34. ročník Letní filmové školy stál na pomezí. Nová dramaturgická skupina v čele s Pavlem Bednaříkem byla při jeho přípravách omezena časem i financemi a současně se musela vypořádat s „králičími“ problémy, které zůstávaly ještě po vedení minulém. Nevyužil někdo nelehké situace, aby prosazoval své zájmy?
O každém porevolučním ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti se dalo doposud napsat, že jde o svátek pro filmové diváky. Svátek, na který jezdilo s chutí stále více účastníků, hlavně těch mladších. Na LFŠ vydrželi sedět i u velmi dlouhých, ryze intelektuálních snímků nebo u filmů němé éry. LFŠ má pověst silně edukativní akce, kde bývají projekce doprovázeny nezávislými komentáři odborníků. Skutečná „škola“ kultury. Letos, po změně vedení LFŠ, však došlo k nečekanému posunu v dramaturgii. Témata plánovaná ještě za Jiřího Králíka, tedy rozmáchle pojatý cyklus Film a magie a Současný český a slovenský film, spolu s novými, vhodně zvolenými sekcemi Hudba a němý film či Možnosti dialogu: Izrael/Palestina, byla doplněna dvěma dalšími: Přepisování minulosti – roky 1949 a 1968 pohledem normalizace a Totalita ve filmu a ve skutečnosti. Těmito dvěma sekcemi nestrannost a absence ideologie na LFŠ podle mého názoru skončila, a co je horší, mají v následujících letech údajně pokračovat jako stálý cyklus. Samo o sobě by vyrovnávání s minulostí nebylo na škodu, problémem je spíše upřednostňování této tematiky před mnohem tragičtějšími etapami historie naší země.
Přepisování přepisované minulosti?
Zaměření na dobu normalizace budí dojem, jako by toto období našich dějin bylo zásadnější než komunistická zlovůle let padesátých či nestvůrný holocaust (ten byl letos na LFŠ reflektován pouze dvěma ze čtyř dílů dokumentárního cyklu Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty (viz s. 31 tohoto čísla), a přitom právě letos se velmi angažují různá nacionalistická uskupení, tvořená hlavně mladými lidmi. Proto mi varování před nimi připadá aktuálnější než zdvihání prstu před demagogií normalizační doby… Zatímco ostatní tematické okruhy byly na LFŠ přístupné pouze s akreditací, cyklus Totalita ve filmu a skutečnosti byl veřejnosti otevřený bez omezení. Zároveň doplňkové akce, jako diskusní panely a besedy k tématu normalizace, byly vedeny jednostranně – u pozvaných hostů nebyla (ani minoritně) zastoupena strana, jež demagogii vytvářela. To budí nebezpečí jednostranné intepretace – „obžalovaní“ se nemohou bránit, proč se tak chovali, svou roli mohly hrát důvody ideologické, ale třeba i osobní strach.
Obrana před obranou?
Na profilaci festivalu byl ze strany ministerstva obrany vyvíjen určitý nátlak, jak vyplývá z neoficiální zákulisní informace od vysoce postaveného člena štábu: prozradil, že ministerstvo obrany, které spolupracuje na sekci Totalita ve filmu a ve skutečnosti, se původně snažilo objednat si celý festival o tomto tématu. A to již připomíná silně praktiky minulého režimu, proti němuž se ten současný snaží angažovat. Naštěstí se LFŠ nepoddala a zároveň se i přes katastrofální přeplněnost „nepolitických“ projekcí na ty politicky motivované diváci nehrnuli. Nápadnou podobnost manipulace s občany jsem viděl i v projektu Bojovníci proti totalitě očima dětí, jehož výsledkem bylo pásmo krátkých filmů realizovaných dětmi na základních školách. Projekt byl totiž přímo zadán ministerstvem obrany, což je poněkud zarážející. Kdyby šlo o projekt ministerstva kultury, odpadla by obava, zda nemá vedlejší účel: ukazovat minulou dobu natolik odpudivě, že v dětech vyvolá doslova nenávist… Minulá doba samozřejmě špatná byla, ale zášť k ní by byla podobně neblahá jako vzbuzování sympatií.
LFŠ včera, dnes a zítra
Letošní LFŠ byla z mnoha důvodů nedokonalá, i když problémy bývaly na této neformální akci vždy. Témata jako Film a magie či reflexe izraelsko-palestinského konfliktu byly okleštěny na tvorbu několika režisérů (Jan Švankmajer, Julio Medem, Juraj Jakubisko v případě prvním, absence celkového kontextu tohoto konfliktu i přiblížení celku národní kinematografie v případě druhém, a to jak v katalogu, tak v úvodech k filmům). Vzhledem k omezenějším kapacitám festivalu byla reklamní kampaň naddimenzovaná: LFŠ má širokou základnu stálých účastníků, ale kampaň přilákala do Uherského Hradiště množství nových návštěvníků, které projekční sály nebyly schopny pojmout. Prostory Orlovny a Zimní sportovní haly však letos přístupné nebyly, přitom mohly problém přeplněných kinosálů zčásti řešit. Situaci navíc komplikovaly rigidní předpisy a obstrukce místních hasičů. V předchozích ročnících pořadatelé přivírali oči nad tím, že v kinosálech seděli diváci i na schodech a postávali podél stěn, neformálnost k této akci odjakživa patří. Letos ale byl štáb před kinosály naprosto nekompromisní a řada lidí se na projekce zkrátka nedostala. I bez těchto omezení by však sezení na schodech vyřešilo problém jen zčásti, odhadem by se do každého sálu vešlo maximálně dalších 100–150 diváků, zatímco denně se akreditovalo 300–400 nových zájemců, takže pořadatelé brzy museli vyhlásit stop stav.
Nová tvář festivalu se tak bude moci pořádně profilovat až příští rok, kdy k tomu bude mít snad příhodnější podmínky. Do té doby bychom se však měli naučit bránit před tlaky nejen ministerstva obrany. Je nabíledni, že odvolanému bývalému řediteli LFŠ Jiřímu Králíkovi, který pár dní před začátkem letošní LFŠ rozeslal novinářům tiskovou zprávu o chystané letní filmové škole v Písku, již chce příští rok zorganizovat se stejném termínu, jako bývá LFŠ, by jakákoliv kritika současného vedení festivalu jen udělala radost.
Autor je redaktor Filmových listů, deníku Letní filmové školy.