Lighton: esence nervozity

Štětínský hudební festival Musica Genera je každoroční třídenní platformou pro neobvyklá hudební a umělecká setkání tvůrců improvizované, elektronické a noisové hudby. Hudebníci a zároveň tvůrci festivalu Robert Piotrowicz a Anna Zaradny se rozhodli vydávat nejvydařenější záznam z každé koncertní série. Ne náhodou tentokrát zvolili nahrávku z roku 2005; třicetiminutový set australského perkusisty Tonyho Bucka, holandského hráče na preparovaný klavír Cora Fuhlera a polské saxofonistky Anny Zaradny, zpětně nazvaný Lighton. Výrazová i instrumentální škála alb zasvěcených volné improvizaci je velmi vysoká, často se ale jedná o jakýsi hudební stín, polotovar či pouhý záznam události, jejíž původně silný a opojný charakter z nahrávky spíše tušíme či slyšíme v nejasných konturách. Taková díla ve své zdánlivé nedokonalosti či nedůslednosti ukazují sám proces tvoření, plodné začátky i konce někdy až zoufalého hledání komunikace či vůbec intence zaznamenaného setkání. Samozřejmě, že se v jistých hlediscích takové zápisy událostí nemohou poměřovat se studiovými a dlouze připravovanými alby, ale to svým způsobem není důležité. Jejich hodnota tkví jinde.

Elektronický stín

Přestože je Lighton dílem absolutní improvizace, volného (bez jakýchkoliv předem stanovených struktur), přímého a prvotního dialogu temperamentem zcela odlišných hudebníků, udiví nás jeho formální dokonalost a velmi dobrý zvuk. Sama Zaradny není jen dramaturgyní festivalu, která jiným hudebníkům stanovuje, že jejich společné hraní nesmí být nikdy předem vyzkoušené, ale i velmi ukázněnou plnitelkou vlastních pravidel. Lighton je důležitým důkazem mistrné koncentrace tří hudebníků, z nichž ani jeden se nesnaží hrát výrazněji než druzí. Ačkoliv má tento způsob hry i uvažování o zvuku kořeny ve volné improvizaci, aleatorice, Nové hudbě a free jazzu a jeho gestičnost rozvíjí tendence objevené hlavně v šedesátých letech, na albu se, byť nepřímo, projevuje i jasná zkušenost s elektronickou kulturou. Patrná je převážně v dlouhých akustických drones preparovaného klavíru, ale i ve hře na saxofon, která jasně ukazuje zkušenost s elektronickým zpracováním, jež zde však není součástí hraného. Je až s podivem, jak zvukově rozmanité a barevné album Lighton je, uvážíme-li, že celé vzniklo s užitím pouhých tří nástrojů, jejichž zvuk nebyl elektronicky upravován. V Česku slavný perkusista Tony Buck se soustřeďuje převážně na chvějivé mikrorytmy, nevnucuje celku pravidelný řád a spíše se přizpůsobuje abstraktním plochám drnčících strun klavíru nebo klapavému zvuku saxofonu. Cor Fuhler se ukazuje jako velice důsledný hráč, který svůj nástroj vede za hranice typických klavírních zvuků či postupů hry. V jistých momentech rytmickou hrou na struny nástroje doplňuje Buckovu uměřenou hru plnou zákrutů a zádrhelů, jindy je naopak strohý. Hlavně se ale zaměřuje na dlouhé chvějivé rezonující plochy.

Smlouva o napětí

Celému albu vévodí nervózní a permanentně smlouvané i bořené nakročování k pravidelnější souhře, k jistému klimaxu, jehož se však na celém záznamu nedočkáme. Tato zvuková smlouva o napětí, neustálém narušování pozornosti či nemožnosti ukolébat se pravidelností vede k třaskavé nervozitě a iritujícímu akustickému běsu. To ale neznamená, že Lighton má něco společného s definovanou a expresivní razancí či agresí. Naopak, jedná se o permanentní tendenci napínat a zrazovat očekávání posluchače pomocí extrémně uměřených bicích rytmů, které sice docházejí k telepatické shodě s vysokými přefuky saxofonu, mlaskavými údery na náustek nebo minimalisticky vydechovanými dlouhými poryvy dechu a tóny. Je zřejmé, že v samém centru pozornosti nestojí ani tak rytmy a melodie, ale zvuk o sobě, ve své barvě a emoční kvalitě. Celkový výraz je tedy spíše vnitřní a intimnější povahy a připomíná například domácí nevyřčené napětí, patrné pod povrchem zdánlivě jemných a klidných událostí, anebo nervozitu poprvé se setkavších partnerů, jejichž emoce záměrně nebudou dovedeny k přímému pojmenování.

Ačkoliv se půlhodinová stopáž může zdát nevelká, dává dostatečný prostor neurotické komunikaci, za níž lze nacházet nadhled a odstup skutečných mistrů. A přestože se nejedná o konceptuální album, nese ve své emoci důležité a intenzivní pojmenování nervozity. Je však zřejmé, že při samotném koncertním setkání nemohlo být o nervozitě ani řeči, hudebníci hrají s důmyslnou přesnosti, rozvahou a citem pro situaci, což by v jakémkoliv stavu vypětí či nesoustředění nebylo vůbec možné. Hudebně tak potvrzují diderotovský paradox.

Lighton je důkazem, že i první setkání mohou být otevřená a podnětná, stačí jen znát své možnosti a být připraven na návrhy druhých. Osvětluje temná řečiště touhy napínat nevyřčeným tak, že jde o jednu z emočně nejsilnějších a nejangažovanějších nahrávek posledních let. Jasnozřivá shoda hudebníků působí, jako by se mezi sebou dlouhá léta tiše domlouvali a trýznili v zákulisí.

Autor je hudební publicista.