Ve čtvrtek 29. 5. se v Praze demonstrovalo proti devastační kulturní politice města. O rámusu, jenž zastupitelům bral klid na práci, se psalo hodně. O strategiích radnice, které spontánní reakci občanů zákonitě vyvolaly, už méně.
Kolik slušných kroků provedli zástupci 26 tisíc signatářů petice Za Prahu kulturní? Na náš vkus až moc. Pět požadavků petice radní poprvé šmahem zamítli (aniž ji četli), podruhé se jí nezabývali vůbec. Přestože zákon o hlavním městě Praze ukládá požadavky projednat do šedesáti dnů. Dále někteří z nich napsali primátorovi Pavlu Bémovi oficiální dopis a na něj jako odpověď dostali buď úřednickou frázi s razítkem a podpisem Milana Richtera (!) anebo nic. Vystoupením odborníků 24. 4. v jednacím sále radnice málokdo věnoval pozornost. Každý zastupitel hlavního města Prahy dostal do schránky dopis s podrobnými materiály k petici. Výsledkem bylo v drtivé většině opět mlčení. Čili čekání, až se to přežene a unikátní síť pražské nezávislé kultury se konečně rozpadne. Radní pro kulturu Richter na den před demonstrací svolal „kulatý stůl“, kam přizval pouze zástupce divadel, nikoli nezávislé odborníky či představitele jiných oborů. Jednání proběhlo uctivě – a k ničemu.
Mafiánský čtvrtek
Termín demonstrace, kdy občané spontánně převzali iniciativu umělců i odborníků, není náhodný. Ono později přerušené zasedání bylo poslední, na kterém se o petici v zákonné lhůtě ještě mohlo jednat. Příště zastupitelstvo zasedá 19. 6., což je 6 dní po termínu. V médiích zanikl také fakt, že na mafiánský čtvrtek se v jednacím sále přihlásila do rozpravy členka grantové komise Yvona Kreuzmannová, byla však odmítnuta s tím, že petice není na programu jednání. Pak nastal tartas. Radní se v čele s primátorem rozhodli tvářit, že petice neexistuje a že se proti nim bouří hrstka přisprostlých divadelních vyžírek. Petici však podepisují lidé různých povolání a občanskou iniciativu podporují různě zaměřené organizace z celé ČR, ze zahraničí třeba Evropská rada umělců s 250 tisíci členy. O problému se psalo v zahraničních novinách – Le Monde, Tygodnik Powszechny, The Guardian. Rámus je předposlední možnost reakce na aroganci politiků.
Šíření strachu pod povrchem
Radní v průběhu hry na diskusi nechávají jednotlivé organizace tiše „vyhladovět“ tím, že prodlužují dobu konkrétního přísunu peněz už slíbených grantů. Přidělené peníze (dotační i „partnerské“) přicházejí na účty pořadatelů „náhodně“ pozdě – nejhlasitěji protestující scény dostaly peníze až v polovině května. Pražské jaro dostalo definitivní příslib nárokové podpory města až 14 dní po zahájení festivalu, filmový festival Dny evropského filmu až po skončení přehlídky, okleštěný Tanec Praha začal také bez slíbených peněz na účtu. Magistrát tím kromě vynucování si poslušnosti znehodnocuje renomé organizací (a ČR) u zahraničních partnerů a u možných soukromých sponzorů kultury.
Vedle mlčení a zpožďování plateb dochází i k nenápadným radničním atakům. Třeba k dopisu řediteli Národního divadla – těsně před konáním protestního koncertu Za Prahu kulturní u ND –, že hluk hudební produkce nesmí přesáhnout 50 decibelů (standardní hlasitost na ulici, tramvaje vyluzují až 80 dB); pokuta je až dva miliony korun. Přistavené auto hlučnost koncertu skutečně měřilo.
Tak bacha!
Na ND magistrát nemůže, na své příspěvkové organizace ovšem ano. Výběrové řízení na ředitele svých organizací, kterým končí funkční období, nechal Richter vypsat o rok později, než by to udělal každý průměrný manager – u velkých divadelních podniků, které fungují na sezony, se noví ředitelé obvykle připravují na funkci až dva roky, nikoli jeden měsíc. Ředitele vybere komise složená z politiků, nikoli odborníků, a pošle je do divadel, které právě čeká špatně připravená transformace. S pokračováním ředitelek „rebelských“ divadel se evidentně nepočítá, Daniele Šálkové (Divadlo v Dlouhé) a Doubravce Svobodové (Divadlo Na zábradlí) přišel dopis, v němž se s nimi ředitel pražského Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Jan Kněžínek loučí, přeje jim „v dalším pracovním a osobním životě mnoho úspěchů“ a nesmyslně vyžaduje zpracování předávacího protokolu dva měsíce po skončení jejich úvazku.
Radnice dále prohlásila, že ve všech „jejích“ divadlech proběhne audit. Richter uvedl pro Pražský deník, že jeden bude stát 2 miliony korun, tj. celkem 22 milionů. Audity však u těchto divadel už proběhly – před třemi roky až před rokem. Z magistrátu navíc chodí pravidelné finanční kontroly (asi ne náhodou byly ve všech „petičních“ divadlech v dubnu). Těch dvaadvacet milionů za audity by stačilo na záchranu subjektů, které nyní kvůli správě magistrátu končí.
K drobným nátlakům patří vyhrožování radního Richtera aktérům protestů (Ondřeji Hrabovi z divadla Archa či Y. Kreuzmannové) nebo prohlášení předsedy Výboru pro kulturu a volný čas a Grantové komise hl. m. Prahy Ondřeje Pechy, že „ředitelka festivalu Tanec Praha 2008 Mgr. Marta Lajnerová svojí činností nikterak nepřispívá k jakékoli možnosti kladného projednání její žádosti“ – jde o nové logo ohroženého festivalu „Tanec [Praha]“ a otevřený dopis adresovaný P. Bémovi. Patrně příliš slušný protest.
Pražská radnice používá tradiční mocenské prostředky cukru a biče; její „klid na práci“, který demonstranti minulý čtvrtek narušili, je klid na upevňování mocenských pozic. A média, která by si, nebýt pořádného rámusu, zásadního a akutního problému financování kultury téměř nevšimla, nechť přestanou poučovat lidi, aby byli (po)slušnější a normalizovanější, a zabývají se podstatou problému. Občanům v takové situaci nezbývá nic jiného než křik a otevření radničních oken dokořán.
Autoři patří k organizátorům Dnů neklidu.