Recept, jak z „divadelní“ krize ven, prozradil Petru Vizinovi v rozhovoru pro Hospodářské noviny v pondělí 30. června Václav Ševčík (ten od Evy). „Nejpopulárnější dvojice“ Eva a Vašek chystá k dvaceti letům společné práce sérii koncertů pod Řípem a neorganizuje je nikdo jiný než Petr Novotný, zodpovědný již za nedvědovský koncert na Strahově. Novotný si, podle Vaška, „zaslouží obdiv a mohl by přednášet divadlům, jak mají ekonomiku dělat a co hrát, aby stále neplakali o peníze a dotace.“ A jak a co tedy hrát? Hudebníci prý zapomínají na to, co je jejich poslání. „My neříkáme lidem, co budeme hrát, říkají to oni nám. (…) My to zahrajeme a ten člověk řekne: Děkuju, Vašíčku, toto už mně nikdo čtyřicet roků nezahrál. (…) To je celé umění. Vždycky říkám: Zajděte si do bazaru, kupte si harmoniku a budete mít narvané sokolovny.“ Pan Ševčík asi netuší, že existují i jiné umělecké provozy než sokolovny, kde se jeho furiantské chlapství může tak zdárně rozvíjet. Škoda, že Sokolská obec už má zaregistrovaný název, kulturní odbory mnohých radnic a magistrátů by mohly směle aspirovat na přejmenování.
Petr Ferenc
Summit Africké unie býval vždy setkáním klubu diktátorů (s malými výjimkami zástupců Senegalu a Botswany), kteří se „demokratickým“ konsensem pokoušeli udržet status quo. Před posledním zasedáním v Egyptě pak vyvstávala otázka, zda nemohou nové demokracie vzniklé na troskách občanské války (Sierra Leone a Libérie), „skorodemokracie“ s nedávnou zkušeností s politickým násilím (Nigérie, Keňa) a Jihoafrická republika přivodit na tomto setkání revoluční změnu a jasně se postavit proti quasivolbám v Zimbabwe, které pro sebe násilím rozhodl dosavadní vládce Robert Mugabe. Unie sice nakonec vyzvala k vytvoření vlády národní jednoty nebo k novým volbám, neoznačila však ty minulé za nelegitimní a ani se nezmínila o možných sankcích. Podpořila také zprostředkování za pomoci jihoafrického prezidenta Mbekiho, jehož působení je však již po řadu měsíců bezvýsledné. Sankce teď USA navrhují Radě bezpečnosti OSN a vyhrožuje jimi i Evropská unie. Zásadní efekt se ale od těchto kroků nedá očekávat. Stejně jako od chvályhodných rozhodnutí jednotlivých západních firem, že zemi přestanou dodávat papír na tisk bankovek (německý Giesecke und Devrient) nebo nakupovat zeleninu (Tesco). Diktátoři v Africe stále vítězí.
Filip Pospíšil
Jávský rasismus je pověstný. Neprojevil se jen protičínskými masakry během vojenského převratu v druhé polovině 60. let, ale lze mu do jisté míry přičíst i vinu za 200 tisíc zavražděných na Východním Timoru a asi 120 tisíc na Papui. S rasismem však nemusíte přijít do styku jen na periférii indonézské říše. Vloni byl v Jakartě odsouzen nigerijský občan k trestu smrti za pašování drog. Soudu jako důkaz stačil fakt, že byl černé pleti. Před popravou Afričana nakonec zachránilo jen přiznání majitele domu. Do potíží se může dostat i Evropan. Pokud se vydá do úzkých uliček města, mohou si na něj desítky dospělých a dětí ukazovat prstem a pokřikovat Bule!, což je hanlivý výraz pro osoby bílé pleti. V červnu jsem se vydal na představení rotterdamského baletu Dance Works. Omítka jediného divadla ve městě vybudovaného během holandské koloniální správy opadala, smutný křišťálový lustr zdobily rudé a bílé mašličky z umělé hmoty. Dáma po mé pravici si začala stříhat nehty. Před koncertem na jevišti vystoupil starosta Rotterdamu, doprovázený vládní úřednicí Aurorou Tamburan. „Bůh je velký,“ prohlásila paní Aurora a pak dodala: „Vidím, že je tu v sále plno Bule! My tu cizincům říkáme BULE!“ Měl to být vtip.
André Vltchek
V pražském Domě U Kamenného zvonu na 6. bienále mladého umění mladí umělci snad až příliš zasloužile vzpomínají na úspěšné (píše se v doprovodných materiálech) 5. bienále. Budiž, nevyžaduji pokaždé nápor energie a úporné hledání, zvlášť, když přehlídka je letos „svěřena“ stejnému kurátorovi. Autoři se zkrátka opakují. Kateřina Šedá vystavuje projekt částečně představený už v Berlíně a nevybočující z dosavadní metody vlídné sousedské či rodinné manipulace; sama říká, že „není třeba hledat nové obsahy“. Minimalista Jaroslav Šerých je též spokojen, a proto „nedělá nic jiného“, což zde dokazuje. Podobně zaseknutý je Jakub Hošek v komiksových ornamentech. Svůj posun od minulé přehlídky výtvarníci komentují ve videodokumentaci Ivana Svobody – k vidění v chodbě u šaten. Při jejím sledování ale překážíte ostatním, nevíte, jak dlouho film trvá (dlouho, a sednout si není kam), nelze přetáčet mezi autory a sluchátka jsou jenom jedna. Takže vaše informace je nakonec náhodná a vzhledem ke svému reklamnímu rámu (zvětšené recenze 5. bienále) vyzní spíš jako doplněk k oslavě starých dob a kurátora. Škoda. Nevynechejte však animovaný film Josefa Bolfa. Ten se rozhodně dál posunul.
Marián Kropucha