Když román dělá elá hop

Způsob, jakým debut Báry Gregorové vznikl, jej do značné míry determinuje. Přitom vlastně jde o převratnou novinku: na začátku totiž byl osobní internetový blog, na kterém Gregorová popisovala své zážitky z Kyrgyzstánu. Blogeři často píší zašifrovaně, s narážkami zřejmými pouze zasvěceným, experimentují s jazykem a častými narážkami na soudobou popkulturu. Ne každému se samozřejmě daří, čteníhodných je opravdu jen pár, ale Gregorová mezi lepší blogery rozhodně patřila (ukázky z jejích textů vyšly v Revue Labyrint 19–20). Když však podlehla pokušení přetavit své webové zápisky do románu, ukázalo se, že způsob psaní, který obstojí v zábavném deníku, delší literární útvar spolehlivě zabije (byť se pokusíte s jistým úspěchem zúročit zkušenosti s překladem Doroty Masłowské).

Sopka zasypaná vlastní lávou

Největším problém románu Kámen – hora – papír je fakt, že jde o jakousi umělou směsku. Gregorová použila část svého blogu a kolem něj dopsala další texty tak, aby vznikl skutečný román (o lásce a hledání sama sebe). Její největší devizou je jazyková suverénnost, proto se s energií až zběsilou vrhla do vytváření novotvarů a slovních hříček, zkoušení dalších jazyků (především polštiny). Tato přednost se ale nakonec ukazuje být slabostí: vidíte ji žonglovat stokrát jinak, ale vlastně pořád stejně.

Nutno přiznat, že Gregorová je opravdovým chrličem nápadů, které se jiným autorům nedostávají. Jenže co z toho, když po třiceti stranách začne – vypůjčíme-li si hlášku z cimrmanovských her – připomínat sopku, co zasypala sama sebe. Různé experimenty brzy přestanete vnímat, ba co hůř, přijdou vám až otravné. Zvlášť když na vás co chvíli pomrkávají různé narážky na filmy, večerníčky, rockové hvězdy a tak podobně: „Štěkám už hezkej neřád dní na jednoho hulvátbeka, chci říct dědu lebedu, teda jája a pája čekaj, vot, a co tu dělájete vy?“ Když vydržíte, najdete jimmy pendreka, čekání na pana Forgota či větu: to si pište, pane hufnágl. Takových hlášek se na internetu válí tuna, jen je přehazovat vidlemi.

Prózy mladých žen

Při pozorném čtení ovšem přijdete na ještě horší zjištění: zhruba třetina obsahu by bez těchto hříček byla úplně jalová. Zvlášť tristní je to u vyprávění jedné z postav – „mankurta číslo pět“ (ano, narážka na hollywoodský film), s jehož identitou si autorka pohrává. Nejenže je jeho „putování“ neúměrně natahováno, aby se mohlo až na tom z vůle autorky správném místě ukázat, že je všechno zřejmě jinak, než si čtenář myslel, ale právě zde se Gregorová opravdu vyžívá v bezdůvodně infantilním žvanění. Takto třeba mankurt navazuje na větu z bible, kdy se ženy ptají, kdo odvalí kámen z Ježíšova hrobu: „kurwaalláh, to by mně taky zajímalo, kdo to udělá, páč teda určitě to budou chtít zadáčo a kdo dneska (kromě mankurtů) maká jen tak, pro forma? Jeden malej kámen sice jaro nedělá, ale co já vim, dokáže nadělat pěknou paseku. a kaši. snídaňovou, rozvařenou.“ V tomto asociativním vršení slov je možné pokračovat donekonečna, aniž by musela mít nějaký skutečný obsah.

Odházíte-li tento balast a jazykové hříčky, zůstane vám v ruce próza mladé ženy, jakých je ovšem v české literatuře nemálo. Skoro bychom mohli mít dojem, že autorky „ženské prózy“ motivy svých knih opisují, včetně pocitů osamocenosti („Opět jsem zůstala sama. […] Opět ve světě, který mne nepřijímá.“) a nedoceněnosti („Opět, již poněkolikáté, jí nasadili opranou vypelichanou kazajku. Krunýř totálního losera.“). A když se k tomu přidá pseudofilozofování („Já vím, že svět pravidel není pro nás, jenže v čem jiném chceš žít? Respektive, v čem jiném nám zbývá žít než ve světě pravidel?“), nezbývá moc prostoru pro to, abychom tento román brali vážně. Je to škoda – jistou hodnotou je ale fakt, že se Gregorová pustila do odvážného experimentu. Jenže co je to z hlediska čtenáře platné, když se autorka textu chce vznést k nebesům jako orel, ale nepozná, že si sama přistřihla perutě.

Autor je literární recenzent.