Na území Papuy-Nové Guiney (PNG) sice žije jen necelých 7 miliónu obyvatel, ti však mluví více než 800 jazyky. A to zabírá Papua-Nová Guinea jen půlku ostrova, druhá, stejně pestrá, je okupována Indonésií. Po získání nezávislosti na Austrálii v roce 1973 ovšem v PNG nezavládla žádná idylka. Konflikty se často přenášejí i na území hlavního města Port Moresby. I když má Port Moresby krásný záliv, dlouhé pláže a zelené tropické kopce, je často označován za město s nejnižší kvalitou života na světě. Důvodem je především násilí a kriminalita. Loni jsem před svým hotelem zažil přestřelku, do níž byly zapojeny i těžké kulomety. Letos OSN uvažuje, že vyhlásí evakuaci rodinných příslušníků svého místního personálu. Jiní pozorovatelé ale vyzývají k trpělivosti. Nejhorší vlna násilí se prý vzedme vždy v lednu a únoru, pak pomalu klesá. Začátkem roku totiž chudí rodiče musí platit školní poplatky (negramotnost přitom na ostrově dosahuje téměř 50 procent). Letos kvůli stoupajícím cenám potravin násilí pokračuje i koncem dubna. A bojovat proti sobě začaly i školy v hlavním městě a v přístavním městě Lae. Děti jsou zatím vyzbrojeny noži a lehkými střelnými zbraněmi. Policie zůstává nečinná a ani armádě se do akce nechce.
André Vltchek
A je to tady zase. „Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“ Superperlorodec Václav Klaus si díky tomuto rozumnému prohlášení odnesl ocenění Zelená perla za nejpitomější výrok v oblasti životního prostředí již potřetí. Nabízí se dotaz, zda klimatologa-amatéra Klause nezařadit do VIP sekce této ankety, nedopřát mu jakési permanentní čestné místo a pozornost více nezaměřit na jeho nadějné následovníky. Jeden z nich, Marek Loužek působící v klausovském Centru pro ekonomiku a politiku, se umístil na místě čtvrtém s konstatováním, že „lesy se vysazují právě proto, aby se měl z čeho vyrábět papír“. Ono „čím bude větší poptávka po papíru, tím bude na světě více lesů,“ že. Nebo co třeba kuřecí živnostník Jan Virag? U něj se brojleři mají, „jako když naši lidé jedou do lázní“. Místo šesté. Ropáka si letos odnesl Jiří Hodač, náměstek ministra dopravy, jemuž občanská sdružení i majitelé pozemků v okolí plánovaného vodního díla Přelouč II velmi leží v žaludku. V den vyhlášení ceny povýšil na prvního náměstka. Gratulujeme. Samozřejmě k tomu Ropákovi.
Alice Dvorská
S neúprosnou pravidelností se každé jaro vrací světový hokejový šampionát. Zatímco mistrovství světa ve fotbale se opakuje jednou za 4 roky (v mezidobí se střídá s mistrovstvím Evropy) a má tak svoji určitou váhu, hokejová mistrovství jsou i kvůli této četnosti stále směšnější. Hokejisty a především jejich zaměstnavatele daleko víc zajímá vyvrcholení NHL, a proto na mistrovství dorazí vždy jen ti, co vypadnou. A i těm se po náročné sezoně často nechce. Lidové noviny nedávno otevřely debatu o tom, zda upadající mistrovství nezatraktivnit tím, že by se konalo jednou za dva roky. Kdyby se navíc posunulo až za konec NHL, mohlo by svou prestiž jen zvýšit. Mezinárodní hokejová federace však o tento model nestojí. Jednou za dva roky by totiž nic nevydělala (samozřejmě na další bohulibé činnosti!). Tudíž nezbývá než čekat, až mistrovství přestane zajímat ty, kdo ho ještě sledují (podle mne už to jsou jen země naší velikosti, v nichž případný úspěch zvedá ego jejich občanů). Myslím, že to nebude dlouho trvat. A pak se může zrušit třeba úplně.
Jiří G. Růžička
Výstava skupiny Guma guar Meze tolerance byla zrušena – poškodili ji totiž „neznámí vandalové“ (ve skutečnosti zřejmě lidé kolem představitele konkurenční umělecko--politické skupiny Ztohoven Romana Týce) sprejem. Tak zní oficiální stanovisko Galerie hlavního města Prahy, ačkoli autoři sami by chtěli, aby výstava pokračovala i po útoku na exponáty, neboť právě ty jsou důležitou ukázkou stavu tolerance v tuzemsku. Mnohé jsme se z toho dozvěděli. Víme nyní například, že umělců, kteří se zastali cenzurovaných politických myšlenek (celá výstava se věnovala nedávnému zákazu Komunistického svazu mládeže), se v případě napadení není ochotna zastat ani galerie, která je vystavuje. Víme rovněž, že „meze tolerance“, jak zněl název výstavy, jsou v Česku proklatě úzké. Tolerance je pro sraby, úspěch má naopak agrese – to je vzkaz, který nám zanechala galerie.
Pavla Červeňáková