Jiří Červený dva roky dokumentoval havířovské stromy a výsledek nabídl zdarma magistrátu. Ten databázi 200 stromů vystavil na svých oficiálních internetových stránkách. Jde o výběr stromů, které rostou v centrální části Havířova (od Zámečku k Merkuru), nezahrnuje však nejnovější výsadbu. Katalog stromů je doplněný o historii výsadby stromů v Havířově, města vybudovaného na zelené louce, které získalo svá městská práva až 4. prosince 1955. Popsané stromy jsou zakreslené do mapy města, která se tak může stát originálním tipem na dendrologické toulky. Součástí abecedního seznamu stromů je jejich adresa i bližší lokalizace (například Višeň chloupkatá roste v ulici Karoliny Světlé, a to „u Luny nad schody“). Nabízí se i vyhledávání opačným směrem – podle seznamu stromů rozděleného podle ulic. Každý strom má svoji stránku, kde je jeho celková fotografie, snímky detailů (listy, květy, kmen...), zakreslení do mapy a krátký komentář. Nechybějí ani zajímavosti – například 18 památných stromů nebo 16 metasekvojí čínských, které autor považuje za největší vzácnost.
Jana Bohutínská
Po vydání Mein Kampfu tu máme další příklad politické pornografie. L. Jirotka, skrytý za značkou Kontingent press, přichází s Turnerovými deníky. Tato bible neonacistů se proslavila jako inspirační zdroj k atentátu na federální budovu v Oklahoma City a v USA z ní udělal bestseller paradoxně židovský nakladatel. I při jejím českém vydání jde zjevně o peníze až v první řadě. Je použito anonymního překladu, který už dříve koloval na internetu, a nevzhledná útlá brožura stojí nehorázných 350 Kč. Nakladatel svůj počin sice hájí coby osvětu, ale komerční zájem se už ani nesnaží skrývat. Rasistická ideologie je přece dostatečně známá a netřeba se o ní ujišťovat pomocí spisků, kde v roli negativních hrdinů zásadně vystupují černoši nebo „nápadně snědí“ běloši. Není nutné celou záležitost démonizovat; kniha jistě větší oblibu těchto idejí nezpůsobí, na to je příliš hloupá. Je ovšem dalším příkladem morálního nihilismu, s jakým se u nás vydělává na čemkoli. Jsme zkrátka zemí, kam si německé nazi kapely jezdí s vidinou vysokého zisku organizovat koncerty a kde svobodně vydávanou rasistickou literaturu distribuuje Kosmas. Tento, na kvalitní a alternativní produkci zaměřený velkoobchod uváděl Turnerovy deníky dokonce ve své Top 10, hned za P. Coelhem.
Alexandr Budka
Před lety se na Bali dařilo vysoké kultuře: malířství, tanci, hudbě, dokonce i estetice bydlení. Život sám byl na Bali pro mnohé lidi uměleckým dílem. Krása pro krásu samotnou však ztratila význam – nyní je donucena podřídit se komerčním zájmům. I když zákony zakazují cizincům na ostrově vlastnit půdu, tisíce z nich si již zakoupili ta nejkrásnější místa: rýžová pole, pláže, jižní svahy kopců. Jaké procento půdy cizinci na Bali vlastní, se přesně neví. Na sousedním ostrově Lombok je to prý 50 procent půdy, jež patří buď mafii ze severní nebo střední Evropy, nebo obyvatelům Jávy, nejlidnatějšího ostrova Indonésie. Po finanční krizi, která v roce 1997 zdevastovala Jihovýchodní Asii a především Indonésii, neměli mnozí Balijci na vybranou. Vláda neposkytla obyčejným lidem téměř žádnou pomoc, a ti tak museli prodat svou půdu, aby vůbec přežili. Z peněz za půdu si mnohé rodiny koupily automobily. Jedenáct let po krizi auta zrezavěla. A ceny pozemků se mnohdy zvedly až desetkrát, takže si místní již nemohou dovolit bydlet ve svých původních vesnicích. Na jejich místě nyní rostou diskotéky, luxusní hotely a obchody s evropskými potravinami pro cizince. A kdysi hrdí Balijci jim teď slouží.
André Vltchek
Když 16. května odmítl prezident Václav Klaus podepsat antidiskriminační zákon, vážně ohrozil jeden ze dvou nejvýznamnějších výdobytků ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové. Zákon se teď znovu vrátí do poslanecké sněmovny a ministryně spolu se svým stranickým předsedou Bursíkem žádá svolání koaliční devítky, které by mělo zařídit 101 hlasů ve sněmovně potřebných na přehlasování prezidentova veta. Zda se jim to zvláště u poslanců ODS podaří, je sporné, protože prezidentova námitka, že zákon chce přinést „sociálními inženýry vytoužený stav rovnosti“, u řady z nich nepochybně padne na úrodnou půdu. Prosazování zákona bylo spolu se založením Odboru (Agentury) pro sociální začleňování v romských lokalitách, který se dnes tísní v jedné přízemní kanceláři Úřadu vlády, hlavním cílem ministryně, která se zájmem o ostatní oblasti lidských práv dosud příliš nevyznamenala. Pro zelené tak s odmítnutím zákona přichází nejen další z dlouhé řady podnětů k opuštění koalice, ale i příležitost k zamyšlení nad tím, zda má cenu držet ve vládě ministry s takto hubenými výsledky.
Filip Pospíšil