Charles Burns
Černá díra
Přeložil Richard Podaný
BB art 2008, 368 s.
Rozsáhlý grafický román vznikal dlouhých deset let a na první pohled zaujme propracovanou černobílou kresbou, která dýchá smutkem a nudou vykreslených postav amerických středoškoláků. Burns zde ztvárnil hrůzu, kterou v leckterém z nás vyvolávala střední škola, v tomto případě hrůzu dvojnásobnou, neb jde o školu v americkém maloměstě. V díře, která kvůli nevysvětlitelné chorobě, jež postihuje místní mládež, získala černé zabarvení. Komiks je to děsivý od prvních stran a ukazuje, že tělesné znetvoření na nás prostě funguje tak nějak bez rozdílu a nutí nás odvracet oči. Jenže pro Burnse je tajemný mor puberťáků, který se přenáší pohlavním stykem, jen obezličkou, díky níž se mu daří nudu, odcizenost a vyprázdněnost dospívání kdesi v Americe dotáhnout do extrému. Až běhá mráz po zádech. Jenže ona je to zároveň i největší slabina knihy. O chorobě se krom příznaků nedozvíme vlastně nic a její použití zdá se být tedy ryze účelové přesně ve stylu: čemu nerozumíš, toho se i bojíš. Pokud by se Burnsovi podařilo napsat polovičně děsivý a studený příběh, aniž by si vypomohl tímto z podstaty iracionálním prvkem, byla by to jistě lepší kniha. Vždyť dospívání může být strašné i bez znetvořeného obličeje či druhých úst na krku.
Lukáš Rychetský
Roman Szpuk
Chrámová studně
Ilustroval Dobroslav Szpuk
Stehlík 2008, 111 s.
Je to hutné, je to husté – mnoho jasů, nocí, třpytů a stínů, hladin pravěkých moří, která zjitra mlha v dolech bouří – nefritové přítmí rozžíhá se dvojhvězdou a list klesá, aby se již nikdy nepozdvihl… Roman Szpuk v masitém bedekru krajinářské poezie z náhorních plání a hvozdů pokračuje v popisu tvářnosti Země od mytických dob k současnosti, jak se dějí v okamžiku života; čtenář se bezděky sune ke tlumoku, aby zas vyrazil na čundr; je zřejmo, že Szpukův zájem o haiku přináší zjevné výsledky na poli poetickém (řečeno mluvou národohospodářskou); vydal se na křivolakou stezku. Draci mračen se svíjejí nad hladinkou čaje ve sklenici – i takový malý vesmír, podobný Morgensternovým sochám z duchen, v sobě nese matérii snu a poetického sdělení v jeho umělosti: přirozené umění neexistuje. O koncepci sbírky Chrámová studna lze říci pouze: je vtištěna v každé básnické skladbě, autor jí dává jednotu svou existencí; básně jsou opatřeny datací, někdy i legendou tak, že celek působí jednolitostí krystalu i s jeho historií a varem oblak zároveň. S J. H. Krchovským a I. Wernischem jistě patří k vrcholným zjevům současné české poesie – jak aktualizací barokních forem, rýmováním, tak soustředěním na jednolitost výrazu a tématu; akceptuje i světové formy (haiku, v oktetech inspirace tanka): počtení i pro básníky.
Vít Kremlička
Christian Morgenstern
Estetická lasička
Přeložil Josef Hiršal
Dokořán 2008, 76 s.
Výbor obsahuje texty ze sbírek Šibeniční písně, Palma Kužel a Šlasi v upraveném znění, jež bylo otištěno v knize Beránek měsíc, v původním skvělém překladu Josefa Hiršala. Jak známo, pro Morgensternovu poezii jsou charakteristické dvě zcela odlišné polohy uměleckého projevu; vedle proudu konvenční sebereflexivní poezie je to především groteskní lyrika, poprvé předvedená ve sbírce Šibeniční písně. Předkládaný výbor obsahuje průřez Moregensternovou žertovnou poezií, založenou na jazykových variacích se stálým důrazem na zvukovou stránku slova. Básník, zkoumající jazyk ve stavu zrodu, naplno pracuje s mnohovýznamností slov a se zaměňováním hlásek, čímž zdařile narušuje konvenční vnímání jazykového pojmenování. Původní význam slov je v básních často vyprázdněn a bývá nahrazen významem mnohdy zcela protichůdným. Taková jazyková variace neposkytuje žádný prostor pro mimetickou nápodobu, nýbrž vytváří vlastní reálný, tedy surreálný prostor skutečnosti bez pravidel a konvencí. Pro všechny tyto důvody jsou Morgensternovy básně považovány za jeden z hlavních inspiračních proudů dadaismu, surrealismu a rovněž absurdního dramatu. Básně, v nichž se „perfektum s imperfektum zpili sektem“ a „plusquamperfektum a futurum exaktum jen mrkali k těm faktům“ svou bizarností a jazykovou invencí nepřestávají překvapovat; nejenom z tohoto důvodu stojí za stálé připomínání i v dnešní postsurreální realitě.
Zuzana Malá
Sebastian Faulks
Peklo pro zvané
Přeložil Ivan Němeček
XYZ 2008, 276 s.
Britský spisovatel po více než třiceti letech křísí Jamese Bonda coby postavu literární. Už na obálce knihy je jasně avizováno, že se vše odehraje přesně podle not Iana Fleminga a obsah to jen potvrzuje. V současné době přesycené konspiračními a pokud možno co nejdynamičtěji napsanými thrillery působí tohle rozvláčné šedesátkové retro málem jako zjevení, nicméně fanoušci starých časů agenta 007 se budou cítit bezpečně doma. Faulks použil vše, co mu Bondovy kořeny nabídly a v knize oživil většinu klasických atributů Flemingových románů, stejně jako liberální i napjatou atmosféru let šedesátých. Navrch okrajově připojil aktuální a přesahová témata jako drogy či problém přistěhovalectví, důkladně protřepal a bez míchání vystřihl koktejl, který se skutečně výborně čte a navíc doplňuje mytologii agenta 007 o další napínavé dobrodružství. Pokud kniha v něčem pokulhává, tak je to krom nakladatelského ošetření především rovina postav, ve které se Faulks pokusil více pracovat s psychologií, ale při vší snaze román zůstává u dvojrozměrnosti a osvědčených schémat. Těžko ale autorovi vyčítat, že ve „své flemmingovce“ zůstal věrným všem atributům bondovského univerza a pouze je přeskládal do nového příběhu. Navíc když tak učinil s citem, autorskou dovedností a v retro stylu nakažlivě anachronickém.
Vítek Schmarc
Garth Ennis, Clayton Crain
Ghost Rider – Cesta do zatracení
Přeložili Marek Barányi a Roman Bílek
BB art, Crew 2008, 134 s.
V loňském roce měl celosvětovou premiéru snímek Ghost Rider. Nic víc za (opožděným) vydáním tohoto komiksu nehledejme. Ennisův scénář je slabounký, Crainova počítačová kresba o poznání zajímavější. Alespoň na první pohled. Ale k příběhu. S ním si Ennis asi hlavu příliš nelámal. Motorkáře s hořící hlavou nechal vystoupit z pekla, k čemuž mu dopomohli „hodní“ andělé (to by snad ani nebyl Ennis, aby se v jeho scénáři neobjevilo nějaké zprzněné biblické téma), protivníkem mu má být jakýsi pekelník, vyvolaný zapšklým naftařem. Cestu mu však zkříží další zmocněnec pekla a sadistická velvyslankyně andělů. Jazyk překladu drhne podobně jako scénář, některé pasáže nutno číst několikrát. Vrcholný souboj je zcela nesrozumitelný: netušíme, jak Ghost Rider pekelníka zdolá, ani jakou vlastně hraje v celém příběhu roli. A ke kresbě: počítač Crainovi umožnil obrázky připomínající olejová plátna různě rozmazávat, všude na nás pomrkávají plamínky, prostě je to efektně nablýskané, po chvíli však začne vadit určitá mechaničnost kresby. Prostě si spíše než jako v komiksu připadáte jako v počítačové hře. Ve všech těch efektech zaniká lidskost a čtenář pociťuje odtažitý chlad. Ghost Rider těžko uspokojí nároky fanoušků Gartha Ennise (na to je málo brutální a sprostý) a zřejmě i kohokoliv jiného. Cílovou skupinou tak mohou být snad jen ti, kterým učaroval zmíněný film.
Jiří G. Růžička
Souvislosti 1/2008
První letošní Souvislosti otevírá aktuální stať o ideálním kritikovi, jednotce pomyslné, ale inspirativní, amerického literárního vědce S. E. Hymana; kritické téma pokračuje Zizlerovou statí o sebraných spisech Bedřicha Fučíka a navnazuje čtenáře na závěrečný oddíl recenzí. Rozhovor tyto Souvislosti přinášejí s Pavlem Kolmačkou; rozmlouvá se o jeho životě, cestě k literatuře a prvním románu Stopy za obzor. Blok se věnuje málo známému spisovateli Josefu Kocourkovi (uvádí Jaromír Typlt). Můžeme říci, že jádro tohoto čísla leží ve dvou místech: oddílu o knihovnách a v oddíle beletrie. Knihovnická pasáž počíná anketou mezi architekty o knihovnách z pohledu prostorového řešení a o knihovnách v dnešním světě; přináší rozhovor s Věrou Vohlídalovou o Krajské vědecké knihovně v Liberci a s architekty o českých i zahraničních knihovnách (Lešek, Mitášová), jejich výstavbě a fungování, koláž Jaromíra Typlta, reportáže o knihovnách v Rusku (Machoninová, Bzonková) a v Německu (kostnická univerzitní knihovna) a konečně fejeton P. Ruta. Skutečně bohatý je oddíl literatury: prezentují se spíše neznámí autoři, čtenář zde najde široké žánrové rozpětí, poezii (Řehák, Shanfeldová, Voda) i prózu (Honza, Svozil); výtečným experimentálním textem přispěl A. Mareš.
Pavel Šidák
Doeschka Meijsing
Over de liefde
Querido 2008, 237 s.
V posledních měsících vzbudil v Nizozemsku pozornost román Doeschky Meijsingové s lakonickým názvem O lásce. Je to příběh zklamané lásky vyprávěný stárnoucí lesbickou ženou, jejíž o čtrnáct let mladší partnerka Jula se náhle zamiluje do ještě staršího, ženatého muže. Vypravěčka Philippa van der Steurová se snaží rozebrat své pocity a tak trochu v dantovském duchu („není větších bolů, než v čase bídy myslit na své štěstí“) odbočuje k dávným veselým příhodám se známými z okruhu amsterodamských intelektuálů a bohémů i k šťastným dobám předchozích milostných vztahů. Mnohá vzpomínka však ústí v konstatování, že protagonisté už nejsou mezi živými. Zájem čtenářů umocňuje skutečnost, že autorka tu zpracovává svůj vlastní poměr se známou publicistkou a také popisované prostředí budí zvědavost a touhu po odhalení skutečných osob, které se skrývají za literárními postavami. Autorka ale neměla v úmyslu dát průchod své touze po odvetě. Její kniha je spíš esej, který zkoumá obecně známé stavy: lásku, zklamání a z něj vyplývající pocit zrady a studu, když se ukáže, že o novém vztahu už dávno vědělo celé okolí, ale nikdo nenašel odvahu o něm podváděné říct. Zvláštní prvek tu tvoří fakt, že Jula vymění lesbický vztah za heterosexuální poměr. Přestože v těchto kruzích předsudky k homosexualitě nehrají roli, vnímá hrdinka v okolí náznak úlevy: žena se vrátila k muži, tak jak to má být.
Magda de Bruin-Hüblová
V. V. Tomek
Ze zášeří českých hradů
Volvox Globator 2007, 162 s.
Dříve, než se V. V. Tomek stal uznávaným historikem, působil mj. také jako vychovatel a domácí učitel v rodině P. J. Šafaříka anebo u Františka Palackého. Bylo by zajímavé vědět, zdali k výchově či výuce používal také příběhy o českých hradech, zříceninách a jim podobných, hrůzu nahánějících místech. Na čtenáře z nich ještě dnes dýchne skutečné zášeří, temný stín minulosti, jenž obestírá byvší tajemné hrady. Ve většině případů zde dnes nalezneme leda tak zbytky hradních stěn, ale rozvaliny památných Příběnic nebo Landšperka nám mohou být ukazatelem k Tomkovým příběhům o začarovaných pecnech chleba anebo o průvodu kvílících jeptišek. Na mnoha místech dnes stojí hrad nebo zámek, kam kdysi kdosi možná ukryl poklad, kde se dluhy řešily vruby do dřeva anebo kde budoucnost odvisela od souboje s ďáblem. Nechybí ani některé z příběhů známějších, jako například pověst o věžích Baba a Panna hradu Trosky. Obsáhlejší celek pak tvoří pověsti týkající se Karlštejna – ať už jde o zvony, ďábla číhajícího na pocestné, spanilou převoznici, slepého Beneše, krvavý hodokvas, ohnivé sudy nebo zjevení ovčáka s beranem, který je ve skutečnosti obrovským vepřem v ovčím rounu. Dojde také na bílou paní, která se zjevuje u studně jako bílá mlha, usedá na roubení a usedavě pláče. A pochopitelně četné únosy, bludné rytíře, děsivé rokle a černé myslivce, bez kterých by naše minulost pravděpodobně nebyla úplná.
Magdalena Wagnerová
Zdeňka Hledíková
Arnošt z Pardubic – arcibiskup, zakladatel, rádce
Vyšehrad 2008, 349 s.
Monografie přední české historičky, znalkyně pozdně středověké církevní správy a vynikající archivářky Zdeňky Hledíkové je věnována v rámci edice Velké postavy českých dějin osobě evropských rozměrů, učenci, intelektuálovi a prvnímu českému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic. Kniha nepřináší ani převratně nová fakta, ani zcela nová interpretační východiska, nicméně její cena spočívá v širokém spektru souvislostí, do nichž je vyprávěcí a interpretační historiografický diskurs o osobě a době Arnošta z Pardubic zasazen. Široká historická a archivářská erudice umožnila autorce podat plastický obraz o době, kdy země Koruny české hrály v zápasech o duchovní, politický a sociální profil Evropy skutečně důležitou roli. Za šťastnou autorskou strategii lze pokládat i kombinaci odborně vysoce fundovaného textu a narativně bohatého jazyka, jímž autorka prostředkuje dnes obtížně pochopitelný svět pozdně středověkého člověka svým českým současníkům. Této snaze vychází vstříc nejen řada didakticky míněných vysvětlení v textu, ale i heslář, umožňující pochopit řadu výrazů, s nimiž kniha zachází, i laickému čtenáři. Jedinou problematickou stránkou publikace je kvalita obrazového doprovodu, nikoli co do výběru, ale co do reprodukční jakosti. Zejména černobílé fotografie si rozhodně zasloužily pečlivější polygrafické zpracování.
Michal Janata
Václav Veber
Osudové únorové dny
Nakladatelství Lidové noviny 2008, 426 s.
Šedesáté výročí Vítězného února přineslo na trh přehledovou publikaci, která sice nepředstavuje žádná nová ani převratná fakta, to jí však neubírá na záslužnosti. Kniha je faktograficky přesná, byť někdy čtenáře zahlcuje až přílišnými detaily. Autor poněkud podceňuje hospodářské a sociální aspekty transformace (1945–1948), o to více klade akcent na témata politická, především konfliktní linie mezi komunisty a nekomunistickými stranami, kterých od počátku roku 1947 kvapem přibývalo. Jako znalec moderních sovětských dějin přináší autor exkurz o zvláštních vztazích ČSR a SSSR a vliv Sovětů se line celou knihou. Pro Vebera je příznačné poměrně příkré hodnocení tehdejších politických elit, neváhá hovořit o „kolektivní sebevraždě“ a „bídě chování politických představitelů československé veřejnosti“. Na některých místech knihy se bez opory spolehlivých pramenů pouští do dedukcí, které ovšem nejsou od věci (zvláště soudy o možných motivacích těžko pochopitelného jednání Jana Masaryka). Hodnocení tzv. Třetí republiky je zřejmé: mrtvě narozené dítě, konglomerát rozdělení světa a domácích iluzí nekomunistických předních intelektuálů o uskutečnitelnosti socializující demokracie. Z primárních pramenů užívá autor rozsáhle publikované memoáry a jiné ego-dokumenty, archivy jen ojediněle. Autor píše čtivě a jeho výklad nepostrádá dramatičnost.
Jakub Rákosník