rozdíl byl i v samotné podstatě operací. Zatímco alžírské atentáty byly namířeny proti sídlům místních i mezinárodních institucí a jejich personálu, pákistánský útok měl eliminovat představitelku prozápadně orientované opozice Bénazír Bhuttovou. Pohled na tyto dvě operace, provedené pod praporem Bin Ládinovy al-Káidy, prozrazuje, že i přes příslušnost k jedné frontě globálního džihádu bojují místní organizace v jednotlivých zemích rozdílné a často velmi staré války. Alžírský arabskojazyčný a zároveň nejčtenější deník al-Chabar se obrátil na bývalého ředitele odboru pro boj s terorismem francouzské zpravodajské služby DST (Ředitelství územního dohledu) Louise Caprioliho se žádostí o analýzu teroristických akcí, které připravily o život několik desítek lidí, včetně mladých studentů. Známý odborník na terorismus v novinách tvrdí, že alžírští džihádisté sice operují pod hlavičkou al-Káidy, ve skutečnosti ale nezměnili svůj hlavní cíl, kterým je boj proti místnímu režimu. Pozoruhodný je podle něj z tohoto hlediska i výběr data posledního útoku. Již podruhé tento rok udeřili místní radikálové 11. den v měsíci, což koresponduje s předchozími atentáty al-Káidy. Jedenáctý prosinec je ovšem klíčové datum i v dějinách alžírské války za nezávislost, toho dne roku 1960 Francouzi krvavě potlačili masové pouliční demonstrace v hlavním městě své tehdejší kolonie. Teroristé tak tímto přihlášením se k odkazu bojovníků za svobodu současného alžírského státu dali najevo svůj zájem o boj na vnitřní frontě. Podle Caprioliho je třeba všimnout si především změn ve způsobu boje, které s sebou přineslo přidružení místních radikálů k al-Káidě, k němuž došlo v lednu 2007. Jedná se zejména o snahu obnovit útoky ve městech, a to takovým způsobem, aby výše škod zajistila pozornost místních i světových médií. Zvýšit efektivitu operací přitom zjevně pomáhá i nasazení operativců-sebevrahů, což je jev, který se v Alžírsku dosud nevyskytoval a který je typický právě pro al-Káidu.
O účasti al-Káidy na vraždě předsedkyně Pákistánské lidové strany Bénazír Bhuttové je pevně přesvědčena pákistánská bezpečnostní analytička Farjál Legharí. Svůj pohled na tragickou událost prezentovala v deníku Šark al-awsat v článku s názvem „Zavraždění Bhutové... obavy“. Věnuje se v něm dvěma otázkám: Kdo zabil Bhutovou a proč? Jaké bude mít její smrt dopady na dění v okolních zemích? Hlavním důvodem, který vrhá podezření na al-Káidu, respektive některou ze spřízněných organizací, je podle autorky způsob provedení operace. Nastražená výbušnina v kombinaci s útokem střelnou zbraní je prý jasným podpisem organizace, jejíž vedení se skrývá kdesi na pákistánsko-afgánském pohraničí. Důvody pro zabití Bhuttové měli džihádisté minimálně dva. Jednak to byla její prozápadní orientace a podpora ze strany Američanů. Sama Bhuttová přitom ve svých projevech vyhlásila radikálům boj, když přislíbila podpořit případný americký útok na základny rebelů na pákistánsko-afgánských hranicích. Druhým důvodem pro provedení atentátu byla zřejmě snaha o celkové oslabení Mušarafovy pozice. Současný vývoj tento předpoklad potvrzuje. Rozsáhlé nepokoje snižují možnosti režimu zasáhnout proti ozbrojencům. Případná destabilizace Pákistánu by ovšem podle Farjál Legharí měla neblahé důsledky pro celý region včetně arabských států Perského zálivu. Pákistán jakožto jaderná mocnost je totiž jako jeden z mála schopen vyvážit ambice Íránu, který se může pro státy Zálivu stát podstatnou hrozbou.
Smrt Bhuttové vzbudila pozornost i v baáthistické Sýrii. Zdejší oficiální deníky přinesly řadu nekrologů a životopisných článků o této charismatické pákistánské političce. Nechyběl ani text kondolenčního telegramu od prezidenta Bašára al-Asada. Syrští čtenáři se mohli rovněž dozvědět, co o smrti Bhutové soudí kubánský vůdce Fidel Castro. V deníku Tišrín byly jeho myšlenky shrnuty v textu s názvem „Castro: Politika Washingtonu za smrtí Bhutové“. Legendární revolucionář podle něj prohlásil, že smrt opoziční političky byla možná jen „díky“ zhoršené bezpečnostní situaci v zemi. Ta je přitom důsledkem amerického vměšování v rámci snahy o „kontrolu nad všemi přírodními zdroji na světě“. V článku byl citován i dopis studentům Havanské univerzity, ve kterém Castro předpověděl, že atentát na Bhuttovou bude mít bezprostřední dopad na růst cen ropy a na obchodování na světových burzách.
Na konci listopadu přišel i do českých kin film uváděný pod názvem Mezi nepřáteli (původně Intimní nepřítel). Tento snímek, který netradičně uchopil problematiku francouzské koloniální války v Alžírsku, vzbudil značný ohlas i u arabské veřejnosti. V londýnském deníku al-Quds al-arabí zveřejnila rozsáhlou recenzi autorka Anísa Muchálidí. Zabývá se v ní jednak formální stránkou filmu, jehož režie se ujal Florent Emilio Siri. Ten je známý mimo jiné filmem Rukojmí s Brucem Willisem v hlavní roli. Právě režisérova hollywoodská zkušenost je údajně ve filmu Mezi nepřáteli velmi znát: „Dynamická kamera zavede diváka přímo doprostřed bitevní vřavy alžírské osvobozenecké války – jednoho z nejkrutějších konfliktů minulého století.“ Mnohem důležitější je ovšem podle autorky pohled, jímž tvůrci problematický válečný konflikt nazírají. Sledují příběhy dvou mladých branců a jednoho veterána z Indočíny, kteří se vyrovnávají s mučením a dalšími válečnými zvěrstvy, jež v Alžírsku páchají jejich kolegové. V akčních kulisách se tak odehrávají ne právě snadno předvídatelné konflikty vojáků s vlastním svědomím. Anísa Muchálidí pak kvituje s povděkem, že Francouzi natočili film o válce, kterou až do roku 1999 odmítali nazývat jinak než „operace pro udržení pořádku“.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.