Nuda v tajze podle Petry Hůlové

Román Stanice Tajga se vám zprvu bude zdát moc pěkně napsaný. Petra Hůlová umně vrší větu za větou, příběh není plytký a zjevuje se v rafinovaně propojených detailech. Jenže po chvíli se sami sebe budete tázat: jak je tedy ale možné, že je tato kniha příšerně nudná? Začnete číst pozorněji a najdete odpověď: autorku totiž zrazuje, že svůj román postavila na velmi chatrných základech, a všechen svůj talent tak vypotřebovala na zakrytí tohoto faktu.

Mrtví psi nudy

Hůlová se ve svém posledním románu opravdu rozmáchla: časově i prostorově. Příběh se odehrává v průběhu více než půlstoletí, z větší části na Sibiři, z menší v Dánsku. Kniha má víc vypravěčů, žádná postava není hlavní, nicméně vše se točí kolem pobytu a zmizení Dána Hablunda v sibiřské vesnici Charyně v roce 1947. V úvodu je poděkování „Aleně s Enchem za balkon, kde to všechno začalo“. Krátký dík možná prozrazuje víc, než Hůlová chtěla. Představujte si se mnou: mladí intelektuálové sedí na balkoně při sklence vína a tu jeden řekne: Slyšel jsem, jak jeden Dán odjel po druhé světové na Sibiř a už ho nikdy nikdo neviděl. Druhý povídá: To asi skončil v gulagu. A třetí: To je moc banální, třeba ho místní zabili, protože se jim zdál jiný. Čtvrtý: No to už ho rovnou mohli sníst, protože měli hlad. Na balkoně to určitě znělo jako silný nápad, z celé knihy ovšem máte pocit, že jeho promýšlení zřejmě skončilo právě tam. Žádná hlubší reflexe jak a proč už provedena nebyla, takže pozornému čtenáři neujde, že základní motiv není kvůli četným rozporuplným detailům vůbec věrohodný. Zde je zakopán nudy pes prvý.

Autorka si samozřejmě byla vědoma, že onen nápad nestačí na vybudování románu, takže k němu přidala lesbický příběh, postavu mladíka Erskeho, který v současnosti pátrá na Sibiři po osudu svého soukmenovce, nějaké ty úvahy o vlivu sovětského režimu na domorodé kmeny, trochu dobrodružství, popis současného Ruska atd. Pečlivě stanovila, jaký má ta která postava úkol a kde se její osud protne s druhými, vše ovšem bylo podřízeno pointě vymyšlené na balkoně: Dán musí být zkonzumován stůj co stůj. A právě zde je zakopán pes druhý. Hůlovou netrápí, že svého Dána dostane na místo určení příliš lehce (vycestovat na Sibiř je pro něj v podstatě stejně snadné jako přemístit se z Kodaně do Helsinek), a podobně svévolně zachází i s dalšími momenty: kupříkladu když potřebuje, aby Erske objevil Hablundův fotoaparát, nechá ho, aby jej náhodou našel ve vykotlaném stromu uprostřed tajgy (a film je možné vyvolat i po desetiletích). Takových míst je v knize přehršel – stačí jedno z nich kriticky nahlédnout, a celá konstrukce románu se hroutí jako domeček z karet.

Pod kobercem slov

Hůlová to asi tušila, takže se vše snaží schovat pod důkladný koberec slov, čímž jsme u zakopaného psa číslo tři. Konstrukce románu je totiž nejen chatrná, ale unesla by ještě tak novelu, ne však knihu o tři sta třiceti stranách. Autorka zkrátka napsala spoustu slov, která nemají žádné jiné opodstatnění než přitáhnout pozornost k sobě a zakrýt její bezradnost. Kdyby vypustila třeba vše o pozdějším vztahu Hablundovy manželky k jiné ženě, s logikou románu by to ani nehnulo. Hůlová jako by byla fascinovaná možností beletrizovat skutečnost: kupříkladu část příběhu průvodčího Fedorka, putujícího tam a zpět po transsibiřské magistrále, lze číst jako reportáž o současných a minulých poměrech na železnici, která by po „překladu“ do publicistického jazyka mohla vyjít samostatně dejme tomu v Respektu.

Snaha zakrýt onu konstrukci vede ještě ke čtvrtému zakopanému psu. Hůlová se totiž na tento úkol soustředí natolik, že zapomene nechat hlavním hrdinům trochu prostoru k životu. Ne snad že by se nezabývala jejich psychologií; naopak pečlivě ukazuje, proč která postava jedná, jak jedná – jenže i za tím cítíte prvotní konstrukci. A stejně neživotné jsou situace, které mají působit vypjatě. Když lovce v tajze přepadnou vlci a zabijí deset lidí, nebudete mít z textu žádný pocit – stejně tak mohlo být napsáno, že překračovali padlou břízu. Po čase vám proto začne být jedno, jak různé postavy dopadnou: žádná z nich nepřekvapí, žádná není opravdu živá. Jsou vám natolik lhostejné, že jste v závěru románu rádi, že Hablund je konečně připraven k vykuchání. Za takovou porci nudného vyprávění si nic jiného nezasloužil.

Autor je literární recenzent.