Opera je bytostně odsouzena k dobové neaktuálnosti, domnívají se myslitelé Slavoj Žižek a Mladen Dolar. Nové dílo Petra Kofroně, Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka Mai 68, uváděné v Národním divadle v Brně, které v přítomném čísle A2 recenzují dva autoři, Milan Černý a Jozef Cseres, tomu nápadně odporuje. Příběh Jarmily v Paříži a v Praze nás možná vtáhne do dnešního příběhu slavného roku víc než důstojné i slzotvorné vzpomínání na dávnou schopnost mohutné vzpoury, které v srpnu zaplaví evropský tisk i televizi. Zkusme si podržet prvotní pocit naléhavých událostí onoho roku. Možná jej vzbudí trs slov – třeba Cohn-Benditova „trhlina“ nebo v rozhovoru se Stefanem Wollem připomenutá „diktatura lásky“ – či vizuální detail: hrdé držení těla sedící dívky na titulní fotografii. Nenechme si ho setřít opakováním či rozmlžováním a angažujme se s obnovenou ladností tady a teď. Důvody znepokojení nabízíme například na s. 19 (reportáž ze seriálu o imigrantech Czech made) nebo v eseji, kde dlouholetý pracovník neziskových organizací upozorňuje na to, že české nevládky se dnes vyrovnávají – nebo budou muset vyrovnávat – s jinou situací, než na jakou jsme si zvykli v devadesátých letech.
Květinové čtení!