Gustave Akakpo
Habbat Alep
Přeložili Matylda a Michal Lázňovských
Divadelní ústav 2008, 38 s.
S texty afrických dramatiků se na našich jevištích setkáme jen výjimečně: ono pro našince také není úplně snadné předstírat tmavou pleť (vzpomeňme na mouřenína Othella) a někdy to jinak nejde. Jinak by to nešlo ani v případě dramatu Habbat Alep tožského autora Gustava Akakpa. V ní svou identitu mezi Afrikou a Arábií řeší hlavní hrdina (Bratranec), jenž se vrací do země svého otce, aby pátral po mrtvém jazyce. Hlavně se však setkává se svou sestřenicí, jejíž těhotenství se rodina snaží utajit a nějak „vyřešit“. Archetypální příběh má ve hře – pojmenované podle vyrážky – rozměr až mytický a autor jej podává stylem, který se na první pohled od domácích zvyklostí pravidelných textů výrazně odlišuje: vychází z tradice orálních vyprávění. Jednotlivé postavy tedy prakticky nevstupují do interakce, spíš před námi defilují, aby celé dialogy tlumočily, předehrávaly, předávaly v silně epickém duchu. Mnoho míst této struktury tak variuje mezi zcizením a iluzivností. Suma summarum se jedná o hru, jež by mohla zaujmout i čtenáře, kteří se ostýchají sáhnout po divadelním textu: Habbat Alep se místy čte doslova jako román.
Marta Ljubková
Pavel Petr
Ve spánku sluncem jsi voněl
Kniha Zlín 2008, 62 s.
Ogar Pavel Petr nosívá i svetr – a dokazuje ve své básnické sbírce, že zvládá skladbu vzorů do svébytných kreací; vzhledem k tomu, že zná řemeslo i ornament, zbývá už jen říct: sakrament – nádherný firmament! Ale dosti teorie: ozvuky z Balkánu a Egeje a dál, k Judeji a syrským chrámům… a vlastně nic z toho už neexistuje – ani Mohendžo-dáro, Atlantida, šalamounská Izrael, říše Iskandara Čtyřrohého, chalífové z Chórezmu, nic, nic, nic. Zůstalo několik motivů, putujících snem, jimž Pavel Petr dává formu v grafických básních. Vyvolává antikizující dojem soumraku helénistické epochy, kdy světem táhly divoké kmeny, čas „temných století“ zániků říší a vzniku pronárodů, doby, z níž se dochovalo pouze několik náhrobních nápisů a rozražených triumfálních desek, času exodů, katakomb a kataklyzmatických herkulanejských katastrof, z té apokalyptické doby, jež se stále ozývá echem a dřímá za obzorem dneška. Kdo se zabývá filosofií, estetikou, klasickou filologií, historickými vědami, dějinami umění (i obory tzv. exaktními), ve sbírce P. Petra nalezne tvůrčí aktualizaci dílu starověkého myšlenkového dění, jak je tradováno a rozvíjeno v umění poezie. Petrovy grafické básně upomínají i na „fantomy“ Hanse Arpa, to je však dosud kapitola s plně nevyužitou potencí odkazem k umění Afriky.
Vít Kremlička
Svojanovské letopisy
Editoři Václav Petříček, Ivan Matějka
Corona Communications 2007, 456 s.
Objemná a skvostně vypravená publikace je pozoruhodnou antologií z různých místopisných, historických a memoárových rukopisů převážně z první poloviny 20. století vážících se k dějinám Svojanovska. Její editoři nejenže shromáždili množství dosud nepublikovaných textů několika místních písmáků a pečlivě je zeditovali, ale především pro knihu zvolili funkční chronologickou, tematickou i žánrovou osnovu, v níž stylově různorodé výňatky, citlivě spojované do textových montáží, mezi sebou výborně komunikují a doplňují se. Letopisy zahrnují období od středověkých počátků (na něž je navázáno „procházkami po hradě“) po druhou světovou válku. Nechybějí zde ovšem ani početné pověsti, zkazky a vyprávěnky, seznamující s nadpřirozenem i rozmanitou všednodenností tohoto místa. Pro poznání běžného života na vsi jsou cenné zejména půvabné rodinné vzpomínky Boženy Lidmilové, rozvíjející se na půdorysu kalendářního roku, z textů o místních figurkách pak překvapí propracovaná a čtivá vyprávění Antonína Svobody. Vybrané záznamy ilustruje množství celostránkových reprodukcí kreseb a maleb, nejednou pocházejících z prezentovaných rukopisů, faksimilí a fotografií. Celkovým pojetím (tj. koncepcí i výtvarným zpracováním) jde o jednu z našich nejvýznamnějších regionalistických prací posledních let.
Karel Kolařík
Crew 22
U komiksového občasníku Crew čtenář netuší, kdy vyjde další číslo. Původní dvouměsíční perioda je v posledních letech trochu rozvolněná, a tak je radost, že poslední tři čísla se objevila docela brzy po sobě. To dvacáté druhé se dokonce trefilo do období prázdnin, kdy je na čtení času dost. Hlavním tahákem je ochutnávka ze světa Mýtů (první kniha série vyšla na jaře). Svět, který stvořil scenárista Bill Willingham, nápadně vychází z Gaimanova Sandmana; Willinghamovy mýty se však opírají především o rozsáhlou síť pohádkových motivů. V příběhu Hodina šermu řeší švarný princ vyvraždění sedmi trpaslíků, přičemž stopy směřují až ke královskému paláci. Titulní obrázek připomíná prvorepublikové pohádkové ilustrace a kresba Johna Boltona v sobě spojuje realističnost fotografie a ornamentálnost secese. Najdete tu i texty představující jak autora série, tak sérii samotnou. Příjemným překvapením z domácích luhů je příběh Forest Whisper My Name scenáristy Ivo Skolka a kreslíře Petra Willerta. Hororová hříčka s kresbou, připomínající ábíčkovského Kruana nebo Strážce, ovšem s moderním rozvržením obrázků, má atmosféru Kubrickova snímku Osvícení. V žánru hororu se pohybuje také příběh Kago No Tori od kreslíře a scenáristy Guye Davise, který vychází z japonské ilustrace a vypráví trochu předvídatelný příběh o lásce ve stylu Šípkové Růženky. Spíše výplní je několik příběhů Garfielda, reklamou ukázka z komiksového románu Nikdykde. Hororově-pohádkové počtení k rybníku.
Jiří G. Růžička
Piotr Osęka
Marzec ’68
Znak, Instytut Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk 2008, 320 s.
„Důsledkem Března (…) byla emigrační vlna. Zemi opustilo asi 12 tisíc polských Židů. Pasový úřad stanovil nové zásady (…), podle kterých se ,nemají dělat potíže’ lidem, kteří se hlásí k židovské národnosti a deklarují touhu odjet do Izraele. (…)Důstojníci přijímající žádosti se snažili zachytit ,Árijce‘, kteří chtěli využít příležitosti a emigrovat z PLR. Úřadům záleželo na vytvoření dojmu, že ,sionisté‘ opouštějí Polsko dobrovolně, což by potvrzovalo propagandistickou tezi o domácí ,páté koloně‘, tvořené neloajálními občany,“ píše mladý historik (1973) v knize o polském osmašedesátém. Rok 1968 je stejně klíčový pro životopisy současných aktérů polské politiky, jako je důležitý pro nás. Vedle Adama Michnika byla studentská stávka zásadním zážitkem také pro bratry Jarosława a Lecha Kaczyńské. Dnes se vlivný novinář s nedávným premiérem i současným prezidentem shodnou na máločem. Osękova kniha má mnoho předností: přináší nová fakta o bouřích i represích a snaží se sledovat dění ve všech vrstvách – od nejvyšších orgánů komunistické strany a státu přes armádu, univerzity, továrny až po menší města a venkov. Oficiální kampaň probudila některé podoby plebejského nebo nacionálně katolického antisemitismu, nicméně byla namířena i proti emancipující se „árijské“ občanské společnosti: také v Polsku byly lidové sympatie spíše na straně Izraele, malého státu tupeného sovětskou propagandou.
Václav Burian
Ondřej Fibich
Prácheňský poklad 2 – pověsti z kraje mezi Třemšínem, Ostrým a Libínem
Ilustroval Zdirad J. K. Čech
Ondřej Fibich 2007, 102 s. + fot.
Už z prvních stran je více než čitelné, že ze všech činností, kterými se autor během svého života zabýval a dosud zabývá (básník, spisovatel, nakladatel aj.), zde dominuje vášeň sběratelská, láska k prácheňskému kraji a v neposlední řadě k tradicím. Po vzoru dávných písmáků, kteří vytvářeli paměť i kulturní povědomí kraje, čistou češtinou, s úctou, ale přitom věcně a stručně řadí příběhy o vrchnosti i chudině, pytlácích, loupežnících, strašidlech, nadpřirozených úkazech, zázracích, spravedlnosti boží i osudových znameních. Převážnou část knihy tvoří pověsti o tom, jak vznikla ta která boží muka, kaple či studánka, co se vypráví o nejrůznějších kamenech či znameních anebo co způsobily ohnivé koule, sudy, sloupy, snopy a pecny chleba. Výjimkou jsou vyprávění, jež postrádají konkrétní místopisné určení, jako například pověst o tom, proč se osika stále chvěje. Větším tematickým celkem jsou pověsti s židovskou tematikou, kopírující četný výskyt židovských komunit v tomto kraji, bez půvabu není ani kapitola pojednávající o věcech děsivých, jako je ucho čarodějnice od Horažďovic, rak z vodňanského kraje, čimelický upír, bílá paní od Kosmatova mlýna, hejkal milující placky anebo drak z okolí bájného vrchu Třemšín, se kterým si poradí i obyčejná ženská se srpem. Možná by nebylo od věci vyrazit na výlet právě s touto knihou, která dodává krajině další, půvabný, pro mnohé netušený prostor.
Magdalena Wagnerová
Petr Malec, Markéta Šimková
Zik a Cháta
Baobab 2008, 40 s.
V edici autorských knih pro nejmenší čtenáře vychází „malá, téměř katastrofická pohádka“, tedy moderní variace starého známého příběhu o slepičce, která běžela hledat vodu pro svého žíznícího kohoutka. Slepička a kohoutek jsou však v knize nahrazeni dvěma mouchami, Zikem a Chátou, jež si zvesela poletovaly světem, než se stalo Zikovi neštěstí. Cháta potká na své cestě pro vodu Rapana, Fimonku, Mesára, Chochora… až najde konečně Pumpu, jež dá vodu pro Zika. Více než text jsou však v knize důležité fotografie, jež ilustrují doprovodný příběh všech setkání. Nejsou to však fotky ledajaké… Cháta je vyrobena (snad) z míčku na badminton, Zik (snad) ze šipky, a podobně stvořeni jsou i ostatní účastníci příběhu: jsou poslepováni z podivných zbytků umělé hmoty. Petr Malec, jenž získal za knihu Abeceda ocenění Nejkrásnější kniha roku 2005, opět předvádí svůj svérázný humor. Ač kniha pro děti, dospělí se baví.
Zuzana Malá
Šárka Bubíková
Literatura v Americe, Amerika v literatuře – proměny amerického literárního kánonu
Pavel Mervart, Univerzita Pardubice 2007, 190 s.
Analýza proměn literárního kánonu poskytuje několik výhod, z nichž některé dovedla autorka využít s větším úspěchem (přehled výkladových strategií americké literatury), jiné s menším zdarem (literatura jako možný interpretační nástroj americké společnosti). Výklad kánonu umožňuje podat dějiny příslušné literatury nejen diachronně jako sled proměn toho, co tvoří jádro uznávaných děl a co je naopak na jejich okraji, ale také synchronně jako silové pole bojů o podobu kánonu v konkrétní době. Navíc tento přístup umožňuje analyzovat i řadu mimoliterárních či mimoestetických funkcí literatury a může za určitých interpretačních okolností fungovat jako nástroj poznání společenské struktury. Problematický, protože nepřípustně zjednodušený je výklad pojmu a dějin kánonu. Autorka nemá pravdu, když uzavření hebrejského kánonu situuje do doby konání koncilu v Jamně, neboť hranice tohoto kánonu nebyly ohraničené ani o století později. Zcela chybná je informace o tom, že na tridentském koncilu byl sestaven seznam knih tvořících Písmo. Tridentský koncil pouze roku 1546 ustavil normu, Vulgátu, která fungovala již po staletí od doby sv. Jeronýma jako kánon, za referenční text pro překlady do národních jazyků. Tímto zjednodušením se autorka sama zpronevěřuje tomu, co explikuje svým výkladem, totiž že u kánonu převládá neustálá změna nad jeho stabilitou.
Michal Janata
Robert Muchembled
Dějiny ďábla
Přeložila Jana Vymazalová
Argo 2007, 377 s.
Muchembledova kniha výstižně naplňuje záměr edice Každodenní život, a zároveň rámec této edice překračuje – své téma sleduje až do současnosti, čímž se vymyká historickému zaměření ostatních svazků. Muchembled není teolog ani religionista a na postavě ďábla jej zajímají představy, které si o něm lidé učinili, a mechanismy, které tyto obrazy spouštěly ve společnosti: vlny strachu z něj a jeho moci (sem spadají i tolik diskutované procesy s čarodějnicemi) na straně jedné a na druhé, jako opačný extrém, období, kdy se ďábel jevil jako možná, ba doporučeníhodná varianta životní cesty (satanismus, dekadence). Před čtenářovýma očima se tak objevuje příběh kolektivních představ západního člověka, který sice vychází z tematizace Zla jako takového, ale nejrůznějšími cestami se dotýká i mnoha dalších klíčových i marginálních jevů: pojetí démonů a jejich role ve světě obecně, vztahu ďábla, člověka a zvířat, hereze a heretiků, ženy, lidského těla, nahoty a sexu atd. Postava ďábla se v Muchembledově knize nakonec stává jakýmsi seismografem, který citlivě ukazuje změny v náladách a napětích středověké a novověké společnosti, a díky tomu, že je problematika sledována až do současnosti, umožňuje odkrývání souvislostí, které bychom si jinak jen stěží uvědomili.
Pavel Šidák
Šárka Horáková
Podobenství o Františku Vláčilovi
Nakladatelství XYZ 2008, 220 s.
Televizní dramaturgyně a scenáristka Šárka Horáková si rozhodně nedala za cíl sepsat odbornou monografii. Dosavadní prázdnotu na knižním trhu, jenž Vláčila zatím opomíjel, ozvláštnila svým osobitým pohledem především přes snímek Markéta Lazarová. Nejslavnější Vláčilovo dílo knihou prostupuje, určuje její strukturu do kapitol-obrazů a černobílý design. Horáková zpracovává jen ta nejnutnější životopisná fakta, upřednostňuje totiž cestu poezie. Věty znějí jako verše; kapitoly koncipuje jako básně ve sbírce. Publikace je tak ve znamení hledání, na jehož konci není smrt, ale poznání, že hlouběji odkrýt duši Františka Vláčila je stejně tak nemožné jako pochopit vlka čekajícího ve sněhu. Autorka svůj text doplňuje o tematicky poskládané myšlenky, vyprávění režiséra a o vzpomínky několika málo osobností. Jednotnou koncepci narušuje kapitola o dobové cenzuře, až příliš faktografická na to, aby ve společnosti „poezie“ nenarušovala rytmus. To je však pouze malý kaz a nic nemění na skutečnosti, že se Horákové podařilo přijít s odvážně nevšedním příspěvkem k dílu jednoho z našich nejvýznamnějších režisérů.
Lukáš Gregor
Vepsáno do kostí – jak lidské ostatky odhalují tajemství mrtvých
Editor Paul Bahn
Přeložil Karel Kopička
Mladá fronta 2008, 182 s.
Na českém knižním trhu se objevil další titul, jehož obálka nese jméno předního světového popularizátora archeologie, Paula Bahna. Tentokrát se coby editor obrátil na téměř dvě desítky světových odborníků a sestavil tak dostatečně poutavou publikaci, aby oslovila širší veřejnost a současně nerezignovala na odbornost. V 36 případových studiích se snaží přiblížit, co vše lze vyčíst z lidských ostatků, ať již z kosterních, s nimiž se archeologové setkávají nejčastěji, či z výjimečně zachovaných fragmentů tkání nebo celých těl zakonzervovaných extrémními klimatickými podmínkami. Knihu autor rozdělil do pěti částí. Po úvodním představení objevů, které přispěly k poznání způsobu života našich předků, se věnuje nebožtíkům, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Čtenáři tak předkládá základní poznatky o Pompejích či o paleolitickém trojhrobu z Dolních Věstonic. Čtvrtá kapitola pojednává o obětech lidského násilí z dávné minulosti, k nimž kupříkladu patřil také sněžný muž Ötzi, jehož tělo se z alpského ledového příkrovu vynořilo v roce 1991. V posledních dvou částech se autoři na četných příkladech snaží ilustrovat způsoby pohřbívání a mumifikace. Zatímco jsou všem dobře známé mumie starověkého Egypta, málokdo slyšel o tajemné chilské kultuře Chinchorro. Právě kombinace proslulých poznatků s těmi méně známými, stejně jako bohatý obrazový materiál a čtivý jazyk, představují největší přednosti publikace.
Miroslava Šnyrchová