Po červnovém koncertu amerických Matmos přijíždí do Prahy a Trenčína anglický Matthew Herbert. V krátké době tak máme možnost vidět a slyšet, co právě dělají protagonisté „sampledelické“ scény.
Herbert i Matmos stavějí hudbu ze zvukových otisků skutečného světa a vytvářejí tak jakousi musique concrète v rámci nekomerčního popu. Na svém albu Vespertine jim všem dala prostor Björk.
Hrát na vlastní dům a děti
Album vydané jen pod příjmením Herbert, nazvané Bodily Functions, odstartovalo umělcovu širší popularitu: mezi aplikovanými zvuky lidského těla tu vyniká úvodní You’re Unknown To Me, šanson, jejž zpívá matka (Dani Siciliano) svému ještě nenarozenému dítěti. Perkusivní šramot je skutečně zvukem plodu v útrobách. Ale Matthew Herbert má také poměrně dlouhou předchozí nenápadnou historii. Používal řadu heteronym – jako by ještě nevěděl, kým chce být, a dělil svou imaginaci mezi různé fiktivní osoby.
Vyrůstal na venkově v hrabství Kent, naprosto mimo urbánní a klubovou scénu. Tady se možná naučil dlouze pozorovat a mít rád obyčejné věci, které hrají takovou roli v jeho tvorbě. Pod jménem Dr Rockit torpédoval mediální zvuk: album The Music of Sound (1996) kolážuje proud řeči zprávařů, využívá kratičké jingly, vytváří padělek hudby pro dětský seriál. Jako Wishmountain vydal v roce 1995 čtrnáctiminutový jednostranný singl Rose. Je to jakési zvukové místo, kam složil vzpomínky na právě zemřelou matku a místo svého dětství. Psychedelicky hluboký ambient je pro něj „živý nekrolog“, způsob, jak „skrze hudbu učinit naše milované nesmrtelnými“. Když na místě, odkud už zmizela matka i léta jeho dospívání, náhodou natočil běh malého děvčátka, udělal z jeho zvuku perkusivní stopu – a tak dále. Dotek smrti se stal Wishmountainovi osudným: albem Wishmountain Is Dead Herbert toto své alter ego zanedlouho zabil.
Procházet Herbertovými nahrávkami znamená listovat jeho deníky. Na albech znějí útržky z telefonního záznamníku. Hovory natočené v restauracích, zvuk otcova auta (které Herbert později naboural), opilecký zpěv… „Když samplujete,“ říká Matthew Herbert, „snímáte vlastně momentku, nabíráte atmosféru, teplotu, vzpomínku a vytváříte fotoalbum. Jsem pro explicitní přístup: chci vědět, odkud ty zvuky jsou, kde byly zachycené, jaké bylo ten den počasí.“ V Praze mi řekl, že je pro něj nepředstavitelné používat zvuky večírku, bouchajícího šampaňského a bezstarostné party – backgroundu, který lze občas slyšet v černém hip hopu. Technicky dokáže natáčet pod vodou i v balónu – ale odmítá propůjčit mikrofon draze importovanému ovoci nebo některým značkám aut.
Jedenáctého září 2001 byl na Manhattanu. Natáčel zvuky celý den. „Mám nahrávku, jak se jedna z věží WTC řítí k zemi,“ řekl ve Wireu Robu Youngovi. „Chtěl jsem ji použít na album, ale jeden přítel vznesl námitku, že je to hrob a nehodí se to. Přitom na fotografie reagují lidé odlišně. Tolikrát jste viděli snímek, jak se k věži blíží letadlo, a v hlavě se vám znovu přehrál moment smrti. Proč je to se zvukem jinak?“
Starbucks Voodoo
Typický paradox je, že Herbert si ze svých alb nejvíc cení toho, které rozdával zadarmo. V projektu The Mechanics of Destruction (2001) naživo před publikem ničil mcdonaldovské Big Mac Menu, cupoval noviny Sun, šrotoval televizor Philips, trhal trenýrky Gap a „hrál“ na další produkty globálních řetězců – od barelu ropy po adidasky. S ekvilibristickou mrštností pak smyčkoval zvuk ničivého obřadu do tanečních tracků.
Možná je to skutečně jeho nejlepší projekt: také proto, že si tu užívá formu pouhého proudu beatů, ve které je víc doma než ve snaze psát chytlavé melodie. Sampler se v jeho rukou jeví jako nová zbraň, Herbert je náhle někdo jako Pérák, jehož skokům protivník nestačí a navíc se cítí situací zesměšněn. Značkové výrobky jsou při jeho výstupu odsouzené do role voodoo, do nichž se pomstychtivě zapichují špendlíky. Úrodným paradoxem je i ekonomická vážnost korporačního světa, kterou Herbert přeměňuje na rytmickou extázi, na mejdan pod heslem „zatančíme si na vašich hrobech“.
Herbert si nechává otevřená vrátka k různým projektům: myslí na politický muzikál (s obdivem mluví o klasickém Kabaretu), také by si ovšem rád střihl šňůru jen s bicím automatem a mikrofonem. Jak vidno, u velké i „chudé“ formy myslí na určitý podvratný efekt, kterého chce docílit – od vlivu na širší publikum po partyzánskou soběstačnost.
Velká žranice
Už na albu Around The House zaznamenal zvuk snídaně ve dvou. Svědkové jeho raných klubových vystoupení vzpomínají, že ve zdravě exhibicionistické chuti ukázat, že umí v reálném čase nasamplovat cokoli, na scéně vařil a jedl. Vztah k jídlu vyvřel naplno na albu Plat du jour (Nabídka dne). Kdo však čekal umnou zábavu pro sbíhající se sliny, spletl se. Je to kauza z pozdního, unaveného věku jak kulinářství, tak popu. Herbert natáčel zvířata chovaná na maso v ubíjejících podmínkách, hrál na čokolády laciné díky otrocké práci afrických dětí. Pro finále alba nechal rekonstruovat večeři, při níž George W. Bush děkoval Tonymu Blairovi za podporu v Iráku. Pečenou šunku se smetanovými brambory nechal přejet americkým tankem, jablečný koláč rozstřílel nacistickým revolverem. Obal hraje všemi barvami: jsou to syntetická barviva, konzervanty a „éčka“, jež designér vylisoval z běžných potravin.
Klubové taneční rytmy téměř vždycky slouží k vytěsnění vezdejších problémů, jako bezstarostný paralelní svět. Herbert se s každým ze svých novějších programů prosamplovává k jeho protipólu.
Slovo pro rok 2008
Už delší dobu ohlašoval Matthew Herbert úmysl vyhlásit stát, který by byl nezávislý na hranicích. Koneckonců, právě tak nadnárodní jsou skutečné mocnosti dnešního světa, říká. Manifest Country X, který lze najít na internetu, je možná momentem, kde Herbert už překračuje čáru. Je moc seriózní, mnohomluvný, a místo nabídnuté vize sepisuje pravidla pro druhé, což je v rozporu se svobodomyslností lepší části jeho díla.
Uvidíme, jak se mu povede s druhým „bigbandovým“ albem, které vyjde na podzim. Zatím víme, že ve dvou vlnách hledal „vokalisty jakékoli kategorie a původu“, kteří mu do telefonu zazpívají určité slovo: stovky hlasů se mají na albu objevit propletené a slité do sboru. Jaké slovo Herbert do omrzení poslouchal ze záznamníku, médiím zatím neprozradil.
Právě s velkou sestavou The Matthew Herbert Big Band vystupuje na slovenské Pohodě a pak i v Praze. Jeho živá vystoupení pro mě byla poutavá především pohotovým, živým samplováním – u zbytku kapel jsem cítil pachuť najatých muzikantů, kteří nasazením i tempem taktak stačí konceptu kapelníka. Oproti tomu rámec a provedení alb, domyšlených od symboliky počtu nástrojů po design, vydrží pro zkoumání a inspiraci o dost déle. Pokud by aktuální koncert zafungoval jako výjimka, rád od své skepse ustoupím.
Autor je hudební publicista.
The Matthew Herbert Big Band.
Lucerna Music Bar, Praha, 20. 7. 2008.