Kniha, která otřásla sociologií i rapem

Kanak Sprak je směs pouliční němčiny a turečtiny, mluva turecké imigrantské mládeže v Německu. Jak se za těch třináct let od vydání vašeho debutu tento pojem vyvinul? Jak se proměňoval jeho vliv na společnost?

Tehdy to byl výstřel v koncertní síni. Byl to kulturní útok. Ofenziva. Ne nadarmo jsem jednou z dvou osob, které pak založily protirasistickou kulturní organizaci Kanak Attack. V té nám nešlo o studentská shromáždění či shromáždění migrantů, šlo o kulturní boj proti asimilaci. Pak k nám bohužel vstoupili určovatelé doktrín, kteří byli v hospodách maximálně radikální, a z naší ofenzivy udělali stalinistický spolek.

Kdy se to stalo?

Před pěti šesti lety. Všechno skončilo. Do organizace vstupovaly další osoby a představy o tom, co je pravda, byly přísnější a přísnější. Pak se spolek rozpadl. Což je možná dobře.

Termín Kanak Sprak se ale začal používat i v sociologii. Jaký je jeho příběh v akademické sféře?

Ten pojem je v akademických kruzích velmi oblíbený – hned vedle hybridity. Na to téma vzniklo mnoho prací. Víte, Kanak Sprak je vlastně mrtvolka. Média dokonce píší o Kanak komedii. Nejposlouchanější rappeři v Německu jsou dnes cizího původu a mluví tvrdým Kanak Sprak. Jsou to hvězdy dvanáctiletých až čtrnáctiletých dětí. Největší star je teď jedna rapperka, Turkyně, která vystupuje s obnaženým pozadím, ukazuje na své genitálie, říká, že je coura a že provozuje vaginální filosofii. Myslím, že to stojí za hovno.

A kam se poděla energie lidí z počátků Kanak Attack?

Říká se o mně, že jsem dědeček kanakského hnutí. Pro mě to je už historie. Brzy se ho jistě ujmou noví lidé novými prostředky. Dnes se na té vlně bohužel vezou ti rappeři a rapperky s pornografickými texty… Ale jsou to milionáři.

Jedním z témat našeho týdeníku, které stále nejsme schopni připravit, jsou umělci na cestách. Jde o umělce žijící z grantů a stipendijních pobytů. Vy jste strávil rok na stipendijním pobytu v Římě. Pohybujete se ve vrstvě privilegovaných autorů. Má to nějaký negativní pobyt na vaše psaní?

Co poznamená privilegovaný? Píšu knihy, chci psát knihy, je to moje vášeň. Nic vám nepomůže, že máte zaplacený pobyt v nádherné vile Massimo v Římě. Vaše čtenáře nezajímá, jak se vám bydlí, ale zda příběh, který píšete, k něčemu je. Absolvuji hodně čtení a získávám zpětnou reakci od publika. Čtenáře nemůžeme podvádět našimi výhodami, to nefunguje. Mám v sobě velký neklid. Někdy si přeji, aby se postupem času zmírnil, ale on spíš narůstá.

Přijel jste do Prahy v době, kdy v pražské kultuře probíhá revoluce. Čeští hudebníci, divadelníci, literáti a další jsou značně nespokojeni s městskou kulturní politikou a poprvé od sametové revoluce se začínají bouřit – probíhají demonstrace, podepisuje se petice… Jaký máte názor na takový způsob prosazování práv kulturních občanů?

Budu mluvit o situaci v Německu. Byl jsem třeba pozván do umělecké dílny – a příští rok už neexistovala. Její rozpočet byl zkrácen o třetinu a ona už nedokázala udržet činnost. V posledních letech zažívám umírání mnoha kulturních institucí. Podepsal jsem několik peticí. Ale moc to nepomohlo.

Máte dojem, že musíme používat radikálnější způsoby protestu?

To je dilema. Někdy jsem optimista, někdy pesimistický realista. Určitě existují možnosti tvrdšího protestu. Moje zkušenost je taková, že politikové se většinou rozhodnou podle své vůle; podle cifer a touhy zbavit někoho vlivu na společnost. Změnit to snad dokážou jen tisíce a tisíce protestujících, ale i to jen někdy. Občanská společnost se o kulturu bohužel příliš nezajímá. Lidé si myslí, že umělci by měli jít do práce, že jsou příliš privilegovaní.

Přístup českých politiků ke kultuře je mimo jiné živen raným, vulgárním kapitalismem. Proč se podobné věci dnes dějí v Německu?

Uvedl bych příklad třeba z Říma. To je muzeum v přírodě pro turisty. Podporují tam operu a státní divadlo. A co vzniká vespod, co klíčí, co se bouří, nahlížejí jako bahno, které je třeba vysušit. Ne že by se ho chtěli zbavit, ale není v popředí zájmu, protože nepřináší okamžitý zisk. Je jedno, jde-li o kapitalismus raný či vyspělý. Kapitalismus volné soutěže má svá pravidla a já sám jsem jejich otrokem. V Německu se to bohužel také děje, i když ještě není tak zle. Německo je bohatá země, umožňuje třem či čtyřem stům spisovatelů žít a tvořit – ostatním bohužel ne. A je to čím dál tvrdší.

Začínal jste jako výtvarník. O svých obrazech mluvíte jako o experimentech a zároveň své kupce považujete za milovníky kultivovaného kýče. Jak ty obrazy vypadaly?

V umění platí devíza, že všechno je možné. Maloval jsem obrázky, ale i plátna o rozměrech dvakrát tři metry. Možná to zní kýčovitě, ale řešil jsem tím svou existenciální situaci. Zbavil jsem se tak určitého jedu. Byl to boj proti nudě ve městě, které nemá co nabídnout. Malířství jsem se věnoval velmi vážně jedenáct let. Přesto jsem byl překvapený, když se objevili první kupci a v mých obrazech viděli tolikero věcí. Chtěli do nich investovat. Jeden pán, který prodává auta a automobilové přívěsy, má dvaadvacet mých obrazů uložených v trezoru. Jednou mi řekl, že mi přeje dlouhý, ale ne zas příliš dlouhý život, protože by rád, aby ty obrazy stouply v ceně.

Mluvíte o svých malbách s nadhledem. Přesto jste výtvarné umění dosud neopustil…

Neopustil, dělám třeba instalace. Ten odstup je jistý způsob obrany. Kdyby ty obrazy měly velký úspěch, mluvil bych samozřejmě úplně jinak.

Sledujete současnou výtvarnou scénu?

Ne, nechodím zásadně na výstavy ani na vernisáže. Ale čtu v novinách články o umění – z toho získávám přehled o tendencích.

Máme dojem, že v posledních deseti letech je na evropské výtvarné scéně znát úbytek energie. Výrazná díla tvoří většinou imigranti. Souhlasíte s tím?

Migrant je zvláštní slovo. Mí rodiče jsou migranti. Mě se to netýká, já nikam neemigroval. Měšťácká společnost je ztuhlá a zacyklená. Nové proudy v umění vždy přicházely ze spodních vrstev. Protože dole jsou lidé méně chránění a v životních bojích přicházejí na zajímavé nápady. Invaze nepřichází od migrantů, ale ze spodní vrstvy, jíž jsou součástí.

Vy jste vždy přesně odposlouchával různé jazykové projevy, projevovalo se to ve vašich prózách i divadelních hrách. Pokračujete v tom?

Jsem svým způsobem staromódní. V Německu jsem vnímán jako člověk, který vyvolává neklid, provokuje, a na druhé straně pracuje s osvědčenými literárními prostředky. Řekl bych, že jsem staromódní levičák. Dávám hlas lidem, o kterých se rozhoduje, ale oni sami se ke slovu nedostanou. Všem těm špinavým dětem osvícenství.

Ale ve své poslední knize Lásky žár (Liebesbrand, 2008), kterou jste přijel představit do Prahy, to už téměř není znát …

Je pravda, že hrdinové v mých předchozích dílech nebyli z měšťácké vrstvy. V tom smyslu je nová kniha rozšířením mých možností. Chci se samozřejmě pohnout z místa, zkoumat nová prostředí. Za tu knihu jsem kritikou chválen, někteří ale říkají: Feridun Zaimoglu je méně provokativní.

To se nyní píše například o Ianu McEwanovi…

Jeden recenzent napsal, že Feridunovi Zaimoglu by se nemělo důvěřovat. Nesmíme věřit, že se dobrovolně zřekne svých tesáků.

Váš poslední román je nezvykle uhlazený a dojemný až patetický. Pracujete v něm s motivem kýče v německém romantismu. Jaký máte vztah ke kýči?

To je otázka perspektivy. Museli bychom definovat kýč. Pro některé je rozvášnění srdce v mé knize příliš. Patos, planoucí vášeň, dramatičnost, nemožnost lásky, to je pro mnohé civilizované lidi prostě moc. Říkají, i když se vztahuji k německé romantice, že v textu je cítit spodina. Ale to není pravda. Když se podíváme na klasickou literaturu, baroko nebo romantismus, vidíme, že tehdejší autoři ztvárňovali skutečnost – velmi dramaticky. Typicky německý (v kladném slova smyslu) přístup je: buď, anebo. Všechno, nebo nic. Život, nebo smrt.

Takže přeceňujeme míru ironie ve vašem románu?

Já se samozřejmě nechci brát příliš vážně…

A své postavy?

Ty vnímám velmi vážně. Ale usazuji je v současném světě. Všední události udávají běh, a když se velká myšlenka tře s všedním světem, vzniká ironie.

Proč jste si pro část děje vybral Prahu?

Na to odpovím protiotázkou i odpovědí. V knize jsem použil své neštěstí, autobusovou autonehodu, kterou jsem bohužel zažil. Proč jsem to udělal? Protože se hodila do toho příběhu. Já moc nepřemýšlím dopředu o jazyce. Výrazy ke mně přicházejí, když sedím před psacím strojem a píšu. Na začátku každé knihy je pro mě důležitá
atmosféra a můj poslední román měl být lehce melancholický příběh. A teď se vyjádřím jako turista – Pražany považuji za zdvořilé melancholiky.

Ano. Pražané a Češi vůbec ale tvoří velice uzavřenou společnost. Problematika imigrantů se na mediální scénu probíjí velmi pomalu. Spousta imigrantských výtvarníků a literátů má svůj příběh teprve před sebou. Chcete budoucím imigračním autorům – u nás by to měli být především Vietnamci či Ukrajinci – něco poradit do začátku?

To by ode mě byla nestydatost, ba duchovní imperialismus. Nemůžu ze své situace v Německu posuzovat úplně jiné poměry. Nejsem expert na kulturu, mnozí z nich však dělají jednu základní chybu: zobecňují, věci stavějí na hranu, tvoří jeden typ migranta.

Máte dojem, že vzniká globálně emigrantská literatura s podobným jazykem, podobnými metaforami, motivy?

Tomu nevěřím. To by byla hrůza. Literatura se vždy vztahuje k místním poměrům. A neexistuje žádná globální metafora. Když se podíváte na romány a divadelní hry migrantů, nenajdete v nich jednotící prvek.