Kdo je ten hlavní škůdce

Jak se stalo, že ve státním rozpočtu na rok 2006 přibylo nakonec na kulturu 100 milionů Kč?

Podařilo se to díky víc než roční práci. Už u loňského rozpočtu jsem zjistila, že se zas snižují výdaje na kulturu o 300 milionů korun. V poslaneckém klubu jsem řekla, že uvažuji o tom rozpočet nepodpořit. Náš šéf klubu a zároveň šéf rozpočtového výboru Vlastimil Ostrý o tom informoval ministra financí Bohuslava Sobotku a pan Sobotka ve sněmovně vzal tiskoviny, kde jsou všechna ta čísla, přímo ve sněmovně si klekl u mé lavice a začal listovat. Vypadalo to, že je překvapen, že je tam o tři sta milionů míň. Slíbil, že dvě stě milionů do kulturních rozpočtů vrátí.

Jak se na tlaku na politiky podílela kulturní obec?

Angažovali se lidé za orchestry, divadla a symfonické sbory, Jan Burian a Ilja Šmíd. Chodili do sněmovny, byli i za panem Kalouskem a znova mu vysvětlili, o co jde. On si tehdy uvědomil, že se to týká celé republiky a že to jsou potenciální voliči. Požádal mě, abych mu rozepsala pozměňovací návrh na dvě stě milionů v rozpočtu na rok 2005. Návrh neprošel a samozřejmě žádných dvě stě milionů se nikde neobjevilo.

Pak jsme s Iljou Šmídem, Janem Burianem a Jiřím Stránským žádali ministra Sobotku aspoň o nějaké navýšení výdajů na kulturu. On nás mile přijal, ale divadla, orchestry a sbory dostaly jen 50 milionů. Ony potřebují 100 milionů, vláda se sice kdysi usnesla, že je mají dostávat, ale nikdy se to nesplnilo.

To byl neslavný rozpočet na rok 2005, jak to bylo s tím na rok 2006?

Když se mě novináři ptali, co si myslím o novém ministrovi kultury, řekla jsem, že pokud mu nedají peníze, tak je to jedno. Jediná možnost, jak může být ministr trochu důstojný, je navýšení rozpočtu na kulturu. Začalo se víc mluvit o penězích, Jiří Paroubek určitě věděl, že když tam Vítězslava Jandáka instaluje, musejí mu něco dát. Plán na letošní rok bylo dalších 250 milionů dolů. Od těch loňských. To už by kultura skutečně klekla; ona už tak klečí. Aby zastavili propad, řeklo se, že dvě stě padesát milionů tedy nevezmou a ještě přidají 89. Což po tom, co jí loni vzali, není ani vyrovnání. Když to spočítáte vzhledem k výši rozpočtu a odečtete platy duchovních, jste pod půl procentem státního rozpočtu. Věděla jsem, že je potřeba něco udělat. Díky bohu se kulturní veřejnost začala pořádně angažovat. Vznikla Iniciativa pro kulturu a ředitelka sdružení ProCulture Marta Smolíková mi dala k dispozici konkrétní podklady, s nimiž jsem mohla argumentovat. Rozhodla jsem se, že vystoupím v prvním čtení zákona o rozpočtu, což je neobvyklý krok, protože vládní poslanec nesmí moc kritizovat, a když, tak si to má domluvit v zákulisí – ale to bylo bohužel k ničemu. Má kritika kulturní politiky vlády vzbudila velký rozruch a hluk a překvapení. Někdo hned přivolal Vítězslava Jandáka. Ten doběhl do sněmovny a rozpoutala se hodinová diskuse o kultuře. Bylo jasné, že je to vážné.

Měla nějaký význam prosincová demonstrace Jedno procento za kulturu?

Ta také upozornila, že situace je vážná. Nestačí jen sedět. Lidé od kultury se vůbec začali snažit, šli na jednání do kulturního výboru i do rozpočtového výboru. Najednou jsem nebyla sama. Při projednávání rozpočtu nám řekli, ať navrhneme tři varianty: 50 milionů, 100 milionů a 150 milionů. Bylo naprosto jasné, kolik by nám dali. Naštvala jsem se a řekla, že potřebujeme 300 milionů, jinak zanikne nějaký obor. Celou částku, nebo nic. Pak to okleštili na 220 milionů, pak ještě víc. Upozornila jsem předsedu rozpočtového výboru Michala Krause, že jestli nedají 200 milionů, tak se vypínám, to znamená, že rozpočet by prošel, ale je to špatný signál, když poslanec nehlasuje o nejdůležitějším zákonu země. Viděl, že se nedám zlomit, v očích mu běhaly cifry, až mi odpověděl: Já je prostě nemám. A já na to, dobře, tak sto. Ale pod to nejdu, protože abyste nám dávali almužnu 50 milionů, to ne. To mi za to nestojí, to se vypínám. Slíbil mi je. A bylo to. A když jsem pak při takzvaném porcování medvěda slyšela všechny ty kapličky a hřiště třetí kategorie, na které žádali peníze jednotliví poslanci, miliony při tom jen tekly, říkala jsem si, že jsem neměla ustoupit. Ale nebylo to možné.

Těch 100 milionů je na živou kulturu?

Dvacet milionů z toho je na orchestry a divad­la, ty to potřebují, mají v rozpočtu 17,7 milionů, což je absolutně nedostatečné. Vítězslav Jandák ve výboru přede všemi slíbil, že jim dá navíc 24 milionů, které má už dnes ušetřeny. Takže nakonec budou na loňském rozpočtu, přežijí, ale není to nic moc. A 80 milionů je na živou kulturu. A ještě jedna dobrá věc se v rozpočtu podařila, prošlo navýšení na všechny filmové festivaly asi o 23 milionů (kromě Varů a kromě Zlína, ty dostaly každý 15 milionů). To znamená, že Letní filmová škola, Jihlava a další by se ještě mohly ocitnout v těch 23 milionech.

Nehrozí, že s těmi 80 miliony bude ministr zacházet jako s vlastní rezervou, že je bude rozdělovat sám mimo grantové programy?

Stát se to samozřejmě může. My na ty peníze už nedohlédneme. Ani nechceme. Věříme, že ministr snad chápe, o co nám šlo. Jestli si Vítězslav Jandák troufne to rozdávat, tak nevím. S ohromením a s úzkostí v srdci jsem četla, že už teď z nich sliboval peníze na nějaký ruský festival.

Tři miliony na Ruskou sezonu v ČR, řekl to výjezdu v Moskvě.

Ale to je na nás, abychom křičeli. Ať si ty peníze někde najde, ale ať nesahá na to, co jsme horko těžko dobyli a co je ještě okleštěné. Opravdu 80 milionů není dost. Co literatura, překlady, Česká knižnice? To všechno nedostává ani korunu z rozpočtu. A ještě řekl, že dá něco na památky, což mě rozzuřilo, protože památky mají zvláštní kapitolu, asi 300 milionů, a údajně úspěšně vzniká památkový fond. Na památky nebude nikdy dost. Ale živá kultura klekne. Já jsem panu ministrovi napsala dopis, kde jsem mu znova poblahopřála k našemu společnému úspěchu. Přitom jsem četla zprávu, kde vedoucí jeho oddělení PR píše, že to byl Jandákův úspěch, protože on řekl klubu, jak má hlasovat. To je legrační, už jen ta procedura je u rozpočtu naprosto jiná. Vítězslav Jandák mi ani nepřišel poděkovat nebo poblahopřát. Já to ale nedělám proti němu, dělám to pro kulturu. Není to jeho úspěch, ani peníze, které by mohl rozdávat.

V parlamentu jste letos za kulturu vystupovala vy a Petr Bratský z ODS. To je veškerý potenciál parlamentu ve vztahu ke kultuře?

Asi ano. Ve Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu je nás jedenadvacet. A nikdo nevystoupil. Je pravda, že kulturní výbor každý rok v daném termínu pravidelně protestuje, občas vydá usnesení, že je na kulturu málo. Ale ono se to opravdu musí říct veřejně ve sněmovně.

Lidé od kultury se za dobu, co jste v parlamentu, probudili. Pozorujete změnu v pojímání kultury i u poslanců? Třeba v souvislosti s tím, jak se mění vztah úředníků EU ke kultuře?

Žádnou změnu nevidím. Lámu si s tím hlavu a nechápu, jak je to možné, že peníze na kulturu klesají. Nevím, kde se to bere. Stojí za tím ministerstvo financí, nebo je to politika vlády, která sice má v programu, že je vládou kulturního národa a kulturu podporuje, ale ve skutečnosti dělá pravý opak? Nevím, kde se to rodí, nikdy jsem nezjistila, kdo je ten hlavní škůdce.

Ignorance kultury bude pokračovat?

Když jsme byli u ministra Sobotky, mluvilo se také o střednědobém výhledu. On řekl, že tam pro kulturu něco navýší, já myslela, že třeba 100 milionů, aby něco dostal i film. Ale prý se neví, jestli se to povede. Ve střednědobém výhledu je podpora kultury také pořád snižována a to je vražedné. Tak jsem provedla ještě poslední věc, jako svůj odkaz ve sněmovně, kde končím: při projednávání výhledu jsem vystoupila a znova jsem vyhrožovala, i když to nemám ráda, že výhled nepodpořím. A oni zas řekli Sobotkovi a on zas, že to udělá. Takže když jsem vystoupila s krátkou kritikou střednědobého výhledu, veřejně reagoval a řekl, že to není definitivní a že možná na obranu a kulturu ještě přidají. Teď se ho dá brát za slovo, pokud zůstanou u vlády, tak přece slovo ministra musí být svaté. Víc jsem pro to nemohla udělat.

Ke kulturní politice a politické kultuře patří i zákon o střetu zájmů, o jehož tvrdší verzi jste ve sněmovně usilovala. Lišila se nějak vaše pozice ve sněmovně při prosazování tohoto zákona?

Moc ne. Je to asi můj osud, nastavovat zrcadlo a neselhávat. Vyžaduje velké odhodlání, vystoupit s něčím, s čím tam nikdo nesouhlasí. A s vědomím, že vás přehlasují. Přidala bych k tomu i zákon o veřejných zakázkách. To jsou dva klíčové antikorupční zákony. Když se schválil ten minulý zákon, ukázalo se, že je hodně špatný a že vlastně všechno kryje. Teprve později jsem zjistila, že existuje pan Petr Czasch, který tomu rozumí. S ním a jeho kolegou panem Šoltysem jsme dlouho konzultovali, pochopila jsem, v čem je problém, a připravili jsme pozměňovací návrh v paragrafovém znění. Předložila jsem ho ve sněmovně. Viděla jsem kolem hodně zaražených tváří. Dopadlo to tak, že jsme se sešli s právníky, kteří zákon připravovali, a oni naše návrhy velmi elegantně shodili pod stůl. Řekli, že už je na to pozdě a že jde o moc radikální obrat. Totéž mi pak řekl ministr Martínek. Pokud se ale zákon přijme tak, jak byl původně navržen, bude to hodně zlé. U zákona o střetu zájmů to je podobné. Tam jsem spolupracovala s organizací Oživení. Navrhovali jsme, aby zákonu podléhali například i neuvolnění zastupitelé, prostě všichni, kdo rozhodují o obecních věcech. Návrh je ale pro všechny absolutně nepřijatelný, prý kdo by tam potom šel, kdyby to bylo transparentní?

Letos vám skončí funkční období. Budete kandidovat znovu do parlamentu?

Původně jsem chtěla do parlamentu kandidovat za zelené. Za skupinku Beránka a Patočky, kvůli které jsem vlastně šla do politiky. Představovala jsem si, že budu první politik hodně spojený s občanskými inicia­tivami. Že budeme spolupracovat, že mi budou dávat různé nápady a připomínky a pozměňovací návrhy. Ale to po mém zvolení zahynulo. Zůstala jsem v tom opravdu sama. Ale mám dvě skvělé asistentky, které jsou s tím prostředím spojené.

Proč podle vás spolupráce s nevládními organizacemi zahynula?

Myslím, že všichni trochu přecenili své síly. Je to samozřejmě strašně náročné. Nejsou vybudovány potřebné struktury, schopné zpracovávat zákony. A chce to opravdu velké úsilí.

Dnes už za zelené těžko budu kandidovat a mimochodem mi to ani nikdy nenabídli. Do parlamentu bych mohla jít už jen v dalších pěti lidech. Kdybychom byli skupina, která spolupracuje. Aby třeba u zákona o veřejných zakázkách vystoupili tři další lidé a nebyla bych tak strašně osamocená. Já ale prostě nevidím žádnou takovou skupinu lidí a bez ní se mi to nemůže povést. Proto v následujícím volebním období uvažuji o kandidatuře do Senátu. Kdybych se tam dostala, byla by tam moje nezávislost funkčnější. Navíc bych pro další volby hledala onu skupinu politiků spjatých s občanskými iniciativami, která by fungovala na trochu jiných principech. Je to docela revoluční plán, moc přízně jsem pro něj ale zatím nenašla. Možná, že se to podaří až za ty čtyři roky. V listopadu bych tedy zkusila kandidovat do Senátu. Buď za nějakou maličkou středovou stranu, nebo pokud by se už zrodilo naše hnutí…

Angažovala se jste také v záležitosti ohledně České televize a digitálního vysílání. Můžete se vyjádřit k perspektivě digitalizace a k tomu, jaký ten proces teď vzal obrat?

Myslím, že jde o jeden z nejdůležitějších zákonů, který může pomoct demokracii. Upřímně řečeno o něj ve sněmovně není žádný zájem, protože stávající velcí hráči na trhu chtějí momentální situaci zachovat co nejdéle. Mají totiž monopol. Poslanci na ně slyší a už jednou jim ho dali, to jsem tam ještě nebyla, na sedm­náct let, a tím zadělali na problémy, které máme. Nyní je ve hře opět Miloslav Kučera, který byl podle mě odpovědný za všechny minulé prohry. Je to jeden z klíčových hráčů za ČSSD. Na kandidátku se sice nedostal, ale je hlavním hybatelem tohoto zákona, on chodí na všechna ministerstva, která se zákonem zabývají. Co zpracuje, to za něj ve sněmovně předloží pan Skopal. Dokonce se říká, že má na ministerstvu kultury svůj počítač a adresu a funguje zde jako jakýsi poradce. Vítězslav Jandák to sice popírá, ale na druhé straně s ním jedná.

Kvůli zákonu jsem vystupovala několikrát a našla jsem tam dokonce věcné chyby. Legislativně je to nesmysl a byly tam dokonce chyby v češtině. Nikdo je neopravil. Ve sněmovně už nikdo nic neposlouchá. Já jsem vystoupila s tím, že jsme tam našli takzvaného červa, to je z minulého zákona automaticky převzatá kapitola o převodu signálu šířeného satelitem na digitální vysílání. To by znamenalo, že každý, kdo si někde postaví nějakou boudu a přebírá vysílání, které ani nemá registraci, má právo, aby při digitalizaci dostal nějaký program. Celý proces by tak mohli zahltit lidé, kteří nemají registraci ani nežádají o licenci, prostě by se jim program automaticky musel dát. Nikdo se tím nezabývá. A takových věcí je tam spousta. Samozřejmě, že se objevují nové a nové pozměňovací návrhy ve prospěch stávajících hráčů. Probíhá válka Primy a Novy, takže ti, co jsou pro Primu, nejsou pro Novu, a naopak. Takže už se poslanci nemůžou domluvit vůbec.

Alespoň že už teď ministerstvo kultury a ministerstvo informatiky nebere České televizi multiplex. To bylo jediné, co tam nakonec ministerstvo informatiky vrátilo, ustanovení výhodnější pro ČT a ČRo. Jinak je to úplně stejně špatné jako to, co navrhuje pan Kučera.

Pokud zákon projde, co to vlastně bude znamenat pro Českou televizi?

To nevíme. Česká televize má samozřejmě svůj samostatný zákon, ale záleží na jejím vedení. Já jsem velký obhájce veřejnoprávní televize a rozhlasu jako principu, nikoliv ale těch jednotlivých lidí. Současné vedení se odklonilo od jejich principů. Šlo například o ten neuvěřitelný skandál s vymahačskou firmou pro výběr poplatků. A druhá věc byla, že v tichosti předem souhlasili s odebráním reklamy.

Proč?

Kvůli zvýšení poplatků. Radši se zbavili reklamy, jinak by zvýšení neprošlo. Sešli se kvůli tomu dokonce ředitelé tří televizí a já se ptala, odkdy ředitelé komerčních televizí řídí ČT? Skončilo to tak, že čekali na Paroubka na letišti, když se vracel myslím z Číny. A pan Paroubek dal příkaz, že poslanci ČSSD to odhlasují, když se vezme ČT reklama.
To znamená, že televize zahyne, protože ona z poplatků nebude mít dost na všechno, co má dělat. Chce dělat sportovní program, zpravo­dajství…

My jsme se ptali ČT, z čeho hodlá hradit rozšíření vysílání spojené s digitalizací, a nedostali jsme odpověď. Vy jste nějakou dostala?

Nikdy žádnou. Před poslanci, kterých se báli, tedy ne mě, ale hlavně poslanců ODS, lidé z televize říkali, že všechno spravili a kolik ušetřili. Nikdy neřekli, že ušetřili na výrobě, a když jsem si prohlížela hospodaření, tak jsem si všimla, že sobě jako managementu zvedli platy o 10 milionů. To vše v době, kdy se v televizi nevyrábělo.

A jak hodnotíte výsledek vašeho posledního zápasu o regulaci nájemného?

Žasnu nad tím, jak se lidem povedlo nacpat do hlavy naprostý blud. Všichni vycházejí ze tří základních předpokladů. Za prvé, že lidé, kteří bydlí v regulovaném nájmu, mohou za to, že jiní platí nekřesťanské nájemné. Za druhé, že není důvod, proč by lidé měli bydlet celý život v jednom bytě. A za třetí, že je špatné, když jsou dvojí činže. Nikdo přitom už u nás nepřemýšlí, kdo dává ty nekřesťanské ceny. Dávají je majitelé. Nikdo nemluví o tom, že regulované nájemné je už dnes, alespoň v Praze a ve velkých městech, vyšší než reprodukční. Už dnes se z něj zaplatí opravy. A proč by člověk neměl prožít život ve stabilním prostředí? Stará se o byt, a pokud se sám nechce stěhovat, proč by měl odcházet? To se máme každý týden stěhovat? Vždyť je to strašný zásah do života. Zákon, který prošel sněmovnou, způsobí hoře. Nevychází z nákladů na reprodukci, tedy z principu, aby nájemníci platili za obnovu a ještě zbyl mírný zisk. Vychází ze spekulace. Jakmile zákon začne platit, nikdo si nebude jistý, že bude někde bydlet delší dobu. Dalším problémem zákona je otázka služeb. Dnes si někteří majitelé neuvěřitelně navyšují náklady na služby a vy se nemáte možnost se bránit. Jen soudně. Což mnoho těch nájemníků udělá, nezaplatí a u soudu se ubrání. Zákon to ale mění. Budete muset nejprve zaplatit – a pak se můžete soudně bránit. To bude znamenat naprostou katastrofu. Navíc jsou tam důvody, kdy můžete jít okamžitě na dlažbu. Jeden z nich je porušení dobrých mravů. Co jsou to dobré mravy?