Nikoli překvapivě velkou část stránek ruských periodik zabíralo zpravodajství z fotbalového mistrovství Evropy. Obtížně uvěřitelný postup ruského teamu pod vedením holandského trenéra Hiddinka do semifinále vyprovokoval celou řadu autorů, kteří normálně o sportu nepíší, k často pozoruhodným reflexím. Přední novinář deníku Kommersant Andrej Kolesnikov, který dlouhá léta pracoval v kremelském poolu a publikoval tři knihy o Vladimiru Putinovi, také neodolal a odjel do Vídně sledovat utkání o finále se Španělskem. Jak sportovně založení čtenáři vědí, místo euforie z historického postupu na něj čekala beznaděj a prohra 3:0. Podle kolegů z redakce bylo jeho zklamání takové, že ho museli dlouho přemlouvat k sepsání reportáže. Nakonec byli ale úspěšní a tak si ji všichni mohli v deníku Kommersant 28. června přečíst. „Vídeň brázdily vozy s červeno-modro-bílými vlajkami ve stejném počtu, jako jich bylo po vítězství nad Holanďany v centru Moskvy. (Takové množství našich vlajek tu, myslím, nebylo, ani když Vídeň osvobozovali v roce 1945). Všechno to tak pozdvihovalo náladu, všude okolo samé rozzářené tváře (fakt jsme nic nepili), že ani já ani oni jsme si nepřipouštěli, že by se s námi se všemi mohlo něco stát.“ Na stadionu za Kolesnikovem a jeho přáteli seděli veteráni sovětského fotbalu, kteří se obávali, že hráči, na které se nyní valily nabídky z předních evropských klubů, se nedokáží soustředit. „Lidé za našimi zády se báli všeho – a měli pravdu. Protože to, co jsme uviděli na hřišti, nenahánělo strach, ale skutečnou hrůzu. Po deseti minutách po poli chodilo sovětské družstvo. Chtělo se mi plakat, protože jsem pochopil: tohle je konec. Díval jsem se na lidi kolem sebe. Na jejich tvářích zůstal výraz dětské uraženosti – za co? Co jsme těm 11 hráčům udělali? Proč nehrajou? Vždyť ještě před pár dny ukazovali, že hrát umí?“ Po zápase se Kolesnikov odebral do jedné z vídeňských pivnic. „Mladý Fin k nám přišel s lahví vodky a s provinilým úsměvem nám nalil do kelímků od pepsi. Nejvíc se divil, že jsme se ani nedotkli obsahu. Nejspíše tehdy pochopil hloubku naší tragédie, přikývnul a odešel.“
Redaktor časopisu Expert Ivan Davydov psal svůj text o dva dny později, a tudíž se pokusil o mnohem objektivnější pohled. Především chválil rozhodnutí ruské fotbalové federace nabídnout místo zahraničnímu trenérovi a jmenovitě Guusu Hiddinkovi. „Není moc jasné, proč federace tak dlouho váhala pozvat zahraničního trenéra. Ale je jasné, proč vybrala zrovna Hiddinka. Holanďan ukázal, že je schopen naučit průměrné mužstvo solidně zahrát na mistrovství. Krom toho Hiddink má štěstí. A celý národ byl již natolik zoufalý z výsledků mužstva, že bylo potřeba doufat jen v zázrak.“ Ruský fotbalový fanoušek skutečně nebyl svými fotbalisty zrovna hýčkán. Vyrostly generace, které si již nepamatovaly úspěch roku 1988, o triumfech let šdesátých nemluvě. „Láska k fotbalu v Rusku získala příchuť masochismu. A podporovala lásku k aritmetice: pokaždé bylo potřeba složitých výpočtů, kdo musí s kým v jiných skupinách prohrát, aby v případě, že se naše nešťastné mužstvo nějakým zázrakem vzchopí a porazí například Kamerun, mohlo někam postoupit. Kamkoli.“ Ivan Davydov dál popisuje obtížnou cestu družstva kvalifikací, kdy po výhře nad Angličany Rusové podlehli Izraeli a museli tak doufat, že Chorvaté, kteří si již postup zajistili, porazí Angličany na jejich půdě ve Wembley. Ale jak již bylo řečeno, Hiddink nosí štěstí. Chorvaté to dokázali. Po prvním zápase na šampionátu, kdy Rusové podlehli Španělům 4:1: „Naši vypadali jako partička, která si po pár pivech šla začutat. A nenáviděli jsme je. Naše láska bleskově přechází do nenávisti. Každou jejich chybu, každé pozápasové interview rozpitváváme se zvláštní zlobou. Jak když si dítě strhává strupy. Masochismus, už jsem vám to říkal,“ komentoval Davydov. Pak ale přišel zápas se Švédskem a postup ze skupiny, kdy ruští fotbalisté překvapovali rychlostí, technikou a především vůlí po vítězství. Následoval čtvrtfinálový zápas s Holandskem, po kterém do ulic Moskvy podle údajů policie vyšlo přes půl milionu lidí. Co bylo nejdůležitější, výhra byla zcela zasloužená. Rusové přehráli své soupeře ve všech parametrech. Španělsko se ale znovu ukázalo nad ruské síly. „Skoro třicet let sleduji fotbal. Viděl jsem těžké porážky národního týmu, náhodné výhry a teď i ty zasloužené. Ale až do druhého zápasu se Španěly jsem neviděl, jak v zápase, kde už se nedá nic změnit, naši stejně útočí. Zapomněli, že jim nic nejde, že soupeř je ve všem lepší a že je to 3:0. Konečně můžeme věřit nikoli v zázrak, ale v mužstvo. Čekat ne na ponížení, ale na vítězství. Děkuji vám, kluci. Děkuji, Guusi Hiddinku.“
Jedním z nemnoha Rusů, kteří nesledovali pozorně pouť ruského fotbalového mužstva turnajem, byl Michail Chodorkovskij, bývalý miliardář, vlastník JUKOSu a dnešní vězeň čitinské vyšetřovací vazby. V těchto týdnech očekává zahájení dalšího procesu pro údajné hospodářské delikty. V prvním byl již odsouzen k osmi letům vězení a nemohl být podmínečně propuštěn, protože mu administrace vězení udělila kázeňskou důtku. Jejím důvodem byla stížnost jeho spoluvězně. S Igorem Gnezdilovem, který strávil více než rok v jedné cele s Chodorkovským, hovořil 30. června redaktor časopisu Vlasť Sergej Ďjupin. Gnezdilov je profesionální zloděj aut, byl pětkrát odsouzen, celkem ve vězení strávil 19 let. S Chodorkovským měl dobré vztahy. Televizi ale neměli dobrou. „To byla nějaká sovětská televize, úplně domlácená. Zvládal ji akorát Michail Borisovič. Mačkal nějaké knoflíky, kroutil anténou, jenom aby na tom bylo něco vidět. Jednou se to povedlo, jednou ne. Chtěli jsme ji vyměnit, ale řekli nám, že jinou nemají a zvenčí si ji koupit nemůžeme. Chytali jsme čtyři kanály, z toho jeden sportovní. Ale Michaila Borisoviče sport nezajímal,“ vyprávěl bývalý spoluvězeň. Pro Gnezdilova bylo přeložení do speciální cely k Chodorkovskému zhoršením podmínek. „Ve společné cele jsme měli ledničku, novou televizi. Tam vlastně člověk mohl dostat vše, co chtěl, jenom když měl peníze. Koňak na oslavu narozenin? Setkání s milenkou? Není problém. Koňak stál třikrát tolik co v obchodě a hodina s odsouzenou z ženské části v pracovně vyšetřovatele – 2000 rublů.“ Právě ženy byly Genzdilovovým slabým místem. Při minulém věznění v roce 2004 se zamiloval do Světlany, odsouzené za vraždu přítelkyně na osm let. Setkání zaplacené ostraze mělo následky, a tak se Gnezdilov potřeboval dostat co nejdříve ven, aby se mohl starat o svého tříletého syna Danila, který by jinak skončil v dětském domově. Administrace věznice ho donutila napsat stížnost, že Chodorkovský nedrží při procházce ruce za zády, jak nařizují instrukce. „Řekli mi: Jestli nám nechceš pomoct s takovou maličkostí, tak proč bychom měli pro tebe žádat předčasné propuštění? Když jsem šel nazpátek do cely, tak jsem se strašně styděl. Všechno jsem Michailovi Borisovičovi řekl a vysvětlil jsem proč. Řekl, že mě chápe a nezlobí se na mě.“ To byl stručný důvod, proč Chodorkovský nemohl požádat o podmínečné propuštění a soudě podle posledních zpráv z Ruska, stráví za mřížemi ještě nejedno fotbalové mistrovství.