Londýnský undergroundový raper Wiley před čtyřmi lety vydal oficiální singl Wot Do U Call It?, jenž začíná vzkazem hudebním novinářům milujícím zařazování hudby do škatulek: „Jak tomu říkáte? 2step? Garage? Urban?“ deklamoval, a aby v tom udělal jasno, přidal pojmenování, pod nímž měl do dějin vejít jeho vlastní styl – eski. Rozebírání žánrových odlišností není zrovna téma na hitový singl, píseň nijak výrazně neuspěla, následné album komerčně propadlo a Wiley dostal od nahrávací firmy vyhazov. Co více: žánru, který chtěl pojmenovat, se začalo říkat grime.
Hudební subkultura potřebuje jméno, které ji odliší od těch už existujících. Bez něj jako by neexistovala. Pojmenovat hudební žánr platí mezi hudebními novináři za vstupenku mezi nesmrtelné. (Nutno dodat, že nesmrtelní hudební novináři nebudou na věčnosti patřit mezi nejvyhledávanější celebrity. Ale přesto...) V posledních letech se jim však při hledání vhodných jmen pro nové evoluční výhonky nějak nedaří. Většina pokusů končí fiaskem a následným ironickým odfrknutím kolegů. Rádoby žánry jako nu-rave, nu-gaze nebo nu-jazz jsou spíše vroucným přáním jejich autorů, než že by reálně existovaly. (Možná je na vině ta předpona; postrock a postmetal se ujaly docela dobře.)
Teď možná začíná svítat na lepší časy. Mezi anglicky píšícími publicisty totiž přišlo do módy slovo wonky. Slovník ho definuje jako „divný, polámaný, nestejný ve velikosti či zábavně perverzní“, ale žádný český překlad nezní tak úderně jako anglické slovo. Pokud vás po přečtení inkriminovaného termínu napadl čokoládový továrník Willy Wonka (třeba v podání Gena Wildera nebo později Johnnyho Deppa), pak jsme/jste doma. V hudebním kontextu se nejprve začalo mluvit o wonky technu. Takhle prý nazval milovník elektronické hudby Jerome Hill jeden oddíl ve svém obchodě s deskami Dragondisks. Dával tam klubové desky s ujíždějícím rytmem, ne úplně padnoucími samply nebo divnými glitchovými pasážemi. Ačkoliv zmíněný obchod už v Londýně neexistuje, slovo se ujalo a možná za to může i fakt, že wonky je podle Wikipedie slangový termín pro drogu ketamin, která se používá jako uspávadlo pro koně a návštěvníci klubů si s její pomocí navozují zvláštní halucinační stavy.
Podle Google Trends (služby sledující četnost výskytů inkriminovaného termínu na internetu) zažil termín wonky v posledních dvou měsících obrovský vzestup. Asi za tím není nová odnož tanečního stylu dubstep, jejíž jméno oficiálně vypustil do oběhu hudební publicista Martin Clark v rubrice The Month In: Grime/Dubstep na internetovém magazínu Pitchfork. Termínem popsal undergroundové beatmakery, jejichž produkce připomíná abstraktní hip hop infikovaný splašenými osmibity. Mnohem větší pozornost než undergroundoví producenti jako Quarta 330 nebo Hudson Mohawke na sebe určitě poutá anglické turné čtyř hudebních projektů, které nese název The Wonky Pop Tour. Zpěvačka Annie, zpěvák Leon Jean Marie a kapely Alphabeat a FRANKMUSIK hrají v rámci popu pořádně divnou hudbu, která ale slaví úspěchy možná právě díky tomu, jak je neobvyklá. Hudební blogeři i jejich kolegové z papírových tiskovin se termínu chytili a ohlašují nástup „popových kapel s indie přístupem“ (říká The Guardian) pro všechny, kdo jsou unavení z tuctových žebříčkových hvězd.
Popularita termínu wonky má ale možná ještě jeden, obecnější důvod. To slovo totiž může posloužit jako pěkná amatérská diagnóza pro současný stav hudebního průmyslu. Jako kdybychom žili v době těch nejprapodivnějších úkazů. Nine Inch Nails a Gnarls Barkley rozdávají desky zdarma na internetu, Beck či The Raconteurs je pro změnu vydávají bez předchozího ohlášení, Neil Diamond poráží v americkém žebříčku Madonnu, comeback ohlásila už úplně každá kapela, která se rozpadla v posledních třiceti letech (včetně New Kids On The Block). A aby toho nebylo dost, výše zmínený raper Wiley, který nedávno shlížel z obálky bible alternativní hudby – časopisu Wire, právě teď sahá v britském žebříčku po čísle jedna s electrohitem Wearing My Rolex. That’s really wonky!
Autor je hudební publicista.