Nedávné události okolo pražských grantů na kulturu znovu poukázaly na některé dlouhodobé potíže v nastavení kulturně-politického systému, ať už v Praze či jinde v České republice. Jedním ze základních nedostatků je, že u nás neexistuje na státu nezávislé vědecké pracoviště, které by se soustavně a na úrovni srovnatelné s jinými státy Evropské unie věnovalo zkoumání a reflexi kulturní politiky. Je nezbytně nutné, aby takové vzniklo a získalo respekt před politiky, jak je to běžné v zahraničí.
Zadáním pracoviště by měl být základní kulturně-politický výzkum a zároveň výstupy použitelné v reálném politickém životě. Mělo by popularizovat kulturní politiku mezi širší veřejností a stejně tak fundovaně připravovat kvalifikované kandidáty na pozice kulturních radních, kulturních referentů a jiných kulturních pracovníků pro všechny úrovně samosprávy a státní správy. Takováto pracoviště jsou v západoevropských zemích zcela běžná a s nástupem znalostních a kreativních ekonomik, na jejichž prahu stojí také Česká republika, nabývají ještě dále na významu.
Kulturní politika je totiž velmi komplexní a velmi vyhraněná oblast správy věcí veřejných. Pokud ji provádějí osoby bez náležité kvalifikace a erudice, pak nevyhnutelně dochází k plýtvání prostředky z veřejných rozpočtů, v horším případě ke vzniku nenapravitelných kulturních a uměleckých škod. Například takových, jaké opravdu reálně hrozily Praze po zásahu radního Milana Richtera.
Základ je ve vzdělání
Odborná univerzitní centra a později i výzkumné ústavy, mozkové trusty a think-tanky zaměřené na oblast kulturní politiky začaly v západní Evropě vznikat na konci šedesátých let minulého století. Historicky první pracoviště tohoto druhu vzniklo při City University London ve Velké Británii. V návaznosti na uvedené instituce byly postupně otevírány i studijní obory specializované na vzdělávání v kulturní politice, a to ve všech stupních univerzitního studia. Absolventi těchto oborů nyní nacházejí uplatnění v orgánech státní správy i samosprávy se zaměřením na resort kultury, v národních i oblastních grantových agenturách (například Arts Council Great Britain) i jako poradci a kulturně-političtí stratégové v politických stranách. Výzkum kulturní politiky vyprodukoval v celém světě také nesčetné množství odborných, popularizačních i vzdělávacích publikací. V České republice bohužel neexistuje jediná knihovna, která by se soustavně věnovala shromažďování publikací z tohoto oboru, neexistují ani překlady zahraničních textů a rovněž absolutně chybí reflexe zahraničního výzkumu v odborných i společenských periodikách.
Bylo by dobré se v současné situaci, kdy se kulturní politika (bohužel díky minelám pražských radních) stala mediálně zajímavým tématem, využít tento potenciál a postavit se problému čelem: oslovit ministra školství, aby začal neprodleně jednat. V první fázi řešení totiž bude třeba vyslat dostatečný počet adeptů na zahraniční univerzity, aby se zorientovali v současném stavu dané problematiky, aby získali přístup k odborné literatuře a kontakty v mezinárodních oborových strukturách. Z těchto lidí se vyprofilují jak pozdější vědečtí pracovníci, tak pracovníci praktičtějšího zaměření, kteří budou obor otevírat dalším možnostem. Apelujme proto na ministra školství, aby ustavil pracovní skupinu, která do podzimu tohoto roku vypracuje strategický plán pro vznik požadovaného pracoviště. To by pak mohlo začít fungovat do tří až pěti let. Ať kulturní veřejnost v budoucnu již nemusí sahat k silovým řešením a o kulturu na radnicích a odpovědných pracovištích ať se starají lidé, kteří jsou v tomto směru vzdělaní.