Během bouřlivých událostí letošního pražského jara se vynořila řada otázek, jež by si zasloužily podstatnou a dlouhotrvající debatu a jež měly být diskutovány už v uplynulém dvacetiletí. Důsledek zatímní lhostejnosti se projevil v nepřipravenosti divadelníků při střetu s pražským magistrátem a v nedostatku relevantních argumentů.
Co honem odpovědět?
Ukázalo se, že odborná veřejnost – teatrologové, ale rovněž kulturologové a sociologové – nedokáže definovat rozdíl mezi kulturou, kterou je přece rozumné a dobré podporovat, a showbusinessem (kulturním průmyslem, entertainmentem), jenž by se o sebe měl postarat sám. Divadelníci prohlašovali, že nejde jen o dotace nebo o zachování několika pražských divadel. Ale o co přesně šlo, nebyli schopni definovat.
Kdekdo si bral do huby komerční základ Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a odborná veřejnost nebyla schopna argumentovat proti. Osvobozené divadlo lpělo na své umělecké úrovni a bylo divadlem levicovým. Programově hledalo nové umění pro novou (rozuměj sociálně spravedlivou) společnost. Jak to, že divadelníci nechají dnešní politiky a média, aby na V&W bezostyšně plivali? Argumenty typu, že se toto divadlo uživilo samo, vůbec nemají být v roce 2008 vysloveny. Česká teatrologie není schopna definovat radikální proměnu evropské společnosti v posledních osmdesáti letech směrem ke konzumentství a masmedializaci, a tím ani proměnu postavení kultury v ní.
Dalším tématem, které vyplavalo na povrch, je chápání kultury jako veřejné služby. Protestující divadelníci jen těžkopádně upozorňovali na rozdíl mezi ziskovým a neziskovým sektorem. A přitom dělení je z hlediska jiných oborů tak banální. Chce snad někdo po vojákovi nebo policistovi, aby přinášel ekonomický zisk? Nikoliv. Slouží! Proč se tudíž chce, aby vydělávala kultura? Nebo školství a zdravotnictví?
Proč ta topornost?
Transformace české společnosti po roce 1989 byla úzce svázána předně s ekonomickým sektorem. Zcela se vyhnula kulturní politice. Až v průběhu letošního jara se řada divadelníků dozvěděla, že „kulturní politika“ není dokument právně vymahatelný. Patří do typu takzvaných měkkých dokumentů a pro politiky nemusí být závazná. Podobně jako předvolební program. Není možné se na něj spoléhat jako na pilíř fungující demokracie.
Praha je bohaté město. Dokonce tak bohaté, že by si někteří, kteří vidí do městské pokladničky, troufli na pořádání olympijských her. Praha je rovněž velké město. Z toho vyplývá prostý fakt, že se v ní kultura koncentruje. Obvykle se tomu říká kulturní centrum. Každá země trpí touto nemocí. Měřítkem dotování kultury tudíž nemůže být, kolik dává na kulturu takový Beroun, nýbrž Mnichov, Berlín nebo Vídeň.
Je otázka, jak by probíhaly protesty divadelníků, kdyby pro oblast divadla existovala profesní, oborová organizace, která by mohla vyvíjet politický tlak a vstupovat do jednání s politiky jako rovnocenný partner. Divadelníci se stále ještě naivně domnívají, že jim bude naslouchat mafiánský podnikatel. Věří, a já nevím, kde se ta víra bere, v načinčanou demokracii, která tak nějak už je, a proto bude fungovat věčně. Existující organizace (Herecká asociace, Teatrologická společnost) jsou dílčí a ukázalo se, že nejsou schopny adekvátního politického jednání. Zcela zkolabovaly Divadelní noviny, jediný odborný čtrnáctideník, který měl přinášet aktuální informace. Není proto divu, že si primátor dovolil nazvat protestující divadelníky hlasem křičící ulice.
Divadlo bez života, bez politiky
Svou roli sehrála v konfliktu i apolitičnost pražských divadel. Pokud má divadlo, slovy Hamleta, přírodě i své době nastavovat zrcadlo, pak se pražská divadla z valné většiny zřekla celé jedné vrstvy života. V uplynulém dvacetiletí to bylo zrcadlo cudně zahalené závojíčkem, který nás měl ochránit před obrazem nepěkného světa. Není proto divu, že valná část veřejnosti nechápe, co ta divadla vlastně chtějí. Svou tvorbou jsou nezřetelná. Když k tomu přidáme účast mnohých herců (ale i režisérů a dramaturgů) v seriálových blábolech a reklamách a vzápětí účast na protestních akcích proti pražskému magistrátu, je z toho pěkný guláš. Apolitičnost divadel se ale projevuje i v podobné tendenci k bulvarizaci, jakou vidíme u veřejnoprávní ČT. Jak tedy rozlišit mezi divadlem komerčním a divadlem „kulturním“, když se z divadel vytratil jasně formulovaný postoj ke světu?
Vtipně tupě by zněla slova Janka Ledeckého o levicových intelektuálech, kdyby nebyla vysílána televizí Nova. Levicový intelektuál v Česku takřka neexistuje. Skupina v západních demokraciích tradičně levicová setrvává u nás, v důsledku neblahých vzpomínek na komunismus, stále na pravicových pozicích. Je jen otázka času, kdy si ODS tuto část voličů proti sobě poštve a česká přepólovaná společnost se vrátí k evropskému standardu. Po setkání s člověkem typu Milana Richtera začíná i v Česku platit rada, kterou dával tatínek mé belgické kamarádce, když se učila řídit auto: „Vždycky si dávej pozor zprava!“
Autorka se aktivně účastnila protestů Za Prahu kulturní.