Bernard Setzwein
Zelená panna
Přeložila Lenka Šedová
Barrister & Principal 2007, 216 s.
Hlavními hrdiny románu z období „divokého kapitalismu“ jsou Ladislav Vančura, Pepin a Bohumila, řečená Tygr. Již z těchto narážek si lze o knize Bernarda Setzweina utvořit docela jasný obraz. Zelená panna je román plný ironie, humoru i hospodského plkání o životě. To vše je proloženo vydatnou porcí aluzí všeho druhu. Autor, který větší část života prožil v Bavorsku, na dohled od české hranice, se však nespokojil s pouhou vesnickou satirou z počátku let devadesátých a v knize prezentuje i komplexnější pohled na dějiny střední Evropy. A tak je čtenář prováděn několika časovými rovinami, ve kterých je názorně demonstrována nejistota údělu jednotlivce v soukolí historie. Postupně jsou ironizováni udavači, disidenti, němečtí podnikatelé, prohnaní úředníci, fašisté, odbojáři, rakousko-uherští úředníci, a dokonce i šlechta, aby snad někdo nepřišel zkrátka. Co knihu dělí od pokusu o pouhou komunální satiru s výchovnými prvky, je autorův čtivý styl. Jen té neustálé snahy, aby vše vyjadřovalo nějakou obecnější rovinu lidské existence, je trochu příliš. Navzdory všem výtkám je Zelená panna poutavým pohledem na české dějiny zpoza německé hranice.
Stefan Segi
Milan Exner
Lakuna aneb Hamlet na kolonádě
Nakladatelství Bor 2007, 99 s.
Ztratil se muž v Hamletových letech! A možná také ne, neboť vše je v novele Milana Exnera relativní, znejistěné a nastokrát prohnané přes síto reality a fikce. Základní příběh by mohl být banální. Nervově nemocný muž se pokouší v sanatoriu psát svůj deník, který se mu však pod rukama mění v jakousi reflexi a retrospekci vlastního života a důležitých lidí v něm. Hlavní hrdina a vypravěč v jednom se vyznává z pocitů po rozvodu, avšak zásadní část rozjímání věnuje postavě svého přítele a jeho lásce k slepé ženě. A také Hamletovi. Nejenom díky němu nenapsal Exner povrchní a klišovitou knihu. Právě naopak. Celý text svírá v otěžích vypravěč, který, vědom si všech možností postmoderní tvorby, zvesela přeskakuje z tématu na téma, hraje si s jazykem, vyvrací svá předchozí tvrzení a hlavně stále komunikuje se čtenářem potutelně ironickými otázkami typu: „Jaké pravdy čekáte od člověka nudícího se na bílé posteli, která mu nepatří?“ Hamlet a jeho příběh tak přirozeně z textu vystupuje a zase do něj zapadá, jako by svým životním osudem byl přímou inspirací vypravěče. A proč zrovna Lakuna? Lakuna jako prázdné místo, jako text, který zmizel, cesta pro člověka, který touží zapomenout. Nikoliv však patetické vzdechy nad nespravedlností osudu; vypravěč sám vše zironizuje ještě předtím, než se čtenář začne dojímat. „Už nejde o to, zda být, či nebýt. Jde o důležitější věci.“
Zuzana Malá
Pedro Gonsalvez
Ze zápisků hraběnky Inéz
Dybbuk 2008, 78 s.
Název osmého svazku erotické edice nakladatelství Dybbuk, který původně vyšel jako „první svazek speciální soukromé edice ,Lesba‘“, je poněkud zavádějící. Nejedná se totiž o zápisky, ale o dvě epizody ze života bohaté despotické dominy, kreolské hraběnky Inéz, která tráví život rafinovaným trýzněním svých mužských a především ženských poddaných. Téměř nedějový příběh spočívá v toku excesů, které jsou dány sérií zákazů a přikázání, jejichž neuposlechnutí se trestá různými způsoby, od dráždění žábou zabalenou v roušce až po močení do úst provinilce. V prvním příběhu hraběnka přijme ve své mučírně oddaného mladého hraběte, zbičuje ho, přidusí a osedlá, ovšem k tradičnímu koitu nedojde. Druhý příběh popisuje únos krásné Heleny, její trýznění a propuštění. Tento sadomasochistickou manýrou prodchnutý text je postavený na vrstvení typických propriet (vysoké jezdecké boty s ostruhami a špičatými podpatky, chlupatý kožich, jezdecký bičík, mučicí přístroje, otroci v postrojích atd.), ovšem násilí je zde pouze estetického charakteru. Autor s obsedantním zaujetím sestavuje obrazce z těl a končetin (například bizarní povoz tažený otroky) a tvoří tak scény, které jsou spíše statické. Chybí zde předpokládaná transgrese, líčení strojů a fyzických konstelací nezaujmou a salonní fetišistická erotika čtenáře rychle znudí.
Karel Kouba
Roald Dahl
Matylda
Přeložila Jitka Herynková
Knižní klub 2007, 242 s.
Malá holčička Matylda je další z řady neobvyklých hrdinů Roalda Dahla, autora řady knih pro děti. Matyldina výjimečnost však není toho podivínského druhu, s jakým se můžeme setkat například v knihách Danny, mistr světa nebo Jakub a obří broskev. Toto děvčátko se narodilo s nadprůměrnou inteligencí do rodiny, dalo by se říci, maloměšťáckého typu. Matylda tedy už od nejútlejšího věku naráží na omezenost svého okolí, a proto se není co divit, že odvěký pohádkový souboj mezi dobrem a zlem se v tomto příběhu odehrává na rovině rozum versus hloupost. Ale navíc je dobro i zlo v textu přímo jazykově zhmotněné, a to prostřednictvím příjmení různých postav: hodná paní učitelka Dobrotová kontra ředitelka Kruťáková a Matyldini rodiče Kazisvětovi. Roald Dahl v této knize vkládá do kulis naprosto všední reality silně nepřirozené prvky, a proto je poněkud obtížné přijmout Matyldin příběh jako celistvý fantazijní svět. Na druhé straně se vypravěč často obrací na čtenáře (jak na malé, tak i na ty dospělé) a tím je do děje vtahuje. Matylda se objevila v roce 1996 i ve filmové podobě, té však chybí Dahlův ironický smysl pro humor a neobyčejná obyčejnost.
Barbora Poledňáková
Pavel Hrnčíř
Komínek & Budíček
Ilustrovala Michaela Kukovičová
Labyrint 2007, 84 s.
V jednom domečku (rozumějme malém domě) v ulici Generála Viktora Horáka č. 26 bydlí mj. jeden Budíček (rozumějme malý budík) a jeden Komínek (rozumějme malý komín). Jde tedy o vyprávění pro malé děti – i když! V tiráži se můžeme dočíst, že kniha je určena čtenářům od 4 do 104 let. Ve správné pohádce si může každý něco najít, jak praví klasikové. A o co tu vlastně jde? Komínek s Budíčkem se zprvu moc neznají, jen tak vedle sebe žijí, jsou stejně staří, někdy si zajdou společně na nákup nebo na návštěvu. Pokud je bolí nohy, jedou automobilem, červeným kabrioletem značky Ford Galaxie 500 z bazaru. Od domu přímo do centra to mají rovně, za třetím semaforem vpravo a pak pořád za nosem, ale jinak je jejich život nic moc. Oběma chybí kamarád. A tak stejně jako člověk, který zatouží po dobrodružství a po spřízněné duši, začnou o přátelství přemýšlet Budíček s Komínkem. A protože tihle dva mají k sobě tak blízko, brzy pochopí, že k splnění jejich snu stačí opravdu málo. Vyprávění o dvou „dětech“, které společně vyrostou a vykročí do dospělosti, je nápaditou féerií, gejzírem slovních hříček a vtipných obratů, které nenudí. Dětského čtenáře podnítí ke hře četbou, dospělého potěší. Ba co víc, plně rozvinutá fantazie textu nalezla plnohodnotný protějšek se společným jmenovatelem v nápaditých ilustracích Michaely Kukovičové, jež činí z této knihy půvabný artefakt moderní dětské literatury.
Magdalena Wagnerová
American Best Comics 2007
Editor Chris Ware
Houghton Mifflin Company 2007, 341 s.
Guru současné komiksové scény vybral nejlepší komiksy, které v USA v loňském roce vyšly. A jak že vypadá alternativní/nezávislá scéna v kolébce tohoto média? Tak především je autorská. Scenárista a kreslíř jsou ve většině případů jednou osobou. Nejčastějším tématem je pak vlastní život. Kvalita kresby trochu ustupuje do pozadí – když má autor co říct, moc nezáleží na tom, jak umí malovat (nebo si to alespoň většinou myslí). Řekněme, že každý má prostě osobitý styl. Ikona komiksu Robert Crumb tu se svou manželkou popisuje setkání s jejich dcerou, která bydlí ve squatu v New Yorku, a při vzpomínce na vlastní mládí se snaží nepoučovat. Jejich dcera Sophie zase nabízí lekce bezdomovectví. Jiný autor se tu prezentuje několika sny, další prezentuje cestovní blog ve formě komiksu. Jedna postava pak nemůže spát, a tak přemýšlí o okamžicích, kdy dva lidé, kteří se mají rádi, prostě jen spí vedle sebe v posteli, druhá se zaobírá vlastním kanibalismem (okusováním nehtů). Témat je tu - stejně jako lidí - mnoho, převažují popisy vztahů, osamělosti, dětství. Většina zastoupených autorů u nás nikdy nic nevydala, ale třeba Černá díra Charlese Burnse se v českém překladu objeví už v létě. Komiks dnes v USA zažívá zlaté časy, asi nikdy jich tolik nevycházelo a především nikdy je netvořilo tolik lidí. Člověk si prostě musí pečlivěji vybírat, tato kompilace ukazuje, že je z čeho!
Jiří G. Růžička
Svět a divadlo č. 2/2008
Druhé číslo revue o divadle bývá každoročně nejpřitažlivější pro milovníky soutěží: redakce v něm totiž shrnuje a komentuje jarní předávání Cen Nadace Alfréda Radoka. Rekapitulační blok přináší nejen výsledky hlasování, ale i doprovodné texty. Letos pokračujeme ve stylu, jejž předznamenalo číslo minulé: více prostoru pro tvůrce. Nedočtete se tedy o výsledcích dramatické soutěže ani o základních trendech, které žebříčky bezpochyby zrcadlí, ale imprese režisérů vítězných opusů. Uvidíme, kam až redakce touto cestou dokáže zajít. Příjemný kontrast a inspirativní vhled nabízejí texty o analogických cenách našich sousedů, v témže bloku najdeme i recenze dalších zásadních českých inscenací a nový dramatický příspěvek Ivy Klestilové. Dvojka otevírá téma, k němuž se jistě bude místní divadlo a jeho reflexe vracet: provokace pro střední vrstvy. Přečtěte si, jak si v tomto ohledu stojí inscenace Česká pornografie připravená podle Umělohmotného třípokoje Petry Hůlové. Nechybí blok pro milovníky opery, operety a žánrového mísení; a sběratelé a čtenáři her si jistě s chutí přečtou Pařník Harolda Pintera v překladu Milana Lukeše. Nad hrou z roku 1958 si snadno uvědomíme, že některá témata jsou sice věčná, ale drama se překvapivě dynamicky vyvíjí.
Marta Ljubková
Mircea Eliade
Dějiny náboženského myšlení IV
Přeložil Jiří Hoblík
Oikoymenh 2007, 544 s.
Dvanáct let po vydání prvního svazku Dějin vychází jejich závěrečný díl. Ačkoliv je i ten zaštítěn Eliadovým jménem, ve skutečnosti se jedná o knihu, která vznikla až posmrtně, z iniciativy německého nakladatele. Eliade Dějiny koncipoval jako završení svého celoživotního studia a v této podobě v letech 1976–83 stačily vyjít první tři svazky. Eliade v nich popisuje náboženství jako univerzální fenomén, mající společný základ v zážitku posvátného, a to už počínaje paleolitem. Ambiciózní projekt byl kvůli svému přílišnému zobecňování kritizován specialisty, kteří Eliada označovali za popularizátora. Nicméně Eliadův humanisticko-univerzalistický pohled, jeho vykreslení způsobů, jak náboženské představy provázejí člověka dějinami, formují ho a pohánějí, je inspirativní i dnes. Dějiny tak slučují vlastnosti encyklopedie a intelektuálního „eposu“, kde „hluboké krize a tvůrčí momenty tradic“ vytvářejí dynamickou jednotu a novost. V podobném duchu sepsal tým převážně německých badatelů i poslední díl, jenž si uchoval původní eliadovský rozlet – vedle známějších témat (buddhismu, taoismu) pojednává také o náboženství Ameriky, Indonésie nebo Austrálie. Zklamáním je pouze závěrečná kapitola, věnovaná novověkému vztahu náboženství a sekularizace. Její úzce germanisticky orientované epigonství dokazuje, nakolik se i v odborné literatuře může projevit silná autorská osobnost, případně její absence.
Ondřej Kavalír
Pavel Bedrníček
Náměstí, rynky a náměstíčka historické Prahy
Volvox Globator 2007, 357 s.
Zatímco celé oblasti (nejen z topografického hlediska) Prahy zůstávají nezpracovány, vychází stále častěji lidová pragensijní literatura. Nakladatelé rádi vyhoví lidovému vkusu, který dá přednost kompilátům, byť k jejich nevýhodám patří nejen nepůvodnost, ale často i faktografická nespolehlivost. Už při letmé inventuře literatury uvedené na konci této knihy vidíme, že autor si příliš práce se svým tématem nedal. Kromě encyklopedických děl čerpal ze sborníků, několika seriózních monografií, ale na druhé straně i z populárního čtiva zpracovávajícího pražské legendy. Výsledné dílo také odpovídá tomuto reji všeho možného. Řada lidových pragensií usiluje alespoň o jistou literární formu, kterou ovšem u tohoto díla postrádáme. K čemu je pak taková „pouť staletími, ulicemi a náměstími historické Prahy“? Upřímně řečeno, k ničemu pro alespoň trochu náročného a vzdělaného čtenáře. Jako zábavné čtivo jistě plní potřebné ekonomické ukazatele nakladatelství. Hlad po pragensijní literatuře roste a je třeba lid nasytit stravou, která se nejen nemusí žvýkat, ale dokonce ani trávit. Kvalifikací autora je láska k městu, nakladatel nemusí platit honoráře, jež by musel dát odborně fundovanému autorovi, ušetřil zjevně i za obrazový materiál, a prostomyslný čtenář se nemusí cítit ošizen, touží-li jenom po stokrát převyprávěné látce plné „historie“, historek i historických klepů.
Michal Janata
Jiří Petráš
Květen 1945 a srpen 1968 v Českých Budějovicích – deníkové zápisky dvou žen
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2007, 95 s.
Zápisky dvou žen: 14leté školačky a učitelky v důchodu, komentují dva historické momenty novodobé české historie: květen 1945 a srpen 1968, a slibují obohatit regionální historii o zkušenost „obyčejných“ lidí, a otevřít tak průhledy do každodennosti obou okamžiků. Zajímavé je i zasazení do mikrohistorického kontextu jednoho města. Konečná podoba knihy však signalizuje i složitost zacházení s těmito historickými prameny. Kniha je součástí projektu Průzkum české společnosti v období tzv. normalizace, který má díky metodě orální historie zachytit historii zažívanou a tvořenou „zdola“. Nicméně Petrášovo zpracování odhaluje i bezradnost při nakládání s nalezeným pramenným materiálem. Autor se nepokouší o analýzu, nikterak se nezabývá specifičností pohledu dvou žen na běh tehdejších událostí. Volí veskrze tradiční cestu a vychází z vyprávění klasického dějepisu ozvláštněného událostmi regionální důležitosti: „Českobudějovičtí hokejisté (…) úspěšně zakončili své vítězné tažení ve druhé lize (…) v průběhu tohoto ročníku (…) nebyl Motor České Budějovice ani jednou poražen.“ Alespoň nějaká vítězství jsme tedy v Budějicích v roce 1968 slavili! Z některých vyjádření na adresy autorek zápisků pak zaznívá povýšený tón, což je pro vědce pracujícího metodou orální historie nevhodné. Kniha je nejsilnější, když nechává promlouvat hlasy dvou žen, a jejich síla spočívá právě v „obyčejnosti“.
Kryštof Kovanda