Chudými zeměmi otřásají protesty proti nedostatku jídla. Světová banka přitom očekává stabilizaci situace na potravinovém trhu až za deset let. Co nás čeká mezitím? A je ve světle této krize udržitelné mluvit o řešení ekologických problémů s pomocí průmyslového využití biomasy? Jaká budoucnost čeká deštné pralesy?
Zprávy z Haiti posledních dní vykreslují neveselý obrázek. Hořící barikády a rozzuřený dav útočící na sídlo vlády. Stovka vypálených a vydrancovaných obchodů. Šest mrtvých po střetech s policejními složkami. Při tempu růstu cen potravin je ale nejspíš otázkou času, kdy začnou spíš umírat hlady: například cena pětadvacetikilového pytle rýže v nejchudším státě amerického kontinentu vzrostla od ledna ze 13,90 na 28,20 dolaru.
Útok na ty nejzranitelnější
„Je to tichá tsunami,“ vystihla současný nejpalčivější problém světa šéfka Světového potravinového programu Spojených národů Josette Sheeranová. Hladové bouře v důsledku závratně stoupajících cen potravin zaplavují svět jako neviditelná vlna. Jen během prvních čtyř měsíců letošního roku zachvátily nepokoje kromě Haiti také Egypt, Filipíny, Kamerun i Indii. Řada dalších zemí, včetně Číny a Indie, zavedla přísná opatření k omezení vývozu potravin. „Ceny se jen během posledních dvou měsíců zdvoj- až ztrojnásobily,“ řekla agentuře Reuters Yolette Etienneová z britské organizace Oxfam, která se specializuje právě na humanitární pomoc v zemích postižených hladem.
Hladové bouře nejsou v historii ničím novým. Ty současné ale zasáhly nebývale velkou část světa, a především ty nejvíce zranitelné – obyvatele rozvojových zemí. Není divu. Zatímco i nejchudší domácnost ve Spojených státech amerických vydá na potraviny „jen“ 16 procent ze svého celkového příjmu, v Indonésii je to 50, ve Vietnamu 65 a nigerijská rodina na nákup jídla věnuje dokonce 73 procent vydělaných peněz.
Hranice chudoby
Podle Světové banky začíná extrémní chudoba tam, kde příjmy nepřesahují jeden americký dolar na den. Podle dřívějších odhadů finanční instituce žije na světě něco přes miliardu lidí, kteří tuto podmínku splňují. S méně než dvěma dolary na den pak musí vystačit asi dvě a půl miliardy lidí, nejvíc z nich v subsaharské Africe.
Prudká agflace (nový pojem zavedený pro inflaci v oblasti zemědělství) si ale možná vynutí přehodnocení těchto čísel. Základem pro stanovení hranice chudoby je totiž objem peněz potřebný k přežití. A ten se s rostoucími náklady rychle zvyšuje. Zatímco střední vrstvy v postižených zemích rezignují na kvalitu zdravotní péče a mírně omezují konzumaci finančně náročnějších potravin, aby si mohly i nadále dopřávat tři jídla denně, lidé těsně nad hranicí extrémní chudoby se musejí vzdát školního vzdělání pro své děti. Z ušetřených peněz si mohou pořídit denní misku rýže. Ti, kdo nedosáhnou ani na jeden dolar denně, se ale dívají do tváře katastrofě.
Přitom ale není pravděpodobné, že by ceny brzy klesly. Podle Organizace pro potraviny a zemědělství Spojených národů jsou zásoby obilovin v letošním roce nejnižší od roku 1982. Černou prognózu potvrdil i šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn. „Co se týče nepokojů z hladu, to nejhorší je bohužel zřejmě před námi. Zasáhne to stovky tisíc lidí,“ vyslovil se několik dní před začátkem jednání mezinárodních institucí, které se věnovalo právě potravinové krizi. Podle odhadů Světové banky bude totiž trvat minimálně deset let, než se ceny základních potravin, jako je kukuřice, obilí nebo rýže, stabilizují. Po uplynutí této doby by měl být trh se zemědělskými plodinami schopen zaplnit mezeru v poptávce, a tudíž i dostat ceny na přijatelnější úroveň.
Má to ale jeden háček. Jak se rozšiřuje průmyslově využitá půda a města rostou, úměrně tomu se zmenšuje plocha vhodná pro zemědělské využití. Farmáři proto obracejí oči k dosud neobdělávané půdě, kterou poskytuje například amazonský deštný prales. „Není jiná cesta k produkci většího množství potravin, než zabrat větší kus země a pokácet více lesů,“ domnívá se Blairo Maggi, největší brazilský producent sojových bobů.
Kritici politiky Západu navíc často zdůrazňují podíl výroby biopaliv na nedostatku potravin pro třetí svět. Ne bezdůvodně. Podle odborníků se ročně na biopalivo zpracuje asi 100 milionů tun obilovin, které byly původně určeny ke konzumaci. „Naše modelová analýza naznačuje, že kdyby bylo v roce 2008 zavedeno moratorium na biopaliva, mohli bychom v letech 2009 až 2010 očekávat pokles ceny kukuřice o 20 a pšenice o 10 procent,“ vysvětluje šéf Mezinárodního výzkumného ústavu pro potraviny Joachim von Braun. K trendu navíc přispívají i sami farmáři, kteří – motivováni dotacemi – opouštějí tradiční plodiny a orientují se na pěstování surovin pro výrobu paliv.
Sytý hladovému…
K jednání o problému se po množících se protestech v různých koutech světa z posledních měsíců rozhoupaly i mezinárodní instituce. Generální tajemník Spojených národů Pan Ki-mun označil po setkání společenství se šéfy Světové banky v Bernu z minulého týdne jeho řešení za „prvořadou a bezodkladnou prioritu“. Fond Světového potravinového programu mezitím ohlásil, že na nasycení asi 73 milionů postižených potřebuje 755 milionů dolarů. Dárci ale přislíbili jen 62 procent z částky a na účty fondu zatím dorazilo jen 18 milionů. Jeho ředitelka Josette Sheeranová navíc upozorňuje, že kvůli zdražení organizace zvládne za stejný objem prostředků nakoupit menší množství potravin než dříve.
Doufejme tedy, že se politici nezachovají v duchu pořekadla o důvěře mezi sytým a hladovým. Ve všech turbulencích posledních měsíců totiž zůstává jedna jistota. Až se v červenci sejdou zástupci G8 v Japonsku k jednání o potravinové krizi, hlady tam nepochybně trpět nebudou…
Autorka je redaktorka Deníku.