Zápas o další existenci veřejných služeb a veřejnoprávních institucí v České republice – tak by se dalo charakterizovat nejvýznamnější vnitropolitické dění posledních měsíců. Bráno podle resortů, je to kultura a zdravotnictví. Ani v kultuře, ani ve zdravotnictví není zisk sprostým slovem a umělci i zdravotníci to dobře vědí. Nebezpečím je slepé a absolutní prosazování diktátu trhu. V obou resortech přináší stejné důsledky.
Zdravotnictví si na mediální zájem nemůže stěžovat. Takzvané regulační poplatky jsou největším trhákem prvních novinových stran, komentářů i čtenářských dopisů. Slovní šarvátky o třicetikoruny cloumají politikou, veřejností i Ústavním soudem. Ne že by nebyl důvod. Ony poplatky totiž z valné většiny s regulací nemají nic společného a spravedlivě nastavené také rozhodně nejsou. Ale jde o záležitost lehce odstranitelnou. Z pohledu současných a chystaných změn ve zdravotnictví jsou poplatky prkotina. Zástupný problém, jehož vášnivé rozdmýchávání má umožnit, aby se mezitím potichu a nenápadně uskutečnily změny daleko větší, zásadní a nevratné.
Poplatky lze kdykoliv upravit i zrušit, změnit na opravdu regulační, případně motivační. Prodej zdravotních pojišťoven a převedení fakultních nemocnic a léčebných ústavů na akciové společnosti je krokem, který nelze vzít zpět. Poplatky lidé vnímají jako osobní finanční újmu. Privatizaci pojišťoven ale vidí jako cosi, co se jich netýká. Nebo dokonce jako žádoucí, protože často slyšeli, že za vysoký doplatek u léku mohou pojišťovny, za neproplacení podpůrných vitamínů také, pojišťovny zavinily krátkou ordinační dobu lékaře i dlouhé čekání na operaci, nízké platy i oprýskané fasády nemocnic. Samy si přitom postavily paláce! A tak velké pojistné si přitom strhávají z našeho výdělku!
Většina z toho je smutná pravda, něco jen účelová výmluva. Zdravotní pojišťovny v České republice nikdy nezačaly pořádně fungovat, chovaly se jako distributorky peněz, ne jako pojišťovací ústavy, které mají opečovávat své klienty a pracovat s dlouhodobými vizemi. Částečně jsou na vině platné zákony, částečně neschopnost manažerů. Leccos je třeba ve fungování pojišťoven otočit. Neplatit za léčení, ale za vyléčení. Neplatit tak, aby se uživil každý, kdo chce poskytovat zdravotní péči, ale zajistit péči podle potřeb pojištěnců – v patřičné dostupnosti a kvalitě. Skoncovat s bezdůvodnými obrovskými rozdíly v dostupnosti a nákladnosti péče v jednotlivých regionech atd.
Pojišťovny patří pojištěncům
Je nutné zlepšit fungování pojišťoven. Ale to neznamená, že je třeba z nich udělat akciovky a většinu z nich privatizovat. Udělat ze zdravotních pojišťoven obchodní společnosti znamená vydat je napospas trhu. A to se občanů citelně dotkne. Zdravotní pojišťovny nejsou ani vlády, ani státu, patří pojištěncům. Pojištěncům patří peníze v nich uložené a mají, při zachování principu solidarity, sloužit k úhradě poskytnuté péče. Vláda slibuje, že když pojišťovny prodá, vyplatí získané peníze lidem – prý až dva a půl tisíce na hlavu by to mohlo dělat. A také o většinu příštích zisků by se prý musel soukromý vlastník s pojištěnci dělit. Zkrátka obchod století. Jenže jak pro koho.
Dnes pojišťovny vykazují miliardové finanční přebytky. Správně by měly tyto peníze sloužit k rozšiřování nových léčebných metod a léků, k vytváření rezervy na péči o stárnoucí populaci. V rukou soukromého majitele pojišťoven se tento dnešní přebytek rázem změní na zisk. Na jeho zisk, do kterého nikomu nic není. Bude-li muset dát část klientům pojišťovny, budiž. I ta část, která mu zbude, bude stát za to. Ale hlavně tyto peníze zmizí ze zdravotnictví.
Další zisk lze ve zdravotních pojišťovnách „vygenerovat“ snadno – stačí „optimalizovat péči“. Čili poskytnout tu nejlevnější. Zkrátka ušetřit. Pacient se nedozví, že mohl být léčen lépe. Lékař mu to neřekne, aby se neocitl na dlažbě. Zkušenosti ze Saska, kde podobný model zkoušejí, už byly v českém tisku publikovány a dávají těmto obavám za pravdu. A Slováci by mohli o tlaku a ziscích soukromých pojišťoven natáčet thrillery. Pokud by ani tyto kroky nevedly k dostatečně vysokému zisku, nabízejí se další řešení – třeba ještě zvýšit platby na zdravotní pojištění.
Veřejné zdravotní pojištění je největší hodnotou českého zdravotnictví. Před několika lety k tomuto závěru došla i Světová banka. O tom ale naše současná vláda nemluví. Bodejť by ano, když právě veřejné zdravotní pojištění je teď cílem jejího útoku. Prý jedině tak lze zajistit dostupnou péči a zavést pořádek v resortu. Inu, každá lež je dobrá, zvlášť když se spoléhá na to, že občané se v podstatě problému příliš neorientují. Nebezpečné záměry však objevily zdravotnické odbory, rozpoutaly proti nim vlnu demonstrací a chystají stávku. Postupně se k nim přidávají odboráři z jiných resortů a další lidé – poté, co si uvědomili, že v tomto zdravotnickém protestu nejde ani tak o budoucnost zdravotníků, ale o budoucnost všech občanů – současných i příštích pacientů a jejich rodin. Podobnost se situací umělců není čistě náhodná.
Fakultní akciové nemocnice
Snaha udělat z fakultních nemocnic a léčebných ústavů akciové společnosti je ze stejného soudku. Současný způsob soužití školství (lékařských fakult) a zdravotnictví (fakultních nemocnic) má spoustu problémů. Zamýšlené převedení na akciovky je ale neodstraňuje, naopak nové velmi nebezpečné zakládá. Radikálně se proti němu, kromě již zmíněných odborů, postavili představitelé lékařských fakult, Karlovy univerzity a studenti medicíny. Proti je opozice i někteří koaliční poslanci.
Ministerstvo zdravotnictví zuří a objevilo silové řešení – obejít parlament a fakultní nemocnice na obchodní společnosti převést rozhodnutím vlády podle zákona o privatizaci z počátku devadesátých let. Silné společnosti se spoustou volného kapitálu, které touží po velkém zdravotnickém podnikání, už nejspíš tlačí na své politické spojence a nemohou se dočkat vysněného byznysu. Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek ve slovenských novinách uvedl, že jeho snem je fakultní nemocnice zprivatizovat. Znepokojenou českou veřejnost ale uklidňuje – žádnou privatizaci fakultních nemocnic nechystám. Slibuje, že tato vláda je privatizovat nebude. Tak to máme na dva roky.
Koneckonců známe to z pohádky: jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme. Ano, dnešní reformátoři zdravotnictví se ohřejí a zase půjdou. Možná do některé šikovné (v tomto případě zdravotnické) privátní společnosti, jak u nás bývá zvykem. Možná k čertu. To je skoro jedno. Průšvih bude, jestli stihnou dřív poslat k čertu české veřejné zdravotní pojištění a české zdravotnictví jako veřejnou službu. Jestli jim to občané dovolí.
Autorka je redaktorka Bulletinu odborového svazu zdravotnictví.