Týdeník Sudetendeutsche Zeitung, který je velmi blízký sudetoněmeckému krajanskému sdružení, byl ve svém vydání z 9. května plný naděje. Schylovalo se ke každoročnímu setkání sudetských Němců v Norimberku, a zástupci landsmanšaftu větřili z Prahy příznivý ohlas, který by podle nich měl „prolomit ledy“ v ustrnulých jednáních s českou stranou. Jejich mluvčí, poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt, ve svém článku shrnul své poslední dojmy z české politiky a pochválil některé aktéry, kteří podle jeho názoru sudetským Němcům fandí.
V prvé řadě vyzdvihl Petra Uhla, který obdržel nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání, Karlovu cenu. První vyznamenání udělené zástupci z řad chartistů prý vytváří „znamení porozumění“. Po Uhlovi následují čeští katoličtí biskupové, kteří během dřívějších Sudetoněmeckých dnů koncelebrovali mše se svými německými bratřími.
Podle Posselta ve věcech sudetských Němců v České republice „většina ještě mlčí“, zároveň se ovšem začínají množit „hlasy rozumu“. Jedním z takových hlasů je podle něj třeba český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (Posselt neopomene zmínit knížecí titul, čemuž se ministr Schwarzenberg na veřejnosti zásadně vyhýbá), který nazývá věci pravými jmény a označuje poválečné událost v Sudetech „vyhnáním“ a nikoliv „odsunem“.
Nadmíru pozitivně je hodnocena Džamila Stehlíková. Posselt cituje úryvky z její novoroční zdravice, kde ministryně kritizuje neschopnost Čechů po roce 1989 odmítnout princip kolektivní viny Němců. Ministr Ondřej Liška zase Posseltovi slíbil, že se o odsunu/vyhnání bude psát v českých učebnicích dějepisu, za což mu je věnováno několik pochvalných řádků. Dále jsou „na správné straně“ ještě ministr Cyril Svoboda či biskup Radkovský.
Podle Posselta však těchto pár vlaštovek, které „letí tím správným směrem“, ještě jaro nedělá. Pro sudetské Němce je ovšem důležité volit ve svých vyjádřeních správné tóny nehrát do karet těm v České republice, kteří se vlaštovky „snaží sestřelit“.
Cena Henriho Nannena je žurnalistické vyznamenání, které je každoročně udělováno za nejlepší výkony na poli reportáže, investigativní novinařiny, fotografie, ale také celoživotního novinářského díla. Letos se stal jejím nositelem v posledně jmenované kategorii literární kritik Marcel Reich-Ranicki a nedělní vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) přetisklo laudatio od kancléřky Angely Merkelové.
Merkelová nejprve srovnala Reicha-Ranického se sebou a zjistila, že mají jednu věc společnou. Oba jsou důkazem, že i nemožné se může stát možným. Ona, jakožto rodačka ze severu Německé demokratické republiky, která se stala celoněmeckou kancléřkou, může nyní předávat cenu v Polsku narozenému člověku, který přežil šoa a stal se jedním z nejznámějších německých literárních kritiků.
Doktorka fyziky a farářská dcerka Merkelová, která je bezesporu první intelektuálkou v pozici ministerského předsedy SRN od dob Helmuta Schmidta, odmítla ve svém textu „podrobit literárního kritika kritice“ a omezila se na vyzvižení několika aspektů děl Reicha--Ranického. V prvé řadě uvedla téma „světa na protější straně“, které Reich-Ranicki tematizuje ve své autobiografii Můj život. Ranicki zde popisuje snahu obyvatel varšavského ghetta alespoň na chvíli uniknout a oddat se „bezpečí“. Jelikož toto bezpečí a skrytost není možné nalézt v tomto světě, je třeba se utíkat do „světa na protější straně“. A to je možné jedině pomocí umění, literatury či hudby.
„Marcel Reich-Ranicki žije kulturou a chce umožnit i ostatním, aby se této vášně účastnili, pomocí prostředků, které má k dispozici umění, pomocí subtilní síly ironie a také díky jazyku schopnému elegantní pointy,“ rozepsala se kancléřka.
Manfred Schulze si ve vlivném regionálním deníku Sächsische Zeitung z 13. května bere na paškál výstavu nazvanou Skandály v Německu od roku 1945 a velmi názorně dokazuje propastné rozdíly v kolektivní paměti východních a západních Němců. V Bonnu, bývalém hlavním městě západního Německa, měla výstava obrovský úspěch a nalákala přes 100 000 návštěvníků. Nyní je umístěna v téměř nezměněné podobě v Lipsku. Kurátorka výstavy Andrea Monková si bohužel neuvědomila, že to, o čem psaly západoněmecké deníky před pádem železné opony, mělo pro občany Německé demokratické republiky mnohdy pramalý význam. Jakmile jim tedy dnes ukáže fotografie a texty týkající se západoněmeckých „skandálů a skandálků“, které dobývaly přední strany poválečných vydání západoněmeckých novin, může narazit na nechápavé obličeje, které o zmiňovaných událostech nikdy neslyšely. Rainer Eckert, ředitel Fóra pro soudobé dějiny, kde se výstava koná, dokonce popírá samotnou možnost existence skandálu v NDR. Vše bylo přece dokonale hlídané cenzurou a „veřejné pohoršení“, které je součástí každého správného skandálu, se tedy v NDR zákonitě nemohlo konat. Podle autora článku však Eckert zapomíná na mnohé události, které měly i v socialistickém Německu „skandální“ charakter – vyhoštění zpěváka a básníka Wolfa Biermanna, falšování voleb v roce 1989 a podobně. Manfred Schulze doporučuje návštěvníkům, aby své dojmy určitě zapsali do návštěvní knihy a dokumentovali tak vlastní „východoněmeckou“ historii skandálů a korigovali mylný pohled „zápaďáků“ na NDR.