Učebnice politického radikalismu

Nakladatelství Portál nedávno vydalo knihu Jana Charváta věnovanou problematice politického extremismu. Jde o pokus uchopit téma co nejšíře, text je tím však zároveň determinován: výhody zvoleného záběru jsou i jeho největšími slabinami.

Jan Charvát ve své knize reflektuje pravicový i levicový extremismus, nabízí se tedy možnost vzájemného srovnání. Práce však nepřináší žádné nové informace. Vše, co se čtenář v knize dočte, najde stejně či lépe zpracované jinde. Pokud by text aspiroval na výzkum, byl by tento fakt selháním. Jedná-li se však o knihu, která by měla být učebnicí (jak ostatně informace na přebalu naznačují), textem shrnujícím a jasně a srozumitelně představujícím současný stav výzkumu extremismu, nemusí být autorem zvolený přístup na újmu.

Pravolevé vidění světa

Jaká tedy kniha je? Úhledná. To slovo čtenáře napadne jako první. Autor se rozhodl vydat se po tradiční cestě, pravolevé ose. Ač zmiňuje i jiné koncepty, které dokonce označuje za vhodnější, nepoužívá je. Zaměření na pravicový a levicový extremismus mu umožňuje vystavět text symetricky. Kapitoly o pravicovém extremismu staví proti pasážím o levicovém, kontrapozice využívá zejména u ideologií levicových, aby zdůraznil jejich odlišné rysy od krajní pravice. Krom popisu využívá srovnávací metody, přičemž se mu daří argumentovat ve prospěch zhusta bagatelizovaného rozdílu mezi levicovým a pravicovým extremismem. To je také jeden z největších přínosů studie. Dalším je čtenářská přístupnost. Jazyk je jednoduchý, struktura přehledná, jednotlivá témata jsou oddělena, a přesto na sebe navazují.

Parafráze zdrojů

Nejvýrazněji zaujme snad technika parafráze zdrojů, kterou autor používá – a to nejen v úvodu, ale i v celé své studii. Na jedné straně je to technika funkční, protože odbourává nutnost citací a poznámek v závěru či pod čarou. Na druhé ale zneklidňující, protože čtenář – pronásledován nejasným pocitem déjà vu – neví, co přesně je přínosem autora a co jen umnou kompilací. Dospěl snad k daným myšlenkám sám, vlastní úvahou? Nechal se volně inspirovat? Četl vůbec to, z čeho vychází? Nepoužil zdroje, které nejsou uvedeny v závěru knihy? A ty, které tam jsou, použil? A kde? To není vědecký text, to je učebnice, ujistí čtenář znovu sám sebe informací z přebalu a přes teorii rychleji, než je zvykem, pokračuje ke stěžejní části publikace.

Tou je trojice kapitol o nacionalismu, antisemitismu a rasismu. Limity zvoleného zobecňujícího přístupu se odrážejí v občasném opakování informací a nešťastně volených formulacích. Příkladem může být tvrzení v jedné ze zmiňovaných kapitol, kde se čtenář dozví, že rasismus je „typ myšlení“, navíc „předpokládající, že lidské vlastnosti jsou rasově podmíněné“. O tom, jestli jsou lidské vlastnosti podmíněné více vlivem prostředí nebo geneticky, se vede debata; o tom, že jsou – taktéž – geneticky podmíněné, však není pochyb. Včetně rasové determinace. Jinak bychom stěží mohli rasy rozeznávat, pokud by neexistovaly znaky – vlastnosti interrasově společné a zároveň odlišující jednu rasu od druhé. Dosud jsem měl za to, že rasismus je názor či soustava názorů hlásající rasovou nadřazenost (nikoliv tedy rozdíly). I informace o tom, že jde o „typ myšlení“, je pro mne tedy nová. Fakt, že antisemitismus je autorem definován jako „specifická forma rasismu“, nevysvětluje jeho poněkud nelogické předřazení kapitole o rasismu a rovněž informace o zákazu smíšených manželství v USA, trvajícím až do šedesátých let, příliš nekorespondují s autorovým názorem zmiňovaným o několik stránek později, totiž že zákaz smíšených manželství v JAR je myšlenkovým odkazem nacismu. Byl tedy zákaz smíšených manželství v USA také inspirován nacismem? Stěží.

Zbývající dvě třetiny knihy je čtenář konfrontován s popisem krajní pravice a levice a jejich komparací. Autor, omezovaný snad prostorem, je honcem ženoucím splašené stádo. Obecná tvrzení a diskutabilní sumarizace nejsou výjimkou. Nejedná se naštěstí o nic zásadního, co by text odsuzovalo k nepoužitelnosti. V knize jsou však bohužel chyby ve faktech. Jejich řada začíná už v úvodu (nenapsal jsem kdysi „Extrémní levici“, ale „Radikální“) a neustává až do konce (IWA používá název International Workers Association, s členstvím ČSAF v ní je to také komplikovanější, než autor načrtává; Piorecký není Petr, ale Viktor atd.). Čtenář by neměl váhat si informace, které z knihy získá, ověřovat, pokud by s nimi chtěl dále pracovat.

Doufá-li však, že četbou knihy získá všestranný úvod do problematiky extremismu, satisfakce se mu bezpochyby dostane.

Autor je politolog.