Mezi sukou a atriem Hagiboru

Jak jste se k projektu domova důchodců pro židovskou obec dostal?

Nebylo to nic složitého. Obec vypsala výběrové řízení, sešlo se pět návrhů a můj návrh byl vybrán k realizaci. 

Typickým prvkem „vašich“ domovů důchodců, je vnitřní dvůr. Jak by se daly „číst“ další významy atria jako ochranného elementu?

Asi bych zdůraznil určitou intimitu, hlavně pro členy komunity, jež oproti jiným komunitám – a přes všechny trable, které tam proběhly – drží pohromadě. Hagibor může takto obyvatelům nabídnout nejenom klid, ale i atmosféru při prožívání svátků. Jak by se asi obyvatelé cítili, kdyby si stavěli svou suku a věděli, že je pozorují skinheadi?  

Než se dostaneme dál – co si pod názvem suka máme představit?

Během svátku Sukot (svátek trvá 7 dní) si věřící budují provizorní přístřeší. Střešní materiál musí býr přírodní a musí umožňovat průhled na hvězdy. Suka se po ukončení svátku rozebere a uskladní.

Znáte původ tohoto svátku?

Má připomenout období, kdy si cestou z Egypta přes poušť do země izraelské Židé stavěli provizorní přístřešky – stany. Je to podobný rituál jako pokládání kamínků na hroby. Tento zvyk, který se mi velice líbí, pochází z doby, kdy šli Židé přes poušť, a aby jejich zemřelého nemohla pozřít zvířata, museli ho zasypat nebo obložit kameny.  

Vraťme se tedy k projektu.

Jsou tu i další hodnoty: diagonální průchod dvorem, různé vstupy a propojení plus samotný pavlačový „okruh“ pro případ, že prší, to vše nabízí zážitek z prostředí, které takto z Hagiboru dělá něco jako vnitřní město. Obyvatel se může, s prominutím, procapkat, celým areálem od jídelny ke společenskému sálu zpátky do ubytovací části a cesta tímto světem mu prezentuje různé proměny. Objeví místa, kde je možné se zastavit, jinde je chodba projasněná světlíkem, a tak dostává zažitý prostor jinou dynamiku, šance na jiný úhel pohledu. A třeba ocení i nepravidelnost půdorysu. Pravoúhlostí tam mnoho – kromě obytných buněk – nenajde. Z jiného pohledu tahle rozvolněnost vnitřního obytného světa díky koruně pavlačí anebo dřevěným pilířům tvoří něco jako estetický kontrapunkt střídmosti, kterou vnímáte navenek. A ještě jeden praktický dopad atria: od křižovatky a z Vinohradské třídy jdou směrem k Hagiboru docela hlučné decibely. V domě ale hluk neslyšíte. Umístěním chodeb a pomocných místností po obvodu domu se stavba stává sama sobě něčím jako akustickou bariérou. 

Zvenku v obvodové stěně vidíme okna trojúhelníkového typu. Co vás vlastně inspirovalo k výběru tohoto tvaru?

Židovské objekty, například synagogy, nesou mnohdy řadu různých znaků – odrazů například maurského slohu. Samotný trojúhelník představuje i ornamentální symbol, ze starověku je známý jako symbol světla... Určitě jsem se nezamýšlel dostat na vratké pole úvah, jestli jsem v těch trojúhelnících snad nechtěl nechat prozářit Davidovu hvězdu jako jejich geometrický průnik... Vždyť tady jde naopak o deformaci tohoto prvku! Jeho volba stejně jako rozmístění vycházely čistě z mých osobních pocitů. 

Takže mystika žádná...

Tu můžete najít snad jen u přírodních motivů na skleněných stěnách. Reliéfy – víno a vůbec zobrazené produkty přírody či rostlinné motivy bývají na židovských stavbách velmi často. My jsme sem zanesli ozdobný motiv skla se síťovými potisky-sítotisky z důvodů rovněž logických, protože starší lidé, kteří špatně vidí, by mohli narážet do skleněných příček. Tento motiv prorůstá celým domem. 

Rozhodl jste se pro objekt poměrně nízký, jak známo, návrhy ostatních architektů byly vícepatrové. V čem spatřujete výhody?

Když stojí starý člověk na balkoně nebo na pavlači, které jsou umístěny v prvním patře, je to pobyt celkem příjemný, ale ve vyšších patrech se dostavují stále častěji pocity spíš nepříjemnější…  

Hagibor představuje i určitý zásah urbanistický. Jak se na něj lze dívat z „nadhledu“?

Asi máte na mysli velikosti sousedících staveb – z jedné strany hotel Don Giovanni, z druhé se dostavuje Rádio Svobodná Evropa. Pro dům, v němž bydlí křehcí lidé, je to samozřejmě určitý handicap, ale právě díky existenci atria nemusí obyvatelé tyhle hmoty vnímat tak intenzivně, protože v prvním plánu se jejich pohled zarazí o vnitřní obytnou strukturu. Jiné sousedství představuje zeleň židovských hřbitovů. Při atriovém řešení jsme mohli také zvýraznit jisté protažení pásu zeleně, což rovněž znamená, že Hagibor nevytváří prostorovou přehradu. Takže chovám dobrý pocit, že z hlediska celoměstského se nám povedlo dům fakticky „utopit“ v okolní městské krajině.  

Vnesla do projektování domova důchodců nějaká specifika židovská kultura?

Pochopitelně především stravování košer.

Co to znamená pro architekta?

Zdvojnásobení. Jednu kuchyň pro mléčné výrobky a jednu pro výrobky masné. A také dvě umývárny, protože ani nádobí se nesmí mísit. Takže také dvojsklady. A totéž na lůžkové části: když přivezou jídlo, musí se oddělovat, a nestačí tudíž jedna výdejna.

Dalo by se očekávat, že největším oříškem tu budou otázky spojené spíš s vyznáváním víry...

Křesťan nebo Žid, jde o stejné obyvatele domu se sociální péčí a jejich potřeby jsou prakticky shodné. Židé mají modlitebnu s rabínem, křesťané třeba ekumenický prostor, kde se střídají různé církve. U židovské modlitebny musí jít o místnost, která má stěnu orientovanou na východ, protože Tóra, což je pět knih hebrejské bible, musí být umístěna na východě, musí tu být prostor alespoň pro deset židlí a stranou sezení pro ženy. Mimochodem, původně byla umístěna synagoga ve staré části objektu, kde se dnes nachází jídelna. Nám v jednom okamžiku vznikl trochu kuriózní problém ve spojení s uvažovanou modlitebnou ve třetím patře proto, že během šábesu, tedy od pátečního západu slunce do soumraku sobotního večera
existují určitá omezení, která se týkají také jízdy výtahem. Věřící totiž nesmí rozsvěcet světlo – stejně jako se nesmí dotýkat knoflíků ve výtahu.

Mimochodem, jak jezdí během šábesu výtahem v Izraeli?

Používají výtahy s elektronickým zařízením, takže se pasažér nemusí ničeho dotýkat.

Vyprojektoval jste řadu domovů se sociální péčí. Znamenal Hagibor pro vás nějaký posun v odborném nazírání?

Postupem času se více utvrzuji v názoru na nezbytnost mísení funkcí. Mnohé domovy důchodců se dnes naplňují těmi, kteří ztrácejí hybnost a jejich špatný zdravotní stav se stává ještě horším. A namísto prostorů pro radostné dožití vznikají známé „eldéenky“. Z pohledu architektonického trpí pak samotná živost areálu. V Hagiboru jsme proto navrhli komunitní centrum, kde by se řada aktivit, které se konají tradičně na židovské obci v Maiselově ulici, mohla přenést sem: činnost židovské mládeže nebo židovských spolků či denní pobyt lidí, kteří přes den jsou už méně soběstační a sem si mohou zajít na fyzioterapii nebo na oběd. Což by mohlo nabídnout i naději, že areál nezůstane jen odkladištěm. Na dvoře jsme zbudovali například minigolf. Představa, že ho využijí ti, kteří používají chodítka, je samo sebou komická... Ale co když za dědečkem nebo babičkou přijdou jejich příbuzní? To vše je ale také otázka zacházení investora s domem. 

Dají se z pohledu sociální péče najít v domově některé nové prvky?

Možná hudební terapie, protože ještě dnes někteří obyvatelé trpí následky toho, co se odehrálo za druhé světové války. Zážitky z koncentráku jsou traumata, která jsou pořád přítomná, a díky muzikoterapii se dají trochu potlačit.  

Odkud jste čerpal své znalostí židovských reálií?

Něco jsem si přečetl a spoustu mi toho vysvětlila paní rabínová. Jednoho dne si mě vzala do parády a sdělila mi všechno, co považovala za nutné. Kolik Židů přežilo, kolik jich je v obci, svátky atd. Smutnou historii původního Hagiboru jako Pražan samozřejmě znám. A vnímám, že Hagibor je významné místo – už proto, že jde o návrat na lokalitu, která bývala židovská. Že se objekt neprodal, i v tom vidím určitou symboliku. A to je posilující. Je to určité uzavření kruhu. 

Značnou část vašeho úkolu představoval i projekt rekonstrukce původního objektu...

Šlo především o očištění, přesněji uvedení do původního stavu. Ale abych byl přesný: velký zásah znamenalo vložení společenského sálu do jednoho křídla, což představovalo staticky velice složité řešení. Dnes je dům uvnitř příjemný, museli jsme ovšem mimo jiné vyházet socialistické dveře s kovovými zárubněmi a osadit dveře vyšší, což je vhodné s ohledem na atypické výšky. Člověk si při tom uvědomil, že to byl krásný dům. Kdesi v televizi jsem slyšel vyprávět, že tu pobývaly židovské děti v internaci. A bylo pro mě překvapivé, jak staré židovské dámy vzpomínaly, že jako děti tu byly vlastně šťastné. Že to byla oáza klidu. Když jsem je poslouchal, uvědomoval jsem si, jak šílená to byla doba. A snad ještě šílenější je, že někdo dneska může říct, že to všechno je fikce.

Dovolte, abych se zeptal: jste věřící?

Jsem křtěný, moje děti jsou křtěné, ale nepraktikuji. I když – nikdo z nás neví, co mu přinese stáří a kde bude hledat útěchu. Moji rodiče ji například hledali ve víře.

Jak na vás zapůsobilo setkání se židovstvím?

Snažil jsem se s ním seznámit hlouběji. Jsem otevřený člověk a zjistil jsem, že židovská kultura je mnohem komplikovanější, než jsem si vůbec dokázal představit. S Hagiborem jsem prožil čtyři roky, a když stavba nedávno končila, cítil jsem, že pro mě končí celá jedna životní etapa. Asi jako když komedianti skončí jednu štaci a jdou na jinou... Jste trochu vyhořelý. Byl to přece jen silný prožitek, spojený s poznáváním lidí a vlastně čtením charakterů protihráčů. Někdy jsem byl rozmrzelý, někdy nadšený, jak to během dlouhého stavění bývá, často jsem byl příjemně překvapen velkou citlivostí, včetně vnímání třeba i mého osobního života. Navíc pražská židovská obec během stavby procházela složitým obdobím. Měl jsem těžké postavení – tím, že si mě vybrala jedna skupina, docházelo k tomu, že jsem musel o různých věcech přesvědčovat opozici... Ta by na mém místě možná měla ráda někoho jiného, nebo by třeba vůbec nějaký Hagibor raději neviděli...

Říkáte „přesvědčovat“. Mohl byste být konkrétní?

U rodinného domku většinou upozorňuji klienta, že dům bude vznikat i v procesu stavby, že projekt není ukončený výkresovou dokumentací jako u některých kolegů: co šroub, to matka, co matka, to šroub.

Například?

Přišel jsem s ideou trvale otevřených vstupních dveří. Stávající těžké dveře jsou sice krásné, ale jednak je starý člověk otevře jen s obtížemi, jednak působí trochu depresivně, jako dveře do krematoria. Nebo mají charakter skoro sakrální, ale sakrální stavby mají za cíl si člověka podmanit, aby věděl, zač je toho loket, když vstoupí... Navíc, když budou tyhle dveře zavřené, namítal jsem, bude na schodišti za nimi tma. Proto jsem radil je trvale otevřít a před ně vložit něco jako blánu s automatickým otevíráním. Zkrátka jsem musel oponenty přesvědčit, že je to moje práce a že ji dělám ku prospěchu všech, ať jsou to ti nebo oni. A také že jsem slušný člověk. Když to shrnu, bylo od nich hezké, že křesťana nechali dělat takhle citlivou záležitost. Osobně to beru jako důvěru.

Dá se shrnout, co vám přineslo setkání s židovskou komunitou?

Nedělal jsem to samozřejmě jen pro zakázku samou. V podvědomí jsem cítil, že bych rád trochu pronikl do tajů židovské kultury. Ale především jsem měl celý život určitý pocit viny za to, co se událo za druhé světové války, když jsem byl ještě dítě. Cítil jsem za naši křesťanskou komunitu určitý stud a výčitky. Moje rodina byla velice citlivá a od dětství jsme byli dobře o všem informováni, a tak mi tato práce umožnila alespoň něco pro židovskou komunitu udělat. Alespoň trochu se očistit... Bylo to podobné, jako když mi umřela máma na rakovinu. S velkým úsilím jsem tehdy projektoval dětskou onkologii do Motola. Bohužel jsme dostali s Vladem Milunićem jen druhou cenu. Ale cítil jsem cosi jako bytostnou potřebu se do věci vložit. A tohle jsou možná i tvůrčí motivace, o kterých se někdy mluví: proč to jako architekt dělám a proč se některá věc podaří lépe a jiná hůře. Je to něco navíc, co člověka žene a co z něj dokáže dostat to nejlepší, co v sobě shromažďuje. 

Byl jste se v domově po kolaudaci podívat?

Samozřejmě. Mám radost, když vidím obyvatele, jak putují po dvoře s chodítky. Nebo že se dali do zájmových kroužků. Tohle je pro mě potěšení. A to je také architektura. Ona to není zas tak velká věda…

Jsou tam obyvatelé spokojeni?

Jedna ze stařenek seděla na dvoře, a tak jsem se jí zeptal, jak se jí tam líbí. Řekla: Je to tady jako v Itálii.