Když se před šesti lety jeden vietnamský obchodník v Lipsku rozhodl postavit v městské čtvrti Taucha buddhistický chrám, radnice proti tomu nejdříve nic neměla. Slibovala si od svatostánku závan exotiky v jinak dost nezajímavé městské čtvrti a plánovaná dvanáctimetrová socha Buddhy měla dodat místu i atraktivitu pro potenciální turisty. Záměr ovšem narazil u občanů a představitelů různých stran a spolků. „U nás raději ne,“ hřímali zástupci pravicově konzervativní strany Německá sociální unie DSU. Místní evangelický farář Michael Gehre se nechal slyšet, že buddhismus nepochází z regionu, a proto chrám ve městě nemá co dělat. Jak 16. června informoval reportér Sächsiche Zeitung Manfred Schulze, farářův strach pramení nejspíš ze skutečnosti, že dav 400 buddhistů, kteří by chrám podle plánů měli navštěvovat, by zcela zastínil jeho pohříchu pouhých 40 oveček. Nakonec město přece jen stavbu odsouhlasilo, ale musela se přesunout do jiné městské čtvrti. Bude tedy stát na průmyslovém severovýchodě Lipska, mezi skleněnou správní budovou a velkokapacitním skladem. Představitel lipských buddhistů Nonne Tchich Nu Tan Vien se již na otevření velmi těší, ačkoliv je si vědom toho, že bude stavba svatostánku trvat dlouhé roky. Buduje se totiž bez jakékoli státní pomoci, jen z příspěvků věřících. Jedním z těch, kteří mají z povedeného záměru radost, je i pověřenec města Lipsko pro cizince Stephan Gogutschkow. Podle něho chrám Lipsku „sluší“ a ukazuje, že jsou zde buddhisté vítáni.
„Kebule“. Tak nazývají obyvatelé města Chemnitz v Sasku monumentální bronzovou hlavu Karla Marxe. Sedmimetrové dílo sovětského sochaře Lva Kerbela bylo „vysvěceno“ v roce 1971 za přítomnosti čtvrt milionu obyvatel města. Tehdy se ještě Chemnitz jmenoval Karl-Marx-Stadt a měl být výkladní skříní německého socialismu. Marxova busta zůstává dominantou města dodnes. List Dresdner Neueste Nachrichten však přinesl 17. června zprávu o tom, že se skupina studentů a umělců ze saského Schneebergu a rakouského Lince rozhodla, že bude umělecké dílo dále rozvíjet. Okolo bronzové hlavy postavili lešení a ovinuli je plátnem, takže je Marx nyní zvenčí neviditelný. Na schodech, které lemují celé lešení a vedou až ke střeše konstrukce, má být návštěvníkovi umožněno setkat se „s Marxem tváří v tvář“, jak říká jedna z organizátorek projektu, Friederike Hofmannová. Patřičnou atmosféru navodí také CD s Marxovým dílem Kapitál, které bude návštěvníkům jako kulisa stále dokola pouštěno z reproduktorů. Umělci, kteří podle vlastních slov chtějí otevřít „nové perspektivy“, byli v poslední době dost vláčeni lokálními médii. Projekt je prý naprosté plýtvání penězi. Skutečností ovšem je, že ze 120 tisíc eur, které stál, město Chemnitz zaplatilo jen 10 tisíc a zbytek má být pokryt sponzory a vstupným. První problémy s financováním má již „expozice“ za sebou – kvůli nim se nepodařilo objekt otevřít 5. května, tedy ke 190. výročí Marxova narození. Obyvatelé Chemnitz mají ke „svému“ Marxovi ambivalentní vztah. V dobách NDR kolem něj mašírovali vojáci Národní lidové armády a na konci osmdesátých let se pod ním shromažďovali demonstranti proti témuž režimu. Když chtěl ovšem nedávno jeden litevský umělec bustu rozebrat a vystavit ji v Münsteru, vyslovily se tři čtvrtiny obyvatel města proti. Primátorka Barbara Ludwigová couvla a prohlásila, že „kdo chce vidět kebuli, musí přijet do Chemnitz“. Studenti a umělci, kteří poslední projekt vytvořili, rozhodně tvrdí, že jím nechtějí plédovat pro jakoukoliv ideologii. Celá akce je prý zcela politicky neutrální.
List Frankfurter Allgemeine Zeitung se 17. června věnoval aféře spojené se současným šéfem frakce postkomunistické strany Die Linke ve Spolkovém sněmu Gregorem Gysim. Ten působil v dobách NDR mimo jiné jako obhájce známého disidenta Roberta Havemanna. V úřadu Marianne Birthlerové, pověřenkyně pro materiály tajné policie Stasi, byly nalezeny záznamy rozhovorů Gysiho s Havemannem z roku 1976. Tento fakt již zveřejnil týdeník Der Spiegel v roce 2004. Od té doby se táhne spor, zda Gysi jednal z pověření tajné policie, či zda se záznam dostal do jejích archivů náhodou. Úřad pověřenkyně shromažďoval dlouhá léta argumenty pro a proti. Pokud by Gysi byl označen jako agent, v německém žargonu „neoficiální spolupracovník“ IM, měl by problém. Další možností, která před Úřadem stála, byla označit Gysiho jako „osobnost soudobých dějin“, což by znamenalo zprostit jej podezření ze spolupráce a navíc automatickou povinnost pro Úřad informovat Gysiho vždy, když by do jeho „aktů“ chtěl někdo nahlédnout. To ovšem neznamená, že by materiály nemohly být zveřejněny, jak to udělal Der Spiegel. V pondělí 16. června byl Gysi, pravděpodobně definitivně, rozhodnutím Úřadu zařazen do kategorie „osobnost soudobých dějin“, ačkoliv mnozí dosud zveřejněné dokumenty stále považují za jednoznačný důkaz Gysiho spolupráce se Stasi.
Gysi ovšem tvrdí, že4nikdy neměl zapotřebí se Stasi spolupracovat. S Ústředním výborem německé komunistické strany SED jednal podle svých vlastních slov vždy jen v zájmu svého mandanta Havemanna.
Za veřejnou kritiku německé armády Bundeswehru bylo zahájeno správní řízení proti důstojníkovi Jürgenu Rosemu. Skončilo uložením pokuty ve výši 3 tisíce eur. O případu informoval 16. června Der Spiegel. Podle Bundeswehru se Rose provinil proti „povinnosti být zdrženlivým“, „povinnosti mlčenlivosti“ a „povinnosti věrné služby“. Rose, člen sdružení Darmstadský signál, se těchto skutků měl dopustit tím, že kritizoval extrémně pravicové tendence v armádě a jednotky speciálních sil označil za „kloaku“. Již dříve byl ovšem Rose za svou kritiku armády ohrožován samotnými vojáky z povolání. V e-mailu, který dostal od jednoho z důstojníků speciálních sil, je Rose označen za „vnitřního nepřítele“, kterého je nutno „zničit“: „Jste pozorován, ale nikoliv impotentními instrumentalizovanými vojáky, nýbrž důstojníky nové generace, kteří budou jednat ve chvíli, kdy to bude nutné.“ Za tento mail dostal jeho autor pouhé napomenutí. Expert Strany zelených ve věcech obrany Winfried Nachtwei označil průběh celého případu za nepřijatelný. Ačkoliv je podle něj Roseho kritika armády přehnaná, nelze ji potrestat přísněji než verbálně vyjádřenou vyhrůžku, nesoucí protiústavní a z hlediska trestního práva stíhatelný obsah.