Nová básnická kniha Violy Fischerové Písečné dítě v maximální možné míře rozkládá interiérovou tísnivost její předcházející sbírky Předkonec. Tu bylo možné chápat jako bilanční svědectví o samotě umírání: její typické úsporné obrazy uzavíraly jedincovu existenciální úzkost do geometricky konstruované sivosti prázdných pokojů a lyrický subjekt jejích básní podnikal zneklidňující obchůzku neutěšenou obrazárnou generačního uvadání. Nová kniha oproti tomu představuje křehkou méličnost erotického citu zrcadleného věčně rozvlněným mořem, křtícím bytost nově zrozenou z písku a hodnou milování, věčné dítě s duší zaplavenou vírou a touhou.
Od smrti k lásce
Syrový obraz smrti artikulovaný šerým stínováním coby úběžník Předkonce a křísící láska nejnovějšího svazečku, vyjádřená milostným vyznáním, sytě barevným a žádostivým, spolu kontrastují jen zdánlivě. Ve skutečnosti se spíše doplňují. Postoj minulé sbírky totiž otevřeně disonoval s defétistickým usebráním těžce nemocných přátel, jež překračoval zdůrazňovanou spiritualitou, vyjadřovanou nejčastěji modlitbou, a otevíral tak možnosti překonání fyzického oslabení. Odvážné přitakání zázraku lásky, neredukovatelnému na výlučnou smyslovost nebo fyzičnost (nesoucí ovšem jejich imaginativní plnost), je stejného rodu. Odolávání pokušení definitivního stanutí proniká rozmluvami s Bohem i s milovanou ženou. Tónuje-li obojí melancholické vzpomínání, není to známka navracení se do prvotního nehybna (reprezentovaného věčnými momentkami), ale významný projev oživení dávné intimity a její souladné vtělení do tepotu nejsoučasnějších vteřin a následující pozvolná asimilace pominulého s nastalým.
Vyrovnávání se s dosavadním životem, neustále se vracející stíny minulého ovšem prostupují přítomnost obou milujících se žen. Poranění osudem jedné z nich nalézá svou ozvěnu v chápavých dlaních té zkušenější. Okamžiky společného štěstí neopouští relativizující dojem dočasnosti, kynoucí z propastí dnů minulých i budoucích. Chvíle osamění přesévají do beztvarého smutku sypký obraz mladé milenky, jejíž odhodlanost současně s křehkostí transformují její fyzickou ženskost do obrazu dítěte, v průběhu celé sbírky porovnávaného
s nešťastnými bezbrannými dětmi dvacátého i jedenadvacátého století, bez ustání ohroženými či přímo vražděnými nemilosrdnou společností.
Ticho, strach a nebezpečí
S Předkoncem sbližuje Písečné dítě i kompozice sbírky. Předcházející kniha připomínala díky básnířčinu soustředěnému rozvrstvení textů do jednotlivých oddílů členitou básnickou skladbu. Nová sbírka již bezesporu takovou celistvou skladbou je. Různost nálad i množství rytmů, citlivě uplatňovaná eufonie i vzácné rýmové a asonanční spony veršů a motivické provázání sousedících básní navozují představu symfonického díla, svazujícího barvitý lyrický deník vybranými leitmotivy. Vedle výše zmíněného tematizovaného poměru k minulosti, samotě a dětství je takovým sjednocujícím prvkem především oslovení.
Dialogicky konstruovaná dikce většiny básní činí ze sbírky jednu rozsáhlou zpěvnou promluvu, naléhavé milostné vyznání. Hlas oslovovaného protějšku, který by se s vyznávajícím se hlasem spojil, zaznívá však jen výjimečně, výhradně reprodukován lyrickým subjektem. Na četné otázky nezaznívají žádné odpovědi a úpěnlivé otazníky reznou v slzavé atmosféře bezdechého ticha, úsměvy probouzejících se smyslů matní v nejhlubším mlčení a pátravá zvolání po vzdálené přítelkyni narážejí na znovu se objevivší zdivo posledních pokojů. Erotická zpověď, vtělující v sebe detaily zažitých událostí, zároveň pozvolna odkrývá svůj druhý, ryze epický pól. Příběh lásky, ohrožované neshovívavým světem, je naznačován prostřednictvím vkrádajících se motivů strachu a nebezpečí.
Monotematičnost přítomné sbírky, vrstvená množstvím drobnějších odstiňovaných námětů, plynule asociovaných jejím hlavním tématem, nezanáší obsah předkládaných veršů na mělčinu jednoznačnosti a doslovnosti. Stejně jako v předchozí sbírce je intimní téma nahlíženo z vícero perspektiv a přesáhnuto v naznačených odstředivých cestách. V minulé sbírce vedly k duchovním otázkám (především tiše pronášeným v dramaticky vykresleném pašijovém kontextu) a v té nové k průzkumům bludištních spletenců civilizace, antagonistické k čistému dětství.
Autor je bohemista.
Viola Fischerová: Písečné dítě. Agite/Fra, Praha 2007, 72 stran.