Jaroslav Seifert
Venuši dát hlavu do dlaní
Dokořán 2007, 83 s.
Zda Venuši dát hlavu do dlaní? Ale – nejprve smutku dejte vale a schválně – či spíše mimoděk – která Múza sklidí jistě obecenstva vděk? Nejprve Thaleia – že dneska se příliš radosti nedaří a odborníci listují si ve snáři, až působí to dojmem, že kapsáři se znovu derou k moci; Úrania, působící obzvlášť v noci, má radarem obdařena býti a hledět, jak hvězdy svítí, když Kleió nám dnešek z minulosti vysvětluje – jak se praví; Terpsichoré zná klavír, jenž z cymbálu byl povznesen a zní jak za soumraku sen, když flétna Euterpina zmlká… zda Venuši dát hlavu do dlaní? Odpovězte si bez ptaní, kdo na Kalliopé pomýšlíte a příhody si vymýšlíte – jsou sotva Polyhymnii pro zasmání! Ten podnik patří k Melpomené; kdo na básníka zapomene a na Múzy si vsadí… vím, Seifertových knih je dosti ke čtení až do starosti, potom už možno snít vlastní sen. Zdařilý výbor erotický – ilustrace stvořil Martin Radimecký volně ze Štyrského inspirace (docela mohutná aspirace!). Jaroslavu Seifertovi jistě nadlouho patří prvenství mezi českými lyriky, že neharaší klasicizujícími odkazy; představuje prostý a přitom originální básnický výraz, srozumitelný a bez slovního siláctví, čtivý a vkusný: inu, to se pozná „stará škola“… Nezbývá než doufat, že ač změnil život poněkud proporce – absolutno milostného citu zůstává nejtrvalejším.
Vít Kremlička
Erlend Loe
Doppler
Přeložila Kateřina Krištůfková
Vakát 2007, 132 s.
Jednoduchost stylu – krátké věty jako neumělé zářezy ukradenou sekyrou do vyráběného totemu v lese za Oslem – vedly recenzenty k vynalezení názvu pro tvorbu populárního norského autora Erlenda Loea (1969). Nový naivismus. Přidala bych k tomu adjektivum chlapský, čímž nemyslím nic zlého. Mile infantilního mužského hrdinu, který nahlédl proradnost bohaté severské společnosti a chováním se vrátil do klukovských let, známe z předchozí Loeovy knihy Naivní. Super (Doplněk 2005). Pan Doppler, podobný typ, jen už o něco starší, ženatý, s dvěma dětmi, si při jednom fyzickém nárazu uvědomí, jak špatně („pilně“) žil, a odejde žít do lesa. Tam se k němu postupně přidá malý los a vlastní čtyřletý syn. A pár falešných učedníků. Pánové tvoří zmíněný totem, coby oslavu mužské linie rodu a vůbec odvahy k lenosti, mlčení a podivnosti. Totem musí být podle autorova popisu cosi velkého, škaredého, pestrobarevně natřeného. Pyšná neumělost textu, barvy a ironické odkazy na popkulturu pro děti (nejen příšernosti, jež konzumují Dopplerovy děti, ale i kousky disneyovského losátka) usvědčují úsměvnou, lehce naštvanou novelu z promyšlenosti, i když nijak závratné. Zápletka, která v podstatě zaznamenává rozpad rodiny a vztek západního člověka, je tu záměrně pojata bezbolestně – jako ve hře, ve filmu, v polozapomenutém mýtu.
Libuše Bělunková
Ondřej Macura
Indicie
Tvar 2007, 54 s.
Básnická prvotina je prozatím dostupná pouze předplatitelům Tvaru, k jehož zářijovému číslu byla přibalena. Sbírku tvoří dvě básnické skladby, které autor nazval Beethoven a Indicie. Již z prvních veršů je patrné, že má v oblasti poezie velké ambice. Ty se projevují ve volbě tématu i ve způsobu, kterým buduje verš a komponuje básnický obraz. Tématem obou skladeb je hudba. V první Beethovenova, v druhé hudba v životě básníka. Do obou skladeb proniká současný svět, který je v zásadě zobrazován jako chaotický, a vytváří kontrast k harmonickému světu hudby. Mezi těmito světy se pohybuje básník, který vede rozhovory sám se sebou nebo s autoritami z oblasti uměleckého prostoru. Zachytit slovy hudbu je obtížné a Macurovi se to nedaří. Jeho metafora je těžká, vykloubená, za každou cenu chce být originální. Je příznačné, že jako svou múzu definuje secesní krásku – ornament bez obsahu. Je to autor mladý, fascinovaný sám sebou a možnostmi, které mu poezie dává. Zároveň je oslněn svými vědomostmi a chce říct všechno, co ví. Zatím si neumí vybrat. Že však jde o talentovaného básníka, potvrzuje fakt, jak mistrně zachází s prozodickými prostředky. Je nesmírně citlivý k možnostem češtiny a na rozdíl od většiny mladých českých básníků umí vytvořit rytmicky a intonačně promyšlený volný verš, který se mnohým jiným zdá jakoby bez pravidel. Jeho „náznaky“ naznačují talent i vědomí talentu.
Michaela Bečková
Ukopnutý palec – příběhy lidu Čanki
Julius Zirkus 2007, 144 s. + CD
Lid Čanki proslul především jednou věcí – všichni jeho příslušníci měli pouze jedinou nohu. Přesto šlo o plnohodnotné tvory, schopné žít a radovat se, ale současně pozorovat život okolo sebe s nebývalou intenzitou a vyvozovat z toho logické závěry. Třináct autorů a ilustrátorů (mj. Jan Mattuš, Zeno Kaprál, Ivan Martínek, Marian Palla a další) se nechalo inspirovat legendou o tomto bájném lidu, jehož příslušníci používali svoji vyvinutou dolní končetinu nejen k samotnému pohybu, ale také k mnoha dalším užitečným věcem – například aby v nekryté písečné krajině našli vytoužený stín. Tvrdí se, že Čankiové ctili zákony, které byly přísné, ale spravedlivé, anebo že mluvili jakýmsi prajazykem, kterým byl lidstvu předán jazyk jako takový. A tak dál. Můžeme tomu věřit, ale také nemusíme. Faktem však zůstává, že někde na počátku byl pravděpodobně rok 1999 a vznik kapely Čankišou. Mezi dalšími viníky výrazněji dominuje hudba, a to zejména etno a worldmusic, ochucená několika zrnky Asie, Afriky a možná i Balkánu. A také saxofonista zmíněné kapely René Senko, který tento ojedinělý soubor materiálů o bájném lidu Čanki shromáždil. Vznikla tak sbírka originálních postřehů a pohledů na bájný lid, jejíž poslání se může leckomu rozplývat v mlze nejasnosti, ale to ještě nutně nemusí znamenat, že tady žádné poslání není. Protože ne každý, kdo má jen jednu nohu, je nutně na odstřel.
Magdalena Wagnerová
Philip K. Dick
Převtělení Timothyho Archera
Přeložil Robert Tschorn
Argo 2007, 228 s.
Poslední dílo největšího filosofa americké science-fiction vzniklo v roce 1982 jako třetí díl trilogie Valis (Valis, 1980; Božská invaze, 1981). Podle autorových slov byla trilogie napsána pod vlivem náboženského zjevení, kterého se mu dostalo na sklonku života. Teologická inspirace je nejzřetelnější právě v závěrečném románu, jehož hlavním hrdinou lidí, je mesianistická postava biskupa Timothyho Archera. Vypravěčem příběhu je Timothyho snacha Angel Archerová. S kronikářským gustem popisuje peripetie biskupova neortodoxního duchovního hledání, jehož cíl lze složitě identifikovat jako nalezení pravdy o posmrtném životě či objevení svatého grálu (zde v podobě houby). Na konci čeká hledajícího smrt, která je však stejně vágní jako způsob a cíl vykonané cesty. Protagonistův duch totiž žije dál, a to jak v přeneseném smyslu, tak doslova jako jedno z já schizofrenika Billyho. Výstavba románového textu, který deklasuje nepříliš atraktivní fabule bez výrazné pointy, neuchopitelnost a nepravděpodobnost charakterů a motivace jejich jednání, je výsledkem nikoli pečlivé strukturace, ale jakéhosi umanutí. Hekticky působící směs filosofických myšlenek, odkazů i doslovných citací z děl velkých literátů a myslitelů je jen slabým odleskem nejlepších Dickových děl.
Helena Vyplelová
C. S. Lewis
Kosmická trilogie (Návštěvníci z mlčící planety, Perelandra, Ta obludná síla)
Přeložila Jana Pošmourná
Knižní klub 2007, 174, 237 a 429 s.
Ve druhém vydání u nás vyšla sci-fi trilogie autora Letopisů Narnie a přítele J. R. R. Tolkiena. První díl se objevil poprvé v roce 1938, druhý 1943 a třetí 1945. Rok vydání je v knihách jasně patrný. Zatímco v prvním díle se filolog Ransom dostává nechtěně na planetu Mars, kde vládne mezidruhová symbióza, v druhém již dobrovolně letí na Venuši, která je jakýmsi obrazem biblického ráje, ve třetím díle se pak banda ateistů pokouší vytvořit dokonalou rasu a ty nedokonalé prostě zlikvidovat. Právě třetí díl je z celé trilogie nejlepší, nejen proto, že reflektuje fašistická zvěrstva, ale také proto, že se Lewis pouští hlouběji do lidské duše. Třetí díl je však také nejvíce křesťanský – autor se nenamáhá své názory zahalovat do roucha symbolů, ale říká je zcela otevřeně. Obludnou sílou je materialismus nevěřících, zatímco Ransom, který na své pouti vesmírem pochopil Boží záměr, je jakýmsi novým ztělesněním Krista. Právě kolem něj se semkne skupinka věřících, očekávajících pomoc Maleldila (Boha) v souboji se stoupenci „objektivismu“, kteří se pokoušejí vykopat tělo kouzelníka Merlina, aby ho zverbovali do svých řad. Jako sci-fi dnes Lewisova trilogie neobstojí, daleko víc se totiž jedná o utopii, její třetí díl však může být dobrým příkladem toho, jak druhá světová válka změnila nejen svět, ale i literaturu.
Jiří G. Růžička
Peter Burke
Žebráci, šarlatáni, papežové – historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci
Přeložil Jíří Hanke
H+H 2007, 350 s.
Soubor esejů britského historika Petera Burkeho představuje nové možnosti interpretace různorodého historického materiálu, který reprezentuje vnímání (i sebevnímání) a komunikační principy a tendence v prostředí raně novověké Itálie. Analýzou rozličných pramenů, založenou na poznatcích a metodice historické antropologie, Burke dochází k přesvědčivým výsledkům, detailně prokreslujícím některé vrstvy všednodenního života dané oblasti v 16. a 17. století, přičemž neopomíjí zapojit do výsledného obrazu analogie v celém evropském regionu. Burke pojímá historiografii jako dynamické dějiny znaků, nesených písemnými i neslovesnými prameny, přičemž jeho pohled je určený především koncentrací na motivace výstavby textů, resp. etických nebo komunikačních vzorců. Burke své eseje, z nichž některé byly otištěny dříve samostatně, spojil v jednu knihu a nastalým spolupůsobením odkryl určité dominanty této epochy. Jednou z nejvýznamnějších je divadelnost, známá jako nadčasový umělecký princip, kterou v souvislostech s poznatky Ervinga Goffmanna shledává jako základní klíč k výkladu lidského chování. Svět jako jeviště je takto zrcadlen například malířskými portréty, mluvou, oblékáním, ale také spotřebou.
Karel Kolařík
Miroslav Šedina
Bakchantky a včely
Oikoymenh 2007, 143 s.
Zatímco ve své prvotině Sparagmos podrobil autor zkoumání příbuznost a odlišnost řeckého filosofického logu od básnického mýtu, v této knize nastoluje novou interpretační perspektivu otázky, do jaké míry ovlivnila řecká filosofie křesťanskou filosofii. Ústřední postavou je Klement Alexandrijský, protože právě on učinil z řecké filosofie privilegovaný nástroj poznání křesťanského zjevení, když kanonizoval apel, který se stal pro pozdější staletí nepřehlédnutelný, totiž že neotevřeme-li se řecké filosofii, staneme se slepými vůči eschatologické perspektivě křesťanské spásy. Silnou stránkou Šedinovy interpretace je, že bakchický motiv rozsápání Božího logu řeckými filosofy zkoumá nejen z perspektivy vzájemného vztahu mezi řeckou filosofií a křesťanskou teologií, ale rovněž vztah řeckého racionalismu ke svým mytickým základům a inspiračním zdrojům. Tato vzájemná vymezení (řecký filosofický racionalismus versus básnický mýtus, filosofický logos versus zvěstný Boží logos) však Šedina kříží s řadou dalších, takže se z jím citovaných textových pramenů vynořuje složitý a rozsáhlý duchovní svět, v němž se proplétá orgiastická povaha mýtu s racionální vůlí po uspořádání toho, co bylo uvedeno v pohyb rituálním gestem. Po Sparagmu další doklad toho, do jaké míry se u nás odpoutala historie antické filosofie z klasicko-filologických otěží směrem k myšlenkově inspirativní interpretaci.
Michal Janata
Můj Einstein
Sestavil John Brockman
Přeložila Jelena Žlábková
Pragma 2007, 253 s.
Sté výročí vzniku teorie relativity bylo podnětem k sestavení knihy, v níž se 24 autorů – fyziků, historiků a publicistů vyznalo ze svého vztahu k Einsteinovi. Téměř všichni se věnovali některému aspektu Einsteinovy fyziky, pouze jeden příspěvek se zabývá jeho soukromým životem a jeden jeho chápáním náboženství. Jen několik příspěvků výrazněji vystupuje nad to, co bylo možno očekávat od vyžádaných jubilejních statí. Skoro již stoletý John Wheeler vzpomíná na své diskuse s Einsteinem o povaze reality, Frank Tipler v rozporu s běžným míněním hodnotí Einsteina jako „vědeckého reakcionáře“, který za své úspěchy vděčí snaze zachránit co nejvíce z klasické fyziky, Lee Smolin se v příspěvku na vědce nezvykle emotivním staví na Einsteinovu stranu proti převládající módě a konstatuje, že za pět let „posunul vědu mnohem dále, než to dokázalo tisíc strunových teoretiků za dvacet roků“, podle Paula Steinhardta se teorie věčně pulsujícího vesmíru bez začátku a konce stane nejlepším kompromisem mezi Einsteinovou vizí neměnného vesmíru a empricky zjišťovanou skutečností. Kniha si zasloužila lepší redakční práci: kromě početných interpunkčních chyb trpí text neznalostí obecně přijímané české odborné terminologie (např. „referenční rámec“ místo „vztažné soustavy“) a zkreslujícími posuny významu (Einstein neříkal, že Bůh je lstivý, ale nikoliv krutý, nýbrž že je rafinovaný, ale nikoliv zlomyslný).
Jan Novotný
Rolling Stone – 500 nejlepších alb všech dob
Přeložil Jan Rejžek
BB art 2007, 224 s.
Výpravná publikace s výpravnou cenou vychází z ankety věhlasného hudebního časopisu Rolling Stone, který v roce 2003 oslovil 273 předních hudebních osobností (Beck, Yoko Ono, Moby, Ray Manzarek nebo Fats Domino). Každý z nich vybral 50 nejlepších alb svého života, vše se sečetlo a výsledkem bylo speciální číslo časopisu RS, ze kterého vychází tato publikace. Výtky k recenzované knize lze rozdělit do dvou kategorií – ta první je víceméně subjektivní a souvisí s obsahem žebříčku. Pět alb Beatles a tři alba Boba Dylana v první dvacítce naznačují jednoznačnou orientaci na léty prověřené a často poměrně „zatuchlé“ tituly. V první stovce žebříčku se objevuje 37 alb ze šedesátých let a pouhé 2 desky (Nevermind, Achtung Baby) z let devadesátých, kniha tedy potěší především konzervativní a staromilecké duše. Další skupina výtek se týká samotných textů – texty uspokojivé délky jsou připojeny pouze k prvním 20 albům žebříčku, alba číslo 21–200 mají text o délce zhruba pět vět, alba 200–500 pak již naprosto nedostačující dvouvěté odstavce. Kniha postrádá řadu důležitých údajů (seznamy písní jednotlivých alb, údaje o stopáži či postavení na žebříčku) a krom přetištěných obalů desek nenabízí ani zajímavý fotografický materiál. Vhodné pro snoby na zkrášlení knihovny, ti ostatní vezmou zavděk internetem nebo skromnější a daleko poctivější knihou P. Klusáka 101 největších alb pop-music.
Jan Jílek
Pandora č. 14
„Tentokrát nejen tEXtová, ale i obrazová a zvuková,“ píše se v editorialu 14. čísla ústecké kulturně-literární revue Pandora. Aluzí na text Ladislava Nováka tak odkazuje šéfredaktorka Kateřina Tošková na téma, jemuž je aktuální číslo revue v podstatě cele věnováno – experimentu. Bezmála 250 stran obsahuje bohatou žánrovou mozaiku, složenou jak z ukázek prací třicítky autorů, tak i textů teoretických; reflexí, recenzí, zařazen je rozhovor s Bohumilou Grögerovou či slovník základních pojmů, technik a metod literárního experimentu. V abecedně řazeném reprezentativním výboru se prolínají díla „klasiků“ českého experimentu z šedesátých let s ukázkami prací autorů generace mladší a zastoupeni jsou tu i tvůrci současní, čímž revue nejen navazuje na sborník české experimentální poezie Vrh kostek (Torst 1993), ale zároveň jej v mnohém dále doplňuje a rozšiřuje. Přiložené CD s nahrávkami fónické poezie jen umocňuje dojem poctivosti, s jakou se Pandora tématu věnuje, a podtrhnout je třeba i celkovou grafickou úpravu. Každopádně si ale 14. číslo revue zaslouží nemalou pozornost a bez přehánění je můžeme označit za EXkluzivní. Pro ty, na něž se z nákladu 300 kusů nedostane, je tu navíc server www.almanachwagon.cz, s nímž redakce na počinu spolupracovala. Zde lze nalézt i rozšířené výběry otištěných textů.
Petr Mecner
Sylvain Trudel
La Mer de la tranquillité
Les Allusifs 2006, 185 s.
Quebecký spisovatel, známý jako autor šesti románů a knih pro mládež, získal za svou sbírku povídek cenu Prix du Gouverneur général. Devět povídek Moře klidu se v nespočtu titulů nabízených na francouzském knižním trhu vydělilo jako osvěžující novinka – dějem vzrušující a jazykově nebývale vyšperkované texty jsou situovány do míst bouřlivých, kde oceán vpravdě zuří, avšak jak název naznačuje, jeho tichá tvář už se rýsuje na obzoru. Povídky se odehrávají v blíže neurčené době, a tedy bez sociálního podtextu. Inspiraci našly v příbězích biblických, nementorují však a nepropadají zbytečnému patosu. Jsou každá jiná, i když všemi prostupuje násilí, osudovost: lidé mohou sice žít šťastně a doufat v klidnou smrt, jejich koráb už se ale často řítí po temné vlně do hlubin. Kniha střídá chmurné i humorné roviny. Marnost víry v Boha, ztráta nevinnosti, útěk a zároveň nutkání hledat, i když už padly všechny naděje. Postavy trpí úzkostmi, protloukají se životem samy a opuštěné, z tohoto stavu je mohou vytrhnout jen náhodná setkání. Každá naděje se dočká pouze zklamání, zbudou už jen myšlenky na sebevraždu. Přesto se občas ke slovu dostane i štěstí. A i když všechny cesty vedou ke smrti a soužení provází jak dospívání, tak i stáří, stejně lze v životě najít i hezké chvilky, zejména když se uchýlíme do snů. Záhady se prostě vyřešit nepodaří – a žít se dá, jen když člověk život bezmezně miluje.
Jovanka Šotolová