Woody Allen vlastními slovy

V roce 2007 vyšla v Americe a letos i u nás v českém překladu (Hana Loupová) kniha rozhovorů s „brooklynským a broadwayským vtipálkem, který měl velké štěstí“ – s Woodym Allenem. Kniha vznikala dvacet šest let (1971–2007) a její autor, novinář Eric Lax, prošel u Allena jakousi zkušební lhůtou a uspěl pilotním rozhovorem zamýšleným pro New York Times Magazine, který nakonec nevyšel. Důležitější však bylo, že se rozhovor líbil Allenovi (zdá se, že z příznačného důvodu: „Ocenil jste moje vtipy.“). Tak mohla v prohlubující se atmosféře důvěry začít vznikat kniha Woody Allen – Hovory o filmu, což je štěstí pro každého, kdo se o tomto režisérovi pokoušel něco dozvědět prostřednictvím dokumentu či rozhovoru, kde by byl Allen pokud možno takový, jakého jej zná z filmů. Hlavní devízou nové knihy je zjištění, že se o komedii i vážně míněných dramatech dá mluvit i věcně, obyčejně a prostě, byť ne bez ironie. Dozvídáme se v ní o problémech s vytvářením autorských snímků a s filmováním od někoho, kdo je řeší bez zbytečného mudrování, zato prakticky. Jsou to pro něj zkrátka základní nástroje jeho práce, ve které si Allen zdaleka nepřipadá nejlepší.

Komik s touhou po vyšších metách

Už dlouho se tento komediální režisér netají vyššími ambicemi na dramatický film, které se pokouší čas od času naplnit. Dramatické filmy zkrátka považuje za daleko vážnější a serióznější práci a víceméně i zajímavější cíl: „Řekl bych, že génius komedie se ke skutečnému géniovi má asi tak jako prezident svazu skautů k prezidentu Spojených států.“ Často se ale právě ke komediím znovu vrací, nikoliv však ze zatrpklosti ke svým výsledkům v oblasti podle něj „vyššího“ umění, ale podle toho, jaké má náměty. Allen má před sebou vždy několik titulů, jako by je dostal zadané, a stejně tak smířeně (a bez afektů) k nim také přistupuje. Přitom nehledí na to, co po něm chtějí diváci: „Když jsem natočil Prokletí žlutozeleného škorpióna, Hollywood v koncích a Cokoliv (v letech 2001 až 2003), začali se mě lidé ptát: ,Proč točíte tyhle lehké komedie?‘“ Ale stejně tak se ho lidé ptali, když začal s „vážnými“ filmy (Interiéry, Vzpomínky na zlatý prach), jestli by raději neměl pokračovat v komediích.

Woody Allen na stojáka

U Woodyho Allena nejsou – samozřejmě – pózou ani prohlášení typu: „Rád bych natočil nezapomenutelný film, ale za předpokladu, že nebudu muset zrušit rezervaci na večeři v restauraci.“ V jeho případě jsou takové glosy součástí tvorby. Poukazují jako leccos v této knize i ve filmech k jeho začátkům stand up komika, tedy klubového baviče, který se postaví za mikrofon a promlouvá ke svým divákům. K těmto počátkům se vztahují rovněž některé vnitřní monology jeho postav i kousavé poznámky ve filmech, pronášené jakoby v sebeobraně. Je to jeden z původních zdrojů jeho filmové tvorby. Byť není kniha zaměřena přímo na tuto část Allenovy kariéry, jsou poznámky přínosné pro českého čtenáře, který nemá přímou zkušenost s touto Allenovou ranou tvorbou a je odkázán na fragmenty v jeho následné tvorbě nejen filmové, ale i literární. Kniha tak může poskytnout i užitečné rady, jako například tu následující, která dokumentuje Allenovu potřebu dramatizace i jeho vlastní pojetí sólového vystupování: „Ti námezdní pisálkové, co se objevovali v programu Eda Sullivana, odrovnali publikum a zmizeli, protože mezi jejich příběhy a vtipy nebyly žádné věrohodné postavy. Jejich vtipy vypadaly na papíře dobře a lidi se jim smáli, protože nebyly špatné. Ale vtipy jsou jenom prostředkem, který má prezentovat postavu.“ Dodejme, že námezdný pisálek byl Allenovou úplně první profesí.

Kromě zajímavého propojování různých oborů Allenovy činnosti je ovšem kniha zaměřena především na to hlavní, tedy film. Její oddíly jsou členěny tematicky na fázi prvotního nápadu, psaní, obsazení, režii či střih. Jako téměř nezprostředkovaný a velice autentický pohled do režisérovy autorské kuchyně je kniha spolehlivým svědectvím o tomto mimořádném úkazu a cennou příručkou pro jeho obdivovatele, kteří se chtějí dozvědět něco nad rámec pravidelných premiér jeho filmů. A abych se ubránil dojmu případné apologetičnosti tohoto článku, připojuji jeden Allenův citát na závěr: „Jediná věc, která stojí mezi mnou a velkolepostí, jsem já sám.“

Autor je rozhlasový moderátor, divadelní dramaturg a stand up komik.