Když letadlo pomalu klesalo směrem k hongkongskému letišti, podařilo se mi z té výšky zahlédnout docela maličké zelenobílé tečky Star Ferry, historických lodí, které již po více než 130 let převážejí cestující ze středu města do Kawloonu. Plavidla přepraví asi 70 000 lidí denně. Pro obyvatele Hongkongu jsou lodě Star Ferry skutečným symbolem města, asi tak, jako je Eiffelovka symbolem pro Pařížany. Ovšem hongkongská vláda to vidí trochu jinak. Jde jí o to vyždímat miliardy dolarů z několika čtverečních kilometrů zátoky Causeway Bay, kde jsou hned po Páté avenue v New Yorku druhé nejdražší nemovitosti na světě. A tak muselo být koncem roku 2006 zdemolováno historické přístaviště Edinburgh Place Ferry Pier. A nyní se mluví o tom, že bude muset být zničeno také Queen’s Piers, a dokonce že se úplně zastaví provoz samotných lodí Star Ferry. Již druhý rok bojují občané města s policií, rozhodnuti hájit historické budovy a lodě před obchodními zájmy. Hongkongská vláda však mluví o tom, že město musí být „konkurenceschopné“ a svých plánů se nevzdává. Zátoku, která se každým rokem zmenšuje, nyní lemují silnice a nákupní střediska. Pokud se Hongkong nezačne bránit tržnímu teroru, ze zátoky brzy zbude jen louže a sousední čínské město Guangzhou, které již po léta investuje do hromadné dopravy, parků a jiných zelených ploch, se stane daleko přitažlivějším místem pro život než kdysi honosný a historický Hongkong.
André Vltchek
Narvaná posluchárna sledovala 9. ledna prezentaci sedmičlenného studentského týmu, který představil výsledky svého bádání o KSČ na FF UK po roce 1968. Závěrečná panelová diskuse dokonce musela být přesunuta do velké auly. Studenti využívali především archiv základní organizace KSČ, který se na rozdíl například od větší části kádrových spisů (rozkradeny) dochoval. Studentské příspěvky přinesly řadu překvapení, tím největším ovšem byla úzkostlivá snaha o korektnost a „ohleduplnost“. Hovořili o mechanismech a atmosféře, jména byla většinou vymazána. V panelové diskusi na to pak reagoval profesor Petrusek: „I ke jménům bude nutné jednou dojít.“ Přesnějších či osobnějších vzpomínek se ale posluchači od panelistů nedočkali. I když by asi bylo na co vzpomínat, jak poukázal Petr Blažek, který upozornil, že v panelu sedící profesor Miroslav Hroch má v archivu ministerstva vnitra velký svazek agenta. „Dělal jsem zahraničí,“ uvedl na svou omluvu profesor a větší diskuse, natožpak emoce se neobjevily. V šedesátých letech bylo na německých univerzitách vyrovnávání s generací zapletenou s nacismem značně bouřlivé. Dnes jsou u nás studenti vyzrálejší. Nebo možná také trochu normalizovaní?
Filip Pospíšil
Od dětství nás vedou k poslušnosti. Máme poslouchat rodiče, učitele, později také autority vzdálenější. Po většinu 20. století nebyla poslušnost tou nejlepší vizitkou. V lednu 1977 jsme připomněli vládě, aby dodržovala své mezinárodní závazky týkající se lidských práv. Podle generální prokuratury to bylo protizákonné. Byl občanskou neposlušností požadavek, aby vláda plnila, co přijala a veřejně vyhlásila? Nevím, jinou zkušenost však nemám. Až teď, když jsem spolu s desítkami dalších vládě připomněl, že ústava je víc než zákon. Že zdraví sice není zadarmo, že si na ně platíme a občas musíme sáhnout do vlastní kapsy – ale vstupovat do ordinace nebo do lékárny jen s otevřenou peněženkou…?
Potíže s proklamacemi, které začínají vadit, se řeší všelijak. Když zvířata z někdejší Panské farmy vyhnala svého utiskovatele pana Jonese, napsala velkými bílými písmeny na venkovní zeď principy svého dalšího, svobodného soužití: „Všechna zvířata jsou si rovná.“ „Žádné zvíře nesmí zabít jiné zvíře.“ Geniální George Orwell stvořil ovšem svou Farmu zvířat jako nápodobu bolševické revoluce, tedy i s jejím smutným vyústěním. Z osvobozené práce se časem stala vynucovaná dřina, z kance Napoleona diktátor vládnoucí terorem a měnila se i přikázání. Zvířata, zděšená popravou údajně zrádných selat, slepic i ovcí, hledala na své zdi zákon hlásající, že „žádné zvíře nesmí zabít jiné zvíře“, ale ke svému údivu našla u něj dodatek, že se tak nesmí stát „bez příčiny“. Podobně byly upraveny zákazy panské rozmařilosti a pravidlo, že „všechna zvířata jsou si rovná“, obohaceno o dodatek, že „některá jsou si rovnější“.
Kdo má právo rozhodnout, co jsme měli na mysli, když jsme přijímali svůj zákon nad zákony? Dovětků, které v praxi všechno vysvětlí, z práva učiní bezpráví a naopak, bývalo mnoho v časech, kdy občanská neposlušnost sloužila ke cti. Obava, aby také dnes nebyl vytrháván „občanský plevel“, ať na Orwellově zdi nebo v naší vlastní ústavě, je na místě. Bála se klisna Lupina, koza Majka, osel Benjamin, bojím se i já.
Jiří Vančura